Kapr na Sahaře
Kategorie: Co se jinam nevešlo
Onehdy mě osud zavál na africký kontinent, přímo do srdce Sahary pro hledání a výzkum fosilíí. Zajímavá práce, ale ouvej - co ryby? Žádná řeka, ani rybník, jenom písek a písek. Dle dostupných informací nejbližší oáza s polovyschlou studnou vzdálena 2 dny cesty velbloudí karavanou... Jak nahradit svěží jitra s kapičkami rosy, když i čištění zubů je nařízeno z úspory vody pouze jemným pískem? Nápad přišel záhy, při nostalgickém posledním kaprovi, uloveném v našem kačáku. Vezmu si ho s sebou, na památku, aby mi připomínal domov. A již jsem sháněl vhodné přepravní zavazadlo pro rybu, mezinárodní očkovací průkaz proti vzteklině a podobně.. Vše dopadlo dobře, bez průtahů vyřízeno a cesta v pohodě až do pouště. Kaprovi se v utěsněném kufru také cestovalo bez potíží díky důmyslnému, mnou vynalezenému vzduchovacímu zařízení pomocí trubičky metodou „z plic do vody", kterou jsem každých 5 minut okysličoval jeho „bazén". Příjezdem do tábora můj pohodový život skončil. Nevím proč, ale najednou si nemám s kým popovídat, při jídle ve společné kantýně se mému stolu očividně každý vyhýbá, vnímám šepot za svými zády. Nechápu, všude jinde jsem býval vítaný společník. Mou jedinou společností se tak stal věrný druh kapr a táborový zdravotník, který však se mnou nikdy nepromluvil, ale stále mě sledoval jako stín. Ne, že by mi tento stav přímo vadil, jako každý lovec mám trochu samoty při svých koníčcích rád.
Dvakrát v týdnu chodím rybařit. Ráno vstanu, opatrně, abych nevycákal drahocennou rybníkovou vodu, otevřu kufr, a téměř pokaždé chytím kapra :-). Jako správný sportovec úlovek pustím zpět, úsporné opatření. Po několika týdnech však nastaly komplikace, kaprova provizorní nádrž v kufru začala v důsledku suchého pouštního prostředí povážlivě vysychat. Příděl vody mi byl odmítnut, protože kapr nebyl řádným členem výzkumného týmu. Musel jsem tedy začít uvažovat o jeho stěhování do menší nádoby. Štěstí mi přálo, od známého beduína jsem zakoupil prázdný kožený vak z velbloudí kůže, který přesně odpovídal objemu zbylé bahnité vody. Stěhování se neobešlo bez potíží, kapr sebou mrskal, ale krátký pobyt na rozpáleném pouštním slunci ho rychle přivedl k rozumu. Avšak jakoby toto trápení nestačilo, potíže začali dělat spolupracovníci. Nejdříve to byl můj spolubydlící. V prvních týdnech mého rybaření vždy vyskočil a ve spěchu opustil stan. Za celou dobu našeho pobytu na mě nepromluvil, nyní začal hovořit až moc. Pravda, starý vak z velbloudí kůže po naplnění vodou začal v uzavřeném prostoru nevábně páchnout, ale stěžovat si vedoucímu výzkumu nemusel. Stálo mě to měsíční prémie a snížený příděl vody. Jak jsem se dříve zmínil, voda byla vzácnost. I k osobní hygieně jsme používali písek.Bohatství mého kapra v podobě zbylých pěti litrů staré rybniční vody začalo být trnem v oku mých civilizovaných evropských spolupracovníků. Několikrát se pokusili tohoto bezbranného tvora okrást a vykoupat se. Toto podlé jednání mě donutilo hledat kaprovi nový domov.Našel jsem ho ve vzdálených písečných dunách, kam jsem ho i s páchnoucím koženým bazénem přenesl.Nevadí, alespoň chodím dvakrát týdně na ryby do přírody, skoro jako doma v Čechách. Dokonce ještě lepší, tady při každém rybolovu chytím kapra :-). Ukázalo se, že ani toto místo není bez nebezpečí. Zlí arabští a beduínští kolegové jsou v poušti jako doma a můj kapr pro ně byl vítaným zpestřením jejich jídelníčku, ve kterém se stereotypně zjevovala pečínka z písečné zmije, stejk z varana nebo haše z tarantulí. Kapr - pro beduíny lahůdka stejně exotická, jako pro nás Čechy pečená sloní tlapa. Prostě exotika. Ještě že jsem byl nablízku a zabránil jejich zbabělému pytláckému činu. Od té doby nám oběma nastalo pravé peklo. Ačkoliv jsem na Beduíny nežaloval, při každém našem setkání na mě štvou své domácí mazlíčky, prašivé a zablešené, vychrtlé psy. Mám po těle několik bolestivých kousnutí a neuvěřitelné množství písečných blech. Kapra musím i s bazénem schovávat zahrabáním do písku. Jak jsem zjistil, nakonec jeho největším nebezpečím jsem byl já sám. Písečné blechy, které jsem obdržel od psů, naskákaly ze mne na velbloudí vak a v mžiku ho prokousaly. Bylo po bazénu.
Konec je velice smutný. Moje práce na Sahaře skončila. Kapra sice zachránili ochránci přírody, zevlující kolem každého výzkumného díla, zprávu o mém nehumánním činu a dokonce prý trápení živého tvora nahlásili mým nadřízeným do Čech. Odebrali mi i rybářskou povolenku a k zarybněným lokalitám se nesmím přiblížit na vzdálenost 50 m. Jsem smutný. Kamarád mi však dal dobrou radu - staň se chovatelem, chovej králíky a kozy. Ano,měl pravdu, má touha po splynutí s přírodou byla naplněna. Mám dvě kozy a úspěšný chov králíků.
Bohužel, za týden s nimi odlétám na vrtnou plošinu uprostřed Atlantiku, podílet se na výzkumu planktonu....
Homo-naturalis
Článek je zařazen v kategoriích:
Komentáře
Předpokládám, že na tu vrtnou plošinu si s sebou detektor bereš, že?
No jasně, s dlóóóuhatánským kabelem
Jako správnej kaprař tě musím pokárat,žes nepoužil podložku při každém ulovení kapra
TO loki: třeba jí použil, jen o tom nepsal
hezké fotografie
Tak jsem se zase pobavil. Pěkné čtení i fotky.
Pěkná povídka, máš napsat nějakou knihu humoresek.
Krásná povídka, jen se chci zeptat, ta tvoje práce je skutečná?
Kdepak, není to moje práce (i když by byla super). Povídka je jen pouhý výplod mé fantazie. Ovšem ty fotky jsou skutečně moje, z mých cest.
Přidat příspěvek
Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.