Kam se podělo české zlato na konci druhé světové války? Část 4 – Syntéza

30. března 1945 Skorzeny obdržel od OKW rozkaz, abych přeložil svůj štáb do Alpské pevnosti. Toto je zřejmě krycí rozkaz jeho aktivit k shromáždění zlata a hotovosti z okupovaných území.

Někdy mezi 1.4 a 6.4. vyjíždí osobním automobilem pouze s pobočníkem a radistou do Vizovic a Kroměříže pro své elitní muže.

Mezitím jeho zástupce Karl Radl s 250ti muži z Friedenthalu odjíždějí speciálním vlakem do Radstadtu v Alpách. Časové ukotvení není jasné, 26.4. je Radl už v Alpách a v zastoupení Skorzenyho přebírá 50.000 zlatých franků rozdělovaných vysokými německými důstojníky (kteří pravděpodobně nemají ani tušení, že Skorzeny osobně v té době v Alpách není).

Před 7.4.1945 Skorzeny přijíždí do Vizovic a na zámku jedná s Pawlofskim a Tutterem. Organizuje protipartyzánskou akci v obcích Ploština a Prlov, řeší konfidenty a zrádce (Baťa). Vybírá si nejlepší lidi a nákladní vozy a odjíždí do Vídně.

8. - 11.4.1945 je ve Vídni, rabují cennosti a nakládají auta. Skorzeny kontroluje obranu Vídně, jedná s Baldurem von Schirachem a posílá dvě zprávy – jednu Jodlovi a jednu Hitlerovi.
9. – 12. 4. 1945 Kolona s auty s depozity z Vídně jede do Radstdtu. Zde se připojí k Radlovi a jeho mužům (pokud už zde Radl je).

Skorzeny se odpojuje a jede zpět do Berlína, pravděpodobně ve stopě a v protisměru budoucí trasy kolony. Kontroluje cestu, sjízdnost mostů a podobně. V Berlíně je nejpozději 13.4.1945.

13.4. nebo 14.4. dopoledne jedná se Schörnerem a Hitlerem, poslední instrukce.

14.4.1945 večer odjíždí směr Drážďany, Teplice, Praha. Cestou sbírá depozita lokálních bank a patrně i cennosti soukromých sbírek a muzeí.

16. – 18. 4. kolonu nákladních vozů zanechává v Praze, on sám jede do Velichovek, setkává se se Schörnerem, přebírá depozita shromážděná ze Sudet a Slezska (možná zlatý vlak z Ksiaze). V Praze nebo cestou na jih u Štěchovic přebírá zlato československé banky a asi i další depozita (insignie Karlovy univerzity?). Vrací se ke své koloně nákladních vozů a vyjíždí dál na jih.
17. – 21. 4. se s jedním nákladním vozem oddělí směrem na Františkov a Šumavu, co odtamtud odvezl je nejasné. Že by tam něco nechal je nepravděpodobné. Je povýšen na plukovníka (SS-Standartenführera).

27.4. Setká se s Radlem, úspěšně dojedou do Rosenheimu vysoko v Alpách, čekají na šéfa.

29.4. Uprchnou jim vězni včetně pana Housky

29.4. – 19.5. Jsou v Alpách, (30.4. u vlaku v Radstadtu mají tryznu za Hitlera), ukrývají dovezený náklad.

Skorzenyho poválečné úkoly – pracovní hypotéza

Lze předpokládat, že Skorzenyho úkolem nebylo pouze zajistit a uschovat velké množství valut a zlata, ale že tyto prostředky měl použít na nějaký úkol. Úkol, který měl splnit až po porážce Německa a kterým jej pověřil Hitler. Hitler sice přesvědčoval generály ještě 30 dubna, že cílem je konečné vítězství, ale i jemu muselo být jasné, že Německo je poraženo. Kdy k tomuto názoru dospěl není úplně jisté, každopádně ke konci války přes své verbální projevy podnikal faktickou přípravu na činnost po válce. Nechal založit organizaci Werwolf a pokusil se uschovat zlatá depozita Říšské banky. Nechal zřídit peruť 200. Jeden z velitelů popsal její úkoly (již 3.11.1944) následovně:

Eskadra měla ještě pozoruhodnou a schopnou dopravní kapacitu -jmenoval dva BV 222 (do té doby největší létající čluny), pak řadu letadel jako Ju 252, Ju 90, Ju 290, Ju 186, He 111, různé nákladní kluzáky a některé ukořistěné a přestavěné nepřátelské čtyřmotorové bombardéry typu B 24 Liberator a létající pevnost B 17. Úkoly byly téměř výlučně zaměřeny na opatření po očekávaném totálním zhroucení. Například: na nepřátelská území byli dopravováni agenti, kteří neměli téměř žádné výzvědné úkoly, za to však povinnost po skončení války vyvíjet na těchto územích politickou aktivitu ve prospěch Německa….

…A nakonec transport agentů a jejich zásobování byl jen jednou z mnoha úloh této eskadry. K nim patřilo:

Plánování a příprava strategických bombardovacích útoků na sovětské zásobování elektřinou. Příprava dálkových letadel pro transport důležitých materiálů z daleké ciziny. (Japonska?) Útoky na důležité cíle v klíčových místech fronty bombami a dálkově řízenými střelami - létajícími tělesy. Zkoušení nových zbraní.

A nakonec to nejlepší; příprava pozemních i vodních letadel, které by umožnily útěk vysoce postaveným osobnostem.

(P. W. Stahl ve spolupráci s Manfredem Jägerem: GEHEIMGESCHWADER KG 200 – doslovné citáty, zvýraznění textu autor)

Víme, že Hitler byl přesvědčen, že válka mezi západními spojenci a Sovětským svazem je nevyhnutelná a potom spojenci velmi ocení vojáky a důstojníky se zkušenostmi z východní fronty. (Tak úplně mimo tato myšlenka nebyla, je známo, že americký generál Patton prohlásil „Bojovali jsme na špatné straně“ a že možnost války mezi Spojenci a Sověty byla velmi vážně zvažována, například 23.listopadu 1954 Winston Churchill: „Už před koncem války, když se Němci vzdávali po statisících, jsem telegrafoval lordu Montgomerymu, aby svědomitě sbíral a uskladňoval německé zbraně, aby mohly být snadno a rychle vydány německým vojákům v případě, že bychom byli kvůli dalšímu pronikání Ruska do Evropy nuceni spolupracovat s Němci.“ Churchill dal dokonce připravit plány takové operace proti Rusku ve spolupráci s wehrmachtem – operace Unthinkable, například zde: Winston Churchill plánoval válku proti Stalinovi již v roce 1945. Bylo to nemyslitelné | SECURITY MAGAZÍN (securitymagazin.cz)) Bylo proto potřeba uklidit vybrané důstojníky do bezpečí tak, aby přežili nejrizikovější období v prvních letech po válce. Jak je známo, za tímto účelem vznikly poválečné organizace ODESSA (ODESSA - Wikipedia) a die Spine (Die Spinne - Wikipedia), které organizačně a finančně zajišťovaly útěk hledaných nacistů především do Argentiny a Chile.

Bylo by zcela logické, kdyby úkolem tohoto typu byl pověřen právě Skorzeny. V posledním roce měl pod kontrolou vysazování agentů za frontou (i spících), měl pod kontrolou výrobu falešných dokladů pro tyto agenty, organizačně byl velice schopný a měl k dispozici stovky věrných důstojníků a vojáků, kteří mu v těchto úkolech pomáhali. No a v neposlední řadě byl mimořádně opatrný, aby se nedopustil ničeho, co by odporovalo válečnému právu. Před každou svou akci si nechával vypracovat právní posudek, jestli jsou naplánované činnosti v souladu s právem. Logicky tedy Skorzeny i Hitler předpokládali, že, pokud Skorzeny přežije konec války, tak se dostane do zajateckého tábora a brzy bude propuštěn, a tedy bude moci zahájit práci na úkolech, které od Hitlera v březnu a dubnu 1945 obdržel. Sice asi předpokládali, že vysocí nacističtí politici budou stíháni, ale to se nemělo týkat vojáků a důstojníků, pokud nespáchali nějaké zločiny. Nemohli předjímat Norimberský tribunál, protože nikdy před tím nic podobného nevzniklo. I císař Vilém II po skončení první světové války v pohodě dožil v Belgii. Napoleon I také nebyl souzen ani popraven byl pouze vyhoštěn nejdříve na Elbu, poté Svatou Helenu. Jenomže druhá světová válka již byla plebejská válka a lid chtěl vidět hlavy podobně, jako za Francouzské revoluce. A politici se rozhodli jim ty hlavy dát i za cenu porušení mnoha zásad práva, které platily již od Římských dob. Přesně to postihlo Skorzenyho.

Samotné jeho zajetí byla dost komedie, stojí za přečtení v jeho pamětech. Za zmínku stojí, že Skorzeny řekl vyšetřovatelům, že se žádného soudu nebojí. Kdyby se bál, může snadno uprchnout do Španělska letadlem – Ju 88 měl k dispozici. Skorzeny do toho šel s iluzemi, ze kterých ho hned vyvedl americký řidič, který jej vezl do zajetí, když prohlásil s jistotou, že Skorzeny bude viset. Byl uvězněn a později v Norimberku i souzen (nikoli v první etapě s nejvyššími politiky, ale později). Úspěšně se hájil, a nakonec byl osvobozen ode všech obvinění jako jeden z mála obžalovaných. Nicméně ani po osvobození soudem nebyl propuštěn, nechali jej jako vězně v bývalém koncentračním táboře na „denacifikaci“. Byl tam přes dva roky, když jej začal ohrožovat jiný soudní proces – o jeho vydání požádalo Československo (patrně na pokyny ze Sovětského svazu) s obviněními z masakru v Ploštině a v Prlově. Tento masakr spáchali jeho bývalí důstojníci Pawlofski a Tutter, kteří se hájili tím, že Skorzeny byl přítomen a osobně velel a oni jenom plnili rozkazy. Dnes už víme, že to byla lež a Skorzeny byl nevinen, ale to by mu patrně nepomohlo. Pokud by byl vydán do Československa, tak by se s nějakým prokazováním viny či neviny komunistické soudy patrně příliš nepárali (bylo to těsně po únoru 1948). K jeho oběšení by naprosto stačilo, že byl vysoký (a velmi úspěšný a schopný) důstojník SS. Anebo možná ani ne, Skorzeny psal, že dostal ze Sovětského svazu nabídku na hodnost plukovníka Rudé armády a vybudování speciálních jednotek pro Stalina. Možné by to bylo, vždyť generál Paulus po porážce své armády přednášel sovětským důstojníkům na kadetce německou válečnou taktiku. Každopádně to byla ďáblova nabídka, kterou asi Skorzeny využít nechtěl. Stalinovi stačilo se znelíbit a jeho hlava by padla bez jakéhokoli procesu.

Skorzeny měl tedy jedinou šanci – uprchnout ze zajateckého tábora. Uskutečnil to 27.7.1948. On sám píše, že svůj úmysl uprchnout oznámil veliteli tábora, ten ho vysmál a poté Skorzeny vlezl tomuto veliteli do kufru auta a nechal se vyvézt. Je to dobrá anekdota a odpovídá Skorzenymu, ale máme věrohodnější verzi. Podle této se jeho věrní důstojníci převlékli do uniforem americké vojenské policie, přijeli americkým jeepem a prostě jej z tábora vyzvedli a odjeli. Já osobně bych se přikláněl ještě ke konspirativní variantě – že to všechno bylo domluveno s americkou stranou, s CIC (předchůdkyně CIA). Američané rozhodně neměli zájem, dodat takto významnou figuru do Ruských rukou, ale oficiálně nemohli soudní žádost z Československa o vydání odmítnout. Kvůli veřejnému mínění také nemohli najmout Skorzenyho a odvézt do USA tak jako von Brauna a jiné odborníky – přeci jenom byl voják a nedlouho před tím budil v řadách americké armády hrůzu. Tak dodali uniformy, jeep, umožnili komunikaci a plánování a pak se smáli Čechům do tváře a říkali: „Sorry, utekl“. To mi dává smysl. Každopádně se takovéto věci nedělají zadarmo. Co mohl Skorzeny Američanům nabídnout?

Skorzeny byl velmi kompetentní inženýr, a ještě v počátcích své kariéry byl chválen za mnoho inovativních řešení. Ke konci války byl (mimo mnoha jiného) odpovědný za vysazování agentů a jejich návrat. Toto byl problém už za první světové války a pokračoval i za druhé světové. Vysazení agentů je problém celkem jednoduchý. Prostě agent v noci vyskočil z letadla na šedém padáku. Ovšem vyzvednout jej bylo mnohem obtížnější. Obnášelo to najít vhodnou přistávací a startovací plochu, domluvit signál s agentem, na té ploše přistát, naložit agenta a odletět. Takových ploch bylo v cílové oblasti málo a nepřátelé je hlídali, nebo stačilo natáhnout drát a z přistání se stala havárie. Doporučuji francouzskou komedii „Sedmá rota za úplňku“, tam trable s takovým vyzvedáváním agentů jsou prezentovány celkem jasně. Skorzeny ten problém vyřešil. Vymyslel konstrukci, kterou na sebe agent navlékl a letadlo jej vyzvedlo za letu. Obrovské snížení rizika, rozšíření možností míst, kde agenta vyzvednout a mnohem bezpečnější i pro letadlo. Jak to fungovalo je ukázáno v bondovce „Thunderball“, kde v závěrečné scéně vyzvedne letadlo za letu Bonda i s BondGirl ze záchranného člunu. Kupodivu jak Bondovky jsou plné absurdních a vymyšlených konstrukcí panem Q, tak tato konstrukce docela dobře odpovídá dochovaným fotografiím z války, kdy Skorzeny tento systém zkoušel.

Hypotéza, že Skorzeny zaplatil Američanům za svůj útěk právě touto technologií není úplná fantazie, ale je podložena svědectvím a zprávou v tisku. V Knize „Honba za zjizvenou tváří“ je na straně 152 výpis z tisku, že Skorzeny byl v září 1948 v USA a předváděl tam vyzvednutí agenta letícím letadlem.

Každopádně většinu času trávil v Evropě, kde byl uprchlý vězeň. Vězeň, který má tvář, kterou každý zná. Kde se ukrýval? Teorií je mnoho, dle mého názoru nejpravděpodobnější (ve světle pozdějších událostí) je, že se ukrýval na statku neteře (jiné zdroje uvádějí že dcery – já bych spíše tipnul tu neteř) Hjalmara Schachta.

Kdo to byl Hjalmar Schacht? Geniální finančník, tvůrce Hitlerova ekonomického zázraku v Německu třicátých let, prezident Říšské banky v letech 1933 – 1939, ministr financí v letech 1934 – 1937. (Hjalmar Schacht - Wikipedia). Později Hitlerem vězněn. Po válce byl podobně jako Skorzeny souzen v Norimberku a osvobozen, ale kvůli denacifikaci poslán na nucené práce. Propuštěn v roce 1948 a v roce 1953 si založil banku Deutsche Außenhandelsbank Schacht.

Mezitím Skorzeny začal (se zpožděním kvůli soudu a denacifikačnímu vězení) pracovat na podpoře útěků jiných nacistů do Jižní Ameriky a jinam. Přístup k falešným dokladům zjevně měl, financí měl rovněž dostatek.

Sugestivně to popisuje Julius Mader v knize Honba za zjizvenou tváří (str. 164 - otázkou je, co jsou fakta a nakolik pustil uzdu fantazii):

Jednoho krásného podzimního dne, když listí zářilo pestrými barvami, proklouzla dlouhá postava zadním vchodem do „Collegio Teutonico di Santa Maria dell Anima“ v Římě. V tomto katolickém bohosloveckém ústavu, prosyceném odporně sladkou vůní voskovic, přivítali Skorzenyho …

V podobném duchu popisuje zde setkání Skorzenyho s Hartmannem Lauterbacherem, který zde byl pod ochranou biskupa Hudala a spolu vytvořili plán ODESSA.  S touto verzí se ovšem ztotožňují i jiní autoři.

V knize „Já Skorzeny ..“ autor R. Cílek k tomuto tématu píše:

Svým vlivem a penězi spoluorganizoval a podporoval tajnou organizaci ODESSA (Organisation der ehemaligen SS Angehoringen, tj. Organizace bývalých příslušníků SS), která se starala o útěky, skrývání a trvalou podporu příslušníků SS. A to včetně těch, kteří se ve vysokých funkcích podíleli na hrůzných zločinech holocaustu, z nichž za všechny lze jmenovat MUDr. Josefa Mengeleho, Adolfa Eichmanna či velitele vyhlazovacího tábora Treblinka Franze-Paula Stangla.

Cílek se domnívá, že Skorzeny financoval tuto organizaci z výnosů svého podnikání. To je trošičku naivní představa, náklady na tuto činnost musely být obrovské a rozhodně nebylo možné je pokrýt výnosy ze stavební firmičky v Madridu a z farmy v Irsku. Tyto podniky spíše sloužily k zakrytí skutečného zdroje peněz. Takovéto operace jsou totiž komplikované i z technického hlediska. Není možné, aby někdo vzal cihlu zlata o váze několika kilogramů, nakráčel do nebližšího klenotnictví, vybral hotovost a šel s taškou peněz uplácet biskupa ve Vatikánu a námořního kapitána kvůli dokladům a odvozu party válečných zločinců přes oceán. Takto to fakticky nefunguje. Z tohoto hlediska považujeme za důležité, že jeho druhou manželkou se stala dcera (anebo dle jiných zdrojů neteř) bankéře a „Hitlerova finančního kouzelníka Hjalmara Schachta“. Pokud měl pod kontrolou banku, tak už to technicky bylo možné. Svatba se konala v Madridu 1. března 1954 Robert Steinbauer (ve skutečnosti Otto Skorzeny) s Ilsou, rozvedenou hraběnkou Finckovou z Finckensteinu dívčím jménem Ilse Lüthjovou z Kielu, dcerou (neteří) Hjalmara Schachta, toho času majitele banky v Düsseldorfu.

Tomuto modelu rovněž odpovídají jeho návštěvy Argentiny, prezidenta Peróna a jeho manželky Evity. Zdá se být logické, že krytí nacistů nebylo zadarmo a že Skorzeny, jako jejich bankéř, musel osobně zařídit financování jejich politického krytí. Skorzeny tam byl zřejmě hned na přelomu 40tých a 50tých let a také se tam odebral hned po své svatbě v roce 1954. Mimochodem, už se mohl pohybovat volně, v lednu 1951 bylo Skorzenyho jméno vyškrtnuto ze seznamu osob stíhaných západoněmeckou policií a 8.11.1958 Vídeňský zemský soud uzavřel případ Ploština a bylo možno vydat Skorzenymu Rakouský pas.

To ovšem neznamená, že by neměl problémy. Velmi tvrdě po něm šli židé, které nějaký osvobozující rozsudek z Norimberku nezajímal vůbec. Mossad na něj poslal do Madridu skupinu, tu ale Skorzeny identifikoval a postavil se jim s pistolí. Izrael měl ale v té době jiné problémy, Egyptu vládl prezident Gamál Násir blízký Sovětskému svazu a měl raketový program, který vedly bývalí němečtí specialisté von Brauna. To bylo pro Izrael smrtelné ohrožení. Domluvili se se Skorzenym, že ten program zastaví. Nabídli mu peníze, ale ty on odmítl, protože cituji „peněz mám dost“. Chtěl, aby po něm židé už nešli, a to jak vlastní Mossad, tak i fanatici Simona Wiesenthala. Skorzeny rozeslal do Egypta dopisní bomby a hlavního specialistu Heinze Kruga dne 11.9.1962 v Německu osobně zastřelil. The Nazi Who Became a Mossad Hitman – The Forward

Ve své knize se Skorzeny vydává za obyčejného člověka, který po válce vede obyčejný život drobného podnikatele. Opak byl pravdou, a to nejenom kvůli jeho podílu na akcích Mossadu. Výmluvný je příběh novináře, který jako jeden z mála dostal šanci udělat interview se Skorzenym, když byl v nemocnici po operaci nádoru. Novináře vyzvedlo autem několik mužů profesionálního chování, dlouho jej vozili autem a zjišťovali, zda nejsou sledováni a pak teprve navštívili nemocného Skorzenyho. Nepochybně měl kolem sebe ochranku mnoha mužů jako americký prezident. Také jeho cesty po světě, opakovaně Argentina a blízký vztah s argentinským prezidentem a jeho manželkou nesvědčí o průměrnosti malého živnostníka.

Můžeme konstatovat, že je velmi pravděpodobné, že na přelomu dubna a května 1945 uložil v připraveném úkrytu v blízkosti města Rosenheim v Alpách obsah pěti nákladních automobilů patrně se zlatem a valutami z Berlína, Polska a Čech plus to, co vyrabovali ve Vídni 8 dubna plus to, co dostali na konci dubna v Alpách od hlavního pokladníka SS plukovníka Josefa Spáčila.

K tomuto pokladu se Skorzeny zřejmě po svém útěku z denacifikačního tábora opakovaně vracel. Počítám, že nevěřil nikomu. K pokladu zřejmě neznali cestu ani jeho důstojníci, jinak by nepotřeboval vězně. I když vězni utekli, tak ukrytí depozit asi zvládl nějak sám. Zřejmě se ani nepokoušel poklad odvézt do trezorů banky svého tchána, tu používal pouze na vyčištění původu a převodu zlata na hotovost, případně tajné převody. Také je známo, že nacisté (pravděpodobně lidé Skorzenyho) vydírali a tlačili německé podnikatele kvůli masivním finančním příspěvkům pro ODESSU. Dá se předpokládat, že poklad v Rosenheimu měl jako železnou rezervu, na kterou sahal pouze, pokud neměl jiný zdroj peněz. Poklad v Rosenheimu by měl určitě cenu mnoho miliard dolarů, ale výdaje s únikem mnoha tisíc válečných zločinců přes oceán a jejich politické krytí rovněž představovaly ohromné výdaje. I když žádný sladký život jim nezajišťoval. Zajistil jim přežití, transport, falešné doklady – a dost. I takový Eichman se musel živit jako dělník ve fabrice a bydlet v bídném domku. Skorzeny nikoho nerozmazloval.

Utratil Skorzeny všechno? To je těžká otázka. Je o něm známo, že byl velmi šetrný. Smlouval dokonce i když v Jugoslávii platil falešnými bankovkami. Zvláštní je, že pouhých 8 nebo 10 dnů před smrtí přijel do Německa navštívit své staré kamarády, aby si s nimi popovídal „o starých časech“. Musel mít velké bolesti a díky nádoru na páteři byl skoro nemobilní. V roce 1970 mu sice dva nádory z páteře v Hamburku odoperovali, ale ochrnul od pasu dolů. Strávil 6 měsíců s fyzioterapeutem a po půl roce byl schopen jakž-takž chodit. Člověk by řekl, že spíše se staří kamarádi setkají u lůžka svého umírajícího velitele v Madridu, než že takto těžce nemocný muž pojede za nimi do Německa. Zemřel na rakovinu plic o 8 dnů později 5 července 1975 v Madridu. Na jeho pohřbu se v Madridu stejně všichni znovu sešli. Skoro se vnucuje myšlenka, že účelem té cesty bylo fyzicky ukázat dědicům místo úkrytu a předat jim úkol nadále financovat nějaké aktivity. Povedlo se? Pochybuji. Není známo, že by jeho důstojníci nějak závratně zbohatli. Dostat se v tak katastrofálním zdravotním stavu mimo civilizaci asi bylo i nad Skorzenyho železnou vůli.

Takže můžeme konstatovat, že někde poblíže Rosenheimu, případně v okolí bývalého Hitlerova alpského sídla „Orlí hnízdo“ je zbytek pokladu patrně pořád ukryt. Bude to nějaký objekt – možná stará stodola či neobydlený dům, možná nějaká štola nebo báňské dílo. Každopádně mimo dohled z jakékoli obce či obydleného stavení, aby bylo možno tajně vyzvedávat či ukrývat depozita, ale nikoli daleko od nějaké sjízdné komunikace, protože tahat obsah pěti náklaďáků mnoho kilometrů lesem nelze. Bylo by rozumné si sehnat nějakou starou předválečnou mapu starých důlních děl, zda se tam něco nevyskytuje.

Každopádně já bych do toho nešel ani kdybych měl přesné GPS souřadnice. Protože jestli je něco zcela jisté tak to, že to Skorzeny důkladně a profesionálně zaminoval.

Vyhodnocení pravděpodobnosti výpovědi pana Housky.

Argumenty proti:

• Nemáme jiný zdroj než výpověď pana Housky. Pokud si to pan Houska vymyslel, padá celá moje analýza.
• Výpověď byla podána až v polovině šedesátých let, kdy se lovily z Černého a Töplitzkého jezera nacistické falešné bankovky a dokumenty. Tehdy se objevilo mnoho falešných svědeckých výpovědí.

Argumenty pro:

• Tato výpověď je velmi střízlivá a působí věrohodně. Obsahuje mnoho detailů, které bylo zbytečné si vymýšlet (například odbočení vězeňského auta k Mnichovu), naproti tomu neobsahuje detaily, které si falešní svědkové obvykle vymýšlí.
• Pan Houska píše, že z Berílna odjeli 14.4.1945 VEČER. Z dalších narážek je jasné, že přes Čechy jezdili ve dne. Má to logiku – v polovině dubna byl prostor mezi Berlínem, Drážďany a Českou hranicí v dosahu Sovětského taktického letectva. Německému konvoji ve dne by se jistě věnoval nějaký sovětský Lavočkin. Takže Německo museli projet v nočních hodinách. Že by Houska domýšlel takovéto detaily, kdyby neříkal pravdu je více než nepravděpodobné.
• Houska byl prokazatelně propuštěn z koncentračního tábora, existuje na to doklad v Prachaticích.
• Antonín Kunc tvrdí, že „z nezávislých zdrojů“ (které nejmenoval) ví, že v době, kdy byla kolona podle Housky v Praze, Skorzeny jednal s K.H Frankem.
• Popis cesty pana Housky naprosto perfektně vyplňuje prázdné místo v životopise Skorzenyho, kterého si všímají i jiní autoři.
• Popis není v konfliktu s žádným jiným věrohodným pozorováním Skorzenyho na jiných místech (v Alpách, jak tvrdil), naopak existuje několik nejasných a časově přesně neukotvitelných pozorování Skorzenyho ze Severních Čech (zmínky v chatech na internetu).
• Pověření Skorzenyho významným úkolem tohoto typu na konci války dává logika a má smysl na rozdíl od jeho tvrzení, že v zásadě žádný konkrétní úkol v této době neměl.
• Nejpodstatnějším argumentem podporující věrohodnost této výpovědi dle mého názoru je fakt, že v podstatě vyvracela obvinění Československa proti Skorzenymu v případu Ploština a Prlov. Domnívám se, že není pochyb, že kdyby bylo tuto výpověď možno jakkoli zpochybnit či znevěrohodnit, STB by tak jistě učinila.

Na základě výše uvedených argumentů považujeme výpověď pana Housky za věrohodnou.

Zde bychom mohli skončit smutným konstatováním, že romantické představy hledání nacistického zlata v Čechách je pasé, protože už je odvezeno a utraceno. Je zde ale ještě pořád řada nezodpovězených otázek a nejasností:

• Co dělal Skorzeny v březnu 1945? To, co víme rozhodně neodpovídá jeho běžné aktivitě.
• Proč byl u odjezdu jeho kolony 14.4. šéf gestapa Heinrich Müller a proč s kolonou jel jeho zástupce a sekretářka? Musel být nějaký důvod, na výlety se tehdy fakt nejezdilo.
• Na jakého šéfa čekal Skorzeny 28.4.1945 v Rosenheimu?
• Kde se vzal ukrytý Ju 88, který Skorzeny zmiňuje jako jeho možnost útěku do Španělska? Mezi 30.3. kdy dostal rozkaz přesunout se do Alp a 20.5. kdy se vzdal není žádný jeho kontakt s Luftwaffe dokumentován.

V knize se píše, že šéfem byl patrně myšlen Ernst Kaltenbrunner (Ernst Kaltenbrunner - Wikipedia). Možné by to bylo, Kaltenbrunner se po zavraždění Reinharda Heydricha stal šéfem hlavního úřadu říšské bezpečnosti RSHA, byl tedy přímým nadřízeným jak Skorzenyho, tak i Gestapa. Létal opravdu ve Storchu. 20.4.1945 se v Berlíně zúčastnil oslavy Hitlerových narozenin a pak odletěl (nezjistil jsem, zda Storchem nebo jiným letadlem a přesné datum odletu se mi rovněž nepodařilo zjistit). Ještě v dubnu 1945 se Kaltenbrunner přestěhoval do Salcburku, kde zanechal svou ženu a děti ve Stroblu na Wolfgangssee a poté trávil většinu času ve vile Kerry v Altaussee, se svou mladou milenkou (která mu tam v březnu 1945 porodila dvojčata. 4. nebo 5. května opustil Kaltenbrunner vilu v časných ranních hodinách a uprchl do hor do alpské chaty zvané Wildenseehütte. kde byl nakonec zajat Američany. (Velký lov na Kaltenbrunnera aneb Co jsme s Nineveh_UK dělali o letních prázdninách (livejournal.com))

Jsou ale věci, které zde tak úplně nesedí. Ze Stroblu do Rosenheimu je to přes 130 kilometrů. Kromě toho Skorzeny byl s Kaltenbrunnerem mnohaletý přítel, asi by v neformálním rozhovoru řekl, že čeká na Ernsta. Přečetl jsem toho o Skorzenym spoustu (především jeho paměti) a zjistil jsem, že výraz „šéf“ měl rezervován pro někoho jiného – a to pro Hitlera osobně.

Víme naprosto bezpečně, že Hitler 24 dubna povolal do svého bunkru letadlo Fieseler-Storch se dvěma vynikajícími piloty – generálem von Greimem a Hanou Reitschovou. Letadlo bylo palbou poničeno a Greim byl těžce zraněn. Spekuluje se, že právě toto letadlo chtěl Hitler použít ke svému útěku z bunkru. Mimochodem právě toto letadlo by jistě napadlo k tomuto účelu použít polovičního amatéra Skorzenyho, který právě toto letadlo použil k evakuaci Mussoliniho a sebe z hory Gran Sasso.

Každopádně to nebyla dobrá volba. Letadýlko bez jakéhokoli pancéřování s maximální rychlostí 175 km/h a doletem 380 km by bylo vydáno na milost a nemilost jakékoli spojenecké stíhačce. Kromě toho malý dolet znamenal, že letadlo by muselo přistát a tankovat na území protektorátu. Jedinou výhodou by bylo, že vyžadovalo krátkou přistávací a startovací dráhu. https://cs.wikipedia.org/wiki/Fieseler_Fi_156

Jaké letadlo by asi doporučil Hitlerovi profesionál, kterým von Greim nepochybně byl? Domnívám se, že Junkers JU 88. Byl to střední bombardér, letadlo speciálně navrženo pro vysokou rychlost, aby dokázalo uletět stíhačkám. Maximální rychlost ve verzi S až 615 km/h, dolet přes 2000 km, lehce pancéřovaný trup a motory. To, než by se spojenecká stíhačka vzpamatovala, letadlo by bylo v trapu. https://cs.wikipedia.org/wiki/Junkers_Ju_88

A právě JU 88 byl nalezen u Skorzenyho. Skorzeny to vysvětloval následujícím způsobem:

Citát z knihy Já Skorzeny

O týden později třetí říše kapitulovala. Vyvstávala už jen jedna jediná otázka: Co bude dál? I v tomto směru měl Skorzeny jasno: „Mohl jsem docela jednoduše spáchat sebevraždu, jako to učinili mnozí mí spolubojovníci. Mohl jsem také – a sice velmi snadno – uniknout na palubě jednoho stále připraveného letounu JU-88 do neutrální země. Ale zdráhal jsem se opustit svou zem, svou rodinu a své kamarády. Neměl jsem co skrývat, nepodnikl jsem, neudělal, nenařídil jsem nic, za co bych se jako pravý voják měl stydět. Rozhodl jsem se dobrovolně vstoupit do zajetí a poslal jsem s tímto vzkazem dva kurýry do amerického divizního štábu v Salcburku.“

Je možné, že celá ta akce nebyla „pouze“ shromáždění zlata z východních oblastí říše pro financování útěku vysoce postavených nacistů, ale kryla útěk přímo Hitlera osobně?

Většina lidí je přesvědčena, že dnes máme neprůstřelnou jistotu podepřenou forenzními důkazy, že Hitler doopravdy spáchal dne 30.4.1945 ve svém bunkru v Berlíně sebevraždu. Menšina lidí je naopak přesvědčena, že Hitler se svou manželkou Evou Braunovou uprchli a v pohodě dožili v Jižní Americe.

Pouze pár lidí má pocit, že dosažitelné informace by měly být nezaujatě a objektivně znovu posouzeny. A pro těch pár lidí bude poslední kapitola – příště.