Kam se podělo české zlato na konci druhé světové války? Část 3 – Otto Skorzeny od 28.2.1945 do 20.5.

Období kariéry Otto Skorzenyho od počátku kariéry až do konce února je celkem jasné a průhledné a zdá se, že neskrývá žádné podstatné skutečnosti. Období tří let, od 20.5.1945 až do 27.7.1948 je rovněž jasné, byl v zajateckých táborech spojenců. Zhruba 80 dnů mezi těmito daty ale skrývá mnoho nejasností. Této etapě se zkusíme věnovat podrobněji a získané informace a svědectví kriticky zhodnotíme.

Nejdříve citát z knihy „Já Skorzeny“

(Telefonát od Alfreda Jodla Otto Skorzenymu 28/2/1945)

„Předejte velení ve Schwedtu vámi osobně vybranému veliteli z řad důstojníků SS a bezodkladně se dostavte do Vůdcova hlavního stanu,“ zněl stroze formulovaný pokyn.

Proč? znepokojeně se ptal sám sebe.

Odchod by mnohým mohl připomínat útěk, což by ublížilo jeho pověsti, neboť zdejší boje se blížily k vyvrcholení – a mezi muži, kteří mu zde podléhali, byli někteří, jež považoval nejen za podřízené, ale přímo kamarády, protože se s ním zúčastnili mnoha předchozích nasazení, včetně záchranné akce u horského hotelu na Gran Sasso.

„Proč mám odejít?“ telefonicky položil tutéž otázku generálplukovniku Alfredu Jodlovi.
„Führerův rozkaz,“ odpověděl Jodl.
„Má snad pro mne nějaký zvláštní úkol?“
„O tom nic nevím, ale na svém rozhodnutí trvá,“ přiznal náčelník operačního štábu německých ozbrojených sil a dodal svůj odhad: „Možná si prostě jen nepřeje, abyste tam někde u Odry zbytečně padl.“
„Zbytečně…?!“ zareagoval podrážděně Skorzeny. „Vidíte-li takto zdejší situaci, pak vám musím říci, že tu zbytečně umírá mnoho německých mužů.“
„Nechytejte mne za slovo, SS-obersturmbannführere, a splňte rozkaz.“ A tak Skorzeny opustil Schwedt.

Zhruba za sto hodin bylo předmostí dobyto Rudou armádou. Jiné zdroje uvádí, že Skorzeny žádal, aby s ním odjeli jeho nejbližší důstojníci, a to mu bylo zamítnuto s odkazem, že rozkaz se týká pouze jeho.

Proč Hitler Skorzenyho odvolal? Víme, že na začátku března dostal úkol vyhodit do povětří most u Remagenu. Tento most byl ale obsazen americkou armádou až 7. března, to nemohl Hitler ještě 28.2. vědět. Skorzeny je celý březen v Berlíně a dochází do hlavního stanu. Podle svých vzpomínek se tam setkává s Evou Braunovou a ta jej zve na čaje k Hitlerovi, on to ale odmítá. Údajně jediný okamžik, kdy potká Hitlera byl 31.3.1945, kde spolu prohodí jenom několik zdvořilých slov. Toto trvá až do začátku dubna, kdy Skorzeny vyjíždí směr protektorát.

Toto je velmi zvláštní. V podstatě se tvrdí, že Skorzeny, který byl notoricky znám svou obrovskou aktivitou (jeho důstojníky ve Friedenthalu údajně bylo možno poznat dle unavených tváří), najednou v nejkritičtějším období nedělá vůbec nic, chodí na procházky do Hitlerova hlavního stanu, kde Hitlera na těch pár metrech čtverečních vůbec nepotkává. To je těžko k uvěření a vůbec to neodpovídá Skorzenyho charakteru. Podle mého názoru jediné racionální vysvětlení je, že v té době se intenzivně zabýval přípravou a organizováním nějaké vysoce tajné akce, o které nevěděli ani nejvyšší generálové a zřejmě to bylo na přímý Hitlerův rozkaz. Jaká to byla akce je možno pouze spekulovat – pracovní hypotézy uvedu níže.

Dne 30. března 1945 jsem obdržel z OKW rozkaz, abych přeložil svůj štáb do Alpské pevnosti, kam se měl přestěhovat v podstatě celý führerův hlavní stan. (citát z „Mé velitelské operace“)

Zajímavé je, že hned den nato 31.3.1945 „náhodou a jedinkrát“ potkává Hitlera.

Někdy v prvním týdnu v dubnu Skorzeny odjíždí směr protektorát. Při výslechu, stejně jako ve své knize tvrdí, že odjel směrem Lázně Velichovka. Doprovázel jej adjutant, untersturmführer Gallent a šofér Anton Gfölner a jeden radista, který byl odvelen z OKW (Skorzeny měl s sebou silnou vysílačku). Měl totiž od generálplukovníka Jodla rozkaz pravidelně projíždět jižní frontu a zpravovat OKW o situaci.

V lázních Velichovka se dne 10.4.1945 (datum opakovaně uvádí jak při výslechu, tak ve své knize) údajně setkal s polním maršálem Schörnerem, velitelem skupiny armád Mitte. Probrali vojenskou situaci a Skorzeny nabídl Schörnerovi 100 svých vojáků z Jagdverbandu Ost II (směšné - Schörnerova armáda tehdy čítala asi 900 tisíc vojáků. „Disponovala asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a měla přes tisíc letadel,“ – zdroj: https://radiozurnal.rozhlas.cz/polni-marsal-schorner-se-o-kapitulaci-dozvedel-ve-velichovkach-6263432?nonmob=1).

Zde je ale podstatná jedna věc. Skorzeny se se Schörnerem pravděpodobně sice setkal (Skorzeny to nezapřel, protože v té jídelně bylo asi dost svědků této schůzky, a to by se vyšetřovatelé dozvěděli), ale zcela určitě to nebylo 10.4.1945, jak Skorzeny opakovaně tvrdil. V knize Julius Mader „Honba za zjizvenou tváří“ se uvádí, že:

„Skorzeny byl tehdy (8. dubna 1945) právě s několika muži zvláštního komanda ve Vídeňské Peter-Jordan-Strasse, odkud si na nákladních vozech odvážel objemnou kořist, nakradenou v mnoha zemích. … Zemský soud pro věci trestní má o tom ve fasciklu 27a Vr 7604/61 výpověď bývalého šéfa Vídeňského gestapa Sanitera.“

Ve Vídni byl určitě ještě 11.dubna 1945. Uvádí se to v jeho knize „Mé velitelské operace“ a uvádějí to ve shodě všechny ostatní zdroje, protože to dokládají dva písemné prameny.

Skorzeny poslal telegram generálplukovníku Jodlovi, šéfovi OKW: „Vše nasvědčuje tomu, že dnes, 11.dubna 1945, Vídeň padne.
Dále v archivu říšského kancléřství je zaevidován radiogram, který tehdy SS-obersturmbannführer Skorzeny odeslal přímo Hitlerovi a také se zde vyjadřoval zcela otevřeně: „Na silnicích vedoucích z Vídně na západ jsem narazil na více či méně chaotické scény hromadného ústupu a doporučuji přijmout zde velmi rázná opatření.“ (citát z Roman Cílek: Skorzeny, život na hraně, první telegram se uvádí i v dalších pramenech)

Předpoklad, že Skorzeny je ve Vídni 8.4., pak jede stovky kilometrů přes Moravu do Velichovek, aby se pak vrátil do Vídně je mimo realitu. Navíc dne 10.4.1945 Schörner ve Velichovkách ještě nebyl.

V knize Libor Pařízek „US Mise Velichovky“ se píše, že jednotka obsadila Velichovky 27 března ale generál – polní maršál Ferdinand Schörner přijel až 15. dubna. (Na polního maršála byl povýšen 5. dubna 1945). Každopádně Skorzeny velmi silně zdůrazňuje, že po 11.4.1945 již do Protektorátu Čechy a Morava nikdy nevkročil (protokoly z výslechu v zajateckém táboře www.fronta.cz link Dotazy > Všeobecné a nezařazené > Otto Skorzeny a Československo), ale také v knize R. Cílek: Skorzeny – život na hraně.). Zjevně lže, aby zakryl nějakou tajnou misi.

Datum 15. 4. 1945 je zajímavý i z jiného hlediska. Aby do Velichovek Schörner dorazil 15. dubna, musel odjet z Berlína 14. dubna. A 14. dubna z Berlína vyjížděl dle výpovědi pana Housky i konvoj pod velením Otty Skorzenyho. Takže hypotéza, že 14. dubna ráno proběhla schůzka Hitler, Skorzeny Schörner (možná Josef Spáčil), po které vyjeli Schörner a Skorzeny plnit své úkoly a oba dva se o dva nebo tři dny později setkali ve Velichovkách je docela logická.

Navíc je zde rozpor v jeho vlastním tvrzení, kdy ve své knize uvádí, že důvod jeho cesty byl v tom, že měl od generálplukovníka Jodla rozkaz pravidelně projíždět jižní frontu a zpravovat OKW o situaci. Naproti tomu jenom o několik řádek výše píše, že k Vídni jel proto, že se 10.4.1945 ve Velichovkách dozvěděl, že Vídeň je ohrožena.

Dále uvádím citát z výslechu Skorzenyho jak je uveden v knize R. Cílek: „Já Skorzeny …“

„Nepochybně jste ale během války na území protektorátu pobýval, ne?“

„V březnu 1942 jsem se léčil v Karlových Varech. Pak jsem se do protektorátu znovu dostal až 10. dubna 1945, kdy jsem na Moravě navštívil hlavní stan Schörnerovy skupiny armád Střed. S polním maršálem Schörnerem jsme krátce hodnotili rámcovou situaci a naše věcné a od propagandistického balastu oproštěné úvahy o tom, zda je možno udržet frontu, měly již dost pesimistickou podobu. Souběžně jsem obdržel zprávu, že dobytí Vídně ruskými jednotkami má neodvratnou podobu. Ihned jsem se tam rozjel. Jednak jsem potřeboval zjistit, jaká je situace tamního stíhacího svazu Sud-Ost a zda nehrozí jeho obklíčení, a protože ve Vídni pobývala moje rodina, samozřejmě jsem se také zajímal o její osud. Dorazil jsem do Vídně, která působila jako mrtvé město a na mnoha místech hořela, zkraje noci a dozvěděl jsem se, že stíhací svaz byl přemístěn k obraně Alpské pevnosti. Matčin dům jsem nalezl v ruinách, ale soused, který vylezl ze sklepa, mne ujistil, že matka, manželka i dcera včas unikly. Projel jsem kolem ruských linií do svého bytu v Doblingu, kde jsem posbíral několik loveckých zbraní, které pro mne měly trofejní hodnotu a nechtěl jsem je nechat na pospas nepříteli. Poté jsem přes Waldviertel zamířil do Horních Rakous. O protektorát jsem v té době neměl naprosto žádný zájem.“

Skorzenyho pobyt ve Vídni 11.4.1945 lze doložit, prokazatelně odeslal generálplukovníku Jodlovi pesimisticky vyznívající rádiovou depeši: „Vše nasvědčuje tomu, že dnes, 11. dubna 1945, Vídeň padne.“

 Z výše uvedeného můžeme považovat za prokázané, že Skorzeny jel z Berlína do Vídně, (určitě ne přes Velichovky, jakkoli to tvrdí), kde byl minimálně 8. - 11.4.1945. Někdy v té době se mohl setkat ve Vizovicích s Pawlofskim a Tutterem, (výpověď konfidenta Bati), to nelze vyloučit, dokonce je to pravděpodobné. Dá se i předpokládat, že jim pomohl vytvořit (nebo dokonce vytvořil) plán protipartyzánské akce v oblasti Ploština - Prlov, ale osobně se ho nezúčastnil. Skorzeny také chtěl vyvést některé své jednotky (opět indicie, že jednal podle rozkazu, bez toho by jistě nemohl a ani nechtěl lidi odvést). Každopádně zřejmě odvedl jenom elitu, které důvěřoval (opět indicie tajné operace). Při popisu událostí 8.4. ve Vídni (viz výše) se mluví o „několika mužích a nákladních autech“, to nevypadá na velký sbor. Pawlofski a Tutter se svými muži zůstali na Moravě. Atmosféra zřejmě nebyla dobrá, sovětská vojska už byla blízko a jak dopadnou zajatí důstojníci SS bylo známo. Bezuzdné vraždění mohlo být a parně bylo vyvoláno totálním stresem a strachem nacistů ze smrti případně zajetí Rudou armádou.

Skorzeny tvrdí, že z Vídně odjel přímo do Horních Rakous. Toto je možné, i když tam nekončil, protože téměř určitě jel zpět do Berlína (viz výpověď pana Housky níže). Je docela dobře možné, že odjel s kořistí z Vídně na nákladních autech do Alp, tam zanechal lidi a náklaďáky a sám se vydal zpět do Berlína. Kudy? Bylo racionální zkontrolovat trasu budoucího transportu. Přijet s kolonou nákladních vozidel například k mostu přes Dunaj zničenému bombardováním by představovalo velkou komplikaci. Skorzeny by určitě prověřil trasu, po které měl o týden později jet s cenným nákladem.

Údaje o jeho pobytu v Alpách pocházející z jiného zdroje jsme dohledali v knize „Hitlerovi Milionáři“ a ve výpiscích z knihy "Nazi Gold". Ian Sayer, Granada Publishing-1984. ISBN O.246.11767.2.“ in (http://www.redcap70.net/A%20History%20of%20the%20SS%20Organisation%201924-1945.html/S/SPACIL,%20Josef.html ), kde je zaznamenáno, že 26 dubna v Alpách Josef Spáčil přiděloval finance a cennosti. (SS-Standartenführer Josef Spacil byl hlavní pokladník SS a patrně to byl onen bezejmenný plukovník SS ve výpovědi pana Housky jak kolona odjížděla z Berlína Josef Spacil – Wikipedia). Skorzeny měl dostat nějaké diamanty, ale kurýr je zpronevěřil a utekl, takže Skorzenyho zástupce Radl dostal 50 000 franků ve zlatě a nějaké další valuty. Pro Skorzenyho je velmi netypické, aby pro peníze poslal pobočníka, obvykle takovéto věci velmi aktivně zařizoval sám. V té době ovšem ještě nemusel v Alpách být, dle výpovědi pana Housky tam dorazil až 27.4. večer. Co dělal mezi 11.4.1945 a 27.4.1945 z těchto zdrojů nevyplývá.

Toto období ale pokrývá velmi podrobně výpověď vězně pana Housky. Pan Houska se dle vlastní výpovědi v dubnu 1945 zúčastnil transportu pod velením Skorzenyho. Výpověď o těchto skutečnostech podal v Písku, později mluvil s redaktory Světa v obrazech, kde tato výpověď v roce 1965 vyšla. Bohužel originál jsem nezískal, podrobný (patrně doslovný) přepis je ale v knize „Tajemství Františkova a pramenů Vltavy“. Zde uvádím přepis dle této knihy:

Třetí transport, který projel protektorátem, je podrobně zdokumentován a je zajímavý tím, že kolonu aut vedl sám plukovník SS Skorzeny. (Tady má chybu, v té době byl Skorzeny podplukovník, na plukovníka byl povýšen až 20.4.) Operativní pracovníci MV tento signál agenturními kombinacemi rozpracovali tak, že z toho vznikl přesvědčivý důkaz o tom, že na Šumavě jsou uloženy nejtajnější archivy RSHA. S tímto transportem jelo i několik vězňů z tzv. Hauskommanda RSHA v Berlíně. Mezi nimi byl i František Houska, který pocházel z Prachatic. Rovněž i on se po nálezu beden s nacistickými dokumenty v Černém jezeře přihlásil se svým svědectvím redaktorům magazínu Svět v obrazech. M. Kocíková a K. Beran zaznamenali jeho vzpomínky na transport. Ve Státním okresním archivu v Prachaticích jsem našel jeho evidenční záznam, jaké byly vystavovány občanům, kteří se po válce vraceli z koncentračních táborů. Z dokumentu vyplývá, že údaje, které Houska o svém věznění poskytl novinářům, jsou pravdivé a svědectví je s největší pravděpodobností věrohodné. F. Houska byl členem KSČ a po Mnichovu odešel do Prahy, aby se vyhnul zatčení. Nepodařilo se mu to a gestapem byl zatčen 1.4.1939 Do 4. dubna byl vězněn v Písku, od 4.4.1939 do 20.4.1939 v Českých Budějovicích a od 20. 4. 1939 do28. 4. 1939 ve věznici v Linci. Odtud se dostal do koncentračního tábora v Dachau a posléze do koncentračního tábora Buchenwald, kde strávil čtyři roky. Dne byl 30. 10.1943 byl převezen k výslechu do Berlína, přímo do centrály RSHA. Zde zjistili, že nebyl zapojen do žádného protinacistického odboje a v KSČ nezastával žádné funkce. Snad díky tomu, že byl vyučený švec, byl zařazen do Hauskommanda berlínské věznice RSHA. Opravoval boty, škrabal brambory staral se o drůbež, která byla určena pro důstojnickou kuchyni apod. Zde měl možnost spatřit šéfa gestapa Heinricha Müllera, ministra vnitra a říšského vedoucího SS Himmlera, šéfa RSHA Kaltenbrunnera a dokonce i Hitlera. Zažil zde popravu německých důstojníků po nezdařeném atentátu na Adolfa Hitlera, tajemné Hitlerovy vězně jako byl Canaris, Schacht (Hitlerův finančník) a další. Začátkem roku 1945 stálo u garáží věznice několik aut a z jednoho z nich vykládali jakési kovové krabice, takové, do nichž se ukládají kartotéční lístky, ale menších rozměrů.

Několik dní  poté  viděl,  jak  do  garáže  vstupují  Müller,  Himmler,  Kaltenbrunner  a  v  civilu plukovník SS Skorzeny. Přibližně 12. dubna přišel rozkaz připravit proviant na dlouhou cestu. Dne 14.  dubna  večer  vyjela  z  Prinz  Albrechtstrasse č.  8  kolona  následujícího  složení:

Nákladní auto s proviantem a čtyři vězni Hauskommanda se staženou plachtou, osobní auto velitele věznice s řidičem,  další  osobní  auto,  v  němž  seděl  nějaký  standartenführer  SS  a  vedle  něho  plukovník  SS Skorzeny  v  civilu.  Následovala čtyři nákladní auta zakrytá plachtami a kolonu uzavíralo nákladní auto s plechovou karoserií, jaké německá armáda používala pro převoz raněných (patrně radiovůz). V něm jel pobočník šéfa gestapa Müllera a jeho sekretářka.

Později   F.   Houska   zjistil,   že   všechna čtyři   nákladní   auta   byla   naložena   plechovými registračkami.  Podle  toho,  že  však  auta  nebyla  naložena  plně,  usoudil,  že  registračky  musely  být těžké. Kolona jela hlavně v noci. Přes den se čekalo na Skorzenyho, který neustále někam odjížděl.

Sledujme trasu kolony:

Dne  14.  4.  v  noci  projeli  Drážďany,  Cínovcem  a  15.  4.  se  nákladnímu  autu  s  proviantem  poškodil  v  Teplicích  chladič  a  musel  být  opraven.  Z  Teplic  kolona  pokračovala  do  Prahy.  Zde  zastavili  v  Bredovské  ulici,  kde  byla  Pečkárna  s  proslulou  centrálou  pražského  gestapa.  Tady zůstali  16.  a  17.  dubna.

Z  jiných  pramenů  jsem  zjistil,  že  tyto  dny  byl  Skorzeny  na  návštěvě  u říšského  protektora  K.  H.  Franka.  O čem  jednali,  není  známo.

18. dubna dorazila  kolona  k Příbrami,  kde  přenocovali.  Ráno  19.  4.  je  zde  Skorzeny  dohnal  a  zase  odjel  do  Prahy.  Kolona pokračovala  dál  a  Skorzeny  ji  opět  dojel  u  Milína.  Kousek  za  Strakonicemi  se  pozdě  večer  20.  4. kolona   opět   rozdělila   a   Skorzeny   se   svým   osobním   autem   a   jedním   nákladním   vozem   s registračkami  zahnul  směrem  na  Železnou  Rudu. (Poznámka – tohoto dne měl Hitler narozeniny a Skorzeny byl povýšen na standartenführera  SS -  plukovníka)

  Když  jsem  tyto  dokumenty četl  poprvé,  položil jsem  si  otázku,  kde  vzal  F.  Houska  jistotu,  že  auta  odbočila  na  Železnou  Rudu.  Kousek  za Strakonicemi  před  Volyní  je  skutečně  odbočka  na  Vacov,  přes  Stachy  do  Kašperských  Hor, Hartmanic  a odtud do  Železné Rudy. Skorzeny  ale mohl před Stachy odbočit na  Zdíkov, odtud na Kvildu a Prameny Vltavy a tam do připraveného úkrytu uložit registračky. Mohl taky jet pouze do Kašperských Hor, které měly status okresního města a byly součástí župy Bayerische Ostmark. Chtěl   jsem   si   vysvětlit   tuto   nejasnost   ve   vyprávění   F.   Housky   a   požádal   jsem   Archiv bezpečnostních  složek  o  zjištění,  zda  na  jeho  jméno  není  zde  záznam  o  vytěžení  operativními pracovníky STB z r. 1965. Je to práce na 20 minut.

Odpovědi kladné ani záporné jsem se nedočkal.

Poznámka – pochopitelně, v roce 1965 stíhala Československá Republika Skorzenyho mezinárodním zatykačem za události v Ploštině a Prlově a rozhodně neměla zájem na rozmazávání nezpochybnitelného svědectví vězně koncentračního tábora ze kterého vyplývalo, že v době těchto masakrů byl Skorzeny stovky kilometrů daleko. Zvláště když bouřily emoce:

„16. září 1962 se v Ploštině sešly tisíce československých občanů, kteří odtamtud poslali rezoluci úřadujícímu generálnímu tajemníkovi OSN U Thantovi a žádali v ní, aby byl Otto Skorzeny neprodleně zatčen a potrestán.“ – viz Julius Mader – Honba za zjizvenou tváří.

Vraťme se však ke koloně. Zbývající vozidla pokračovala směrem na Vimperk. Před Vimperkem zastavili, aby zde přenocovali. Dne 21. dubna ráno se vězni i dozorci umyli ve Volyňce a dolili do chladičů vodu.  Za chvíli přijel  i  Skorzeny.  Odjel  směrem  ke  Strakonicím  a  brzy  se  vrátil.  Před polednem je dojelo nákladní auto, se kterým pozdě večer předchozího dne odjel Skorzeny k Železné Rudě.  Pozdě  večer  21.dubna  projeli  Vimperkem  a  kdesi  za  městem  na  silnicích,  které  F.  Houska neznal, čekali  do  rána.  Poté  22.  dubna  odpoledne  pokračovali  v  cestě  na  Strážný,  Frauenau  a Pasov.  Dne  25.  4.  se  mezi  Freyungem  a  Pasovem  vězeňský  vůz  oddělil  od  kolony  a  Skorzenyho vozu. Následujícího rána vězeňský vůz pokračoval z Pasova do Mnichova, kde se den čekalo. Poté 27. 4. dojeli do Rosenheimu a odtud se dostali na jakýsi statek. Přijeli sem v noci a uložili se ve stáji ke  spánku.  Ráno  se  jim  představil  majitel  statku.  Byl  jím  dr.  Schmied,  který  byl  osobním  lékařem Rudolfa  Hesse.  Po  jeho  odletu  do  Anglie  v  roce  1941  byl  Schmied  několik  měsíců  internován  ve věznici  RSHA,  kde  působil  jako  vězeňský  lékař.  Některé  z  vězňů  Hauskommanda  znal  osobně  a mnohým  z nich  pomohl  uprchnout  a  zajistil  jim bezpečný  doprovod.  Před  útěkem   F.  Houska  ještě zaslechl rozhovor mezi Skorzenym a pobočníkem šéfa gestapa Müllera:

„Musíme tu počkat na šéfa. Přiletí  svým  Storchem  a  pak  budeme  pokračovat  v  cestě.“  Müller  se  nějakou  dobu  zdržoval  v Rakousku a potom s falešnými doklady vycestoval do Argentiny. Cestovní kanceláří pro nacistické pohlaváry  byla  jedna  charitativní  církevní  organizace  napojená  na  Vatikán.  Co  obsahovaly  malé kovové registračky? F. Houska bezpečně ví, že byly nakládány do jednoho auta. To, že mohly být i v  dalších  třech  nákladních  autech,  se  pouze  domýšlí.  Jaký  byl  smysl  Skorzenyho  popojíždění  sem tam?  Překládal  něco  z  nákladních  vozů  do  svého  osobního  auta?  Pokud  se  něco  takového  dělo, určitě u toho nebyli jako svědci vězni z Hauskommanda.

Známý lovec nacistů Simon Wiesenthal, který se celý svůj život věnoval pátrání po nacistických zločincích a má zásluhu na dopadení Adolfa Eichmanna v Argentině, ve své knize Ich jagte Adolf Eichmann (Gutersloh, 1961) tvrdí, že plukovník SS a expert na sabotáže v VI. oddělení RSHA Otto Skorzeny  s  posledním  transportem,  s  nímž  koncem  dubna  roku  1945  dorazil  do  Alpské  pevnosti, přivezl  22  beden,  z  nichž  každá  obsahovala  48  kg  zlata,  20  zlatých  prutů,  každý  o  váze  2,4  kg.

Tato výpověď je velice zajímavá a naprosto perfektně pokrývá prázdné období nepokryté jinými zdroji. Jestliže byl Skorzeny 11.4 ve Vídni, mohl být 12.4. již zpátky v Berlíně (ani nemusel, přípravy mohly probíhat bez něj, svědectví o jeho přítomnosti je až při odjezdu 14.4. a to by stihl pohodlně). To, že vezl zlato (a možná papírové valuty) je velmi dobře možné. Jednak je zde tvrzení z Wiesenthalovy knihy a jednak to souhlasí i časově.  Nacisté konfiskovali zlato a valuty z celé okupované Evropy a ve sklepeních Říšské banky bylo mnoho tun zlatých prutů a mnoho pytlů s valutami a beden drahokamů. Úkolem deponovat tyto cennosti byli pověřeni ministr hospodářství Walter Funk a šéf RSHA Ernst Kaltenbrunner, kterým to logicky spadalo do referátu. Jako depozit si vybrali potašový důl v Merkers v Bavorsku, kam v březnu 1945 odvezli několik nákladních vagonů zlata a valut. (dle Součka Sedm set třicet zlatých slitků v celkové váze skoro devíti tun, pětadvacet bedniček s drahokamy a šest velkých pytlů se zapečetěnými valutami). Později byla trať zničena spojeneckými nálety. Krytí operace bylo tak mizerné, že na příklad Ludvík Souček ve své knize „Jantarová komnata“ rozvíjí teorii, že to mělo pouze odlákat pozornost od skutečného úkrytu. Já osobně pochybuji, že by cholerik Hitler souhlasil s programovou ztrátou miliard dolarů či zlatých marek kvůli takové pochybné výhodě. Spíše si dovolím sázet na nekompetentnost těch dvou panáků. Každopádně spojenci okamžitě po dobytí předmětného prostoru získali informaci o dole a dne 8.4.1945 jej také vybrali.

V této souvislosti lze chápat i zmínku v knize „Mé velitelské operace“

Ministr hospodářství a ředitel říšské banky Funk mi poslali své dva adjutanty a požádali mne, abych se postaral o poklad říšské banky. Dal jsem jim s patřičnou zdvořilostí na srozuměnou, že nejsem žádný hlídač trezorů, nýbrž voják, a že jsou na špatné adrese.

Dovolím si předpoklad. Hitler nechtěl, aby se zlato a valuty, které sebral z celé Evropy, staly kořistí Spojenců a už vůbec ne Sovětů. Proto pro zajištění nařídil celkem dvě akce. Jedna byla uschování depozit Říšské banky a tímto úkolem pověřil Funka a Kaltenbrunnera. Druhou bylo shromáždění rozptýlených depozit v dosud ovládané části Říše – Vídeň a Rakousko, Slovensko, Drážďany, Teplice (a celkově Sudety), Praha, Slezsko (možná zlatý vlak), Jižní Čechy. Tuto druhou část dostali na starosti Spáčil a Skorzeny. Waltr Funk, který o pověření Skorzenyho (a patrně o celé druhé akci) nevěděl, poslal své dva adjutanty, aby požádali Skorzenyho o pomoc. Ten jim vyhovět nemohl, protože měl na starosti druhou akci, a proto je takto odbyl. Ale po válce to byl dobrý argument, aby předstíral, že s ukrytými depozity nemá nic společného. Protože ukrývání nacistických depozit bylo koncem války veřejným tajemstvím a kdo by tím už mohl být pověřen jiný než Skorzeny? Takže předstíral, že se to nesrovnávalo s jeho vojenskou ctí. Ať uvěří, kdo chce.

Zde vystupuje zajímavá postava Standartenführera Josefa Spáčila. Tento sudetský Němec byl Kaltenbrunnerovým osobním účetním a staral se o fondy SS. Byl vedoucím 2. sekce RSHA a byl také zodpovědný za tisk falešných anglických bankovek. Kaltenbrunner byl jeho přímým nadřízeným a údajně i osobním přítelem. On oficiálně vzal na sebe, že (na Himmlerův rozkaz) vybral zbytek fondů Říšské banky. Různé zdroje si v detailech odporují, uvádějí například, že depozita z říšské banky odeslal přes Mnichov do Alp 22.4.1945 ve třech osobních autech. Toto pravda být nemůže, a to ze dvou důvodů – 22.4.1945 již byl Berlín zcela obklíčen Rudou armádou a nacistická auta nemohla odjet a jednak tato depozita svou hmotností zcela určitě přesahovala možnosti tří osobních automobilů. Byla vyčíslena na ekvivalent 9,191 milionu US$. Pokud by vše bylo ve zlatě tak při ceně zlata v roce 1945 37,25 US$/troyskou unci představuje hmotnost přesahující 10,5 tuny.

Ještě bych upozornil na jednu část výpovědi pana Housky:

další  osobní  auto,  v  němž  seděl  nějaký  standartenführer  SS  a  vedle  něho  plukovník  SS Skorzeny  v  civilu.

Jelikož plukovníků SS rozhodně nebylo mnoho a už vůbec ne těch, kteří měli přístup k depozitům říšské banky, lze rozumně předpokládat, že onen bezejmenný standartenführer SS z výpovědi pana Housky byl Josef Spáčil a že Skorzeny odvážel to, co na Himmlerův rozkaz vyzvedl Spáčil z Říšské banky. Spáčil později odletěl i s manželkou a sekretářkou/milenkou a dalšími prominenty do Jižního Německa. Rozděloval značné množství prostředků (především říšské marky na výplatu dlužného žoldu), ale i zlato a valuty v menším množství. Jestli zlato a valuty pocházely z Říšské banky, o tom lze pochybovat. V knize Hitlerovi milionáři se píše, že jednotky SS a wehrmachtu dávali Spáčilovi k dispozici své zdroje. Je to věrohodné, že se chtěli zbavit zlata a valut, protože představovaly velkou odpovědnost – za zpronevěření majetku Říše byla okamžitá poprava a předat cennosti oficiálnímu pokladníkovi SS Spáčilovi představovalo jednu z mála cest, jak se odpovědnosti zbavit. Toto může být zdroj oněch zlatých franků, které dodatečně Spáčil předal Skorzenymu. Spáčil své úkryty prozradil, nalezeny byly ale pouze peníze a cennosti v ekvivalentu $US 492.401, což je cca 5% toho, co přiznal, že teoreticky odvezl z Říšské banky. To mohly ony tři osobní auta odvézt, ale spíše se jedná o zlatá a valutová depozita, která Spáčil dostal od jiných jednotek SS již přímo na jihu Německa. Rozdával říšské marky na výplatu žoldu vojákům a důstojníkům, ty byly pro něj už tou dobou bezcenné.

Pokud se v armádě zadává nějaký úkol nebo rozkaz, tak v jeho rámci se řeší i přidělení lidí, materiálu a financí pro zajištění takového úkolu. V tomto okamžiku celá Skorzenyho dubnová expedice začíná dávat smysl. Jeho úkolem bylo zajistit maximální množství zlata a valut pro budoucnost (možná i s konkrétními úkoly na co tyto prostředky po válce použít) a to jednak ze zbytků depozit Říšské banky (které nemohly být přesunuty do Bavorska, protože mezitím spojenci bombardovali železnici) a jednak zabavením všech zdrojů po cestě do Alpské pevnosti. Cesta přes protektorát byla logickou volbou, v Německu už byli Američané a v Polsku Rusové, jediný koridor do Alp byl přes Čechy, a Šumavu mezi Americkými a Ruskými vojsky. Skorzenyho vojáci byli na Moravě, proto tu nejspolehlivější část z nich musel vyvést.

Musíme se vrátit k návštěvě Skorzenyho u polního maršála Schörnera. K této návštěvě došlo zjevně při jeho druhé cestě, když byla většina jeho kolony v Praze a on zmizel na tři dny (16. – 18. dubna 1945). To už časově sedí, tou dobou už tam Schörner byl. Otázkou je účel jeho návštěvy. Že by si přijel přátelsky popovídat o situaci na frontě a stovce mužů je vysoce nepravděpodobné. V této situaci mne napadá (je to spekulace, ale logicky to sedí) že v nedávné minulosti byl hledán takzvaný zlatý vlak, který vezl depozita z Wroclavi a byl skryt v podzemních tunelech zámku Ksiaz v blízkosti Walbrzychu. Vlak jel údajně do Berlína, ale to se mi moc nezdá, protože v té době už byla Rudá armáda několik kilometrů od Berlína a naopak z Berlína se stěhovaly depozita do neobsazených území, především do Alp. Logické by bylo, kdyby vlak směřoval do Jaroměře (kde byl zaparkován štábní vlak Schörnera cca 5 km od Velichovek) a pak dále přes Čechy do Alp. Železnice zde vede, můžeme se jen dohadovat, proč vlak zastavil právě u Walbrzychu. Téměř s jistotou se lze domnívat, že někteří z vojáků doprovázejících vlak (pravděpodobně přímo velitel vlaku) hlásili jeho úkryt nadřízeným. Podle některých zdrojů vezl vlak mimo jiného 300 kg zlata. Lze tedy vyslovit hypotézu, že Skorzeny v rámci repatriace zbytku zlatých rezerv Říše odjel z Prahy svým vozidlem (ostatní vozy kolony nechal v Praze), dohodl se se Schörnerem (přitom byli viděni v jídelně a schůzku museli přiznat, akorát ji posunuli o týden dopředu), vybral z vlaku zlato a hotovost a vrátil se do Prahy ke zbytku své kolony.

Na konci války zmizelo i značné množství zlata z Prahy (viz první část), obvykle se předpokládá, že toto zlato bylo ukryto spolu s archivy ve Štěchovicích. Nelze ale vyloučit, že toto zlato bylo předmětem jednání s K.H.Frankem, (o kterém je zmínka ve výše uvedené knize Antonína Kunce „Tajemství Františkova a pramenů Vltavy“ - viz citát výše) a že bylo rovněž Skorzenym dne 18.4.1945 odvezeno. Cesta jeho konvoje z Prahy do Příbrami vedla kolem Štěchovic, stačilo naložit.

Možná se zde počítalo i se Slovenským zlatem. Vlak vyjel 10. dubna 1945 ze Žiliny a mířil do Štěchovic. Lze si domyslet, že to byl právě tento náklad, na který čekal Skorzenyho konvoj 16. a 17. dubna v Praze. Jenomže kvůli zdržování konvoj dorazil do Benešova až začátkem května a to byl Skorzeny už dávno v Alpách. (https://www.armyweb.cz/clanek/ve-stinu-stechovickeho-pokladu-slovenske-zlato-zmizelo-u-tynce-nad-sazavou)

Dá se předpokládat, že cestou vzal i zlato z Konopiště. V článku je jeho návštěva zmíněna a na výlet tam zjevně nejel. Takže veškeré hledání nacistického zlata na Konopišti je asi také marné.

Nově objevené dokumenty: Utajený příběh zlata ukrytého na Konopišti - Badatelé - Historie, záhady, tajemství (badatele.net)

https://badatele.net/nove-objevene-dokumenty-utajeny-pribeh-zlata-ukryteho-na-konopisti/

Nejasné zůstává odbočení Skorzenyho ve dnech 20.-21.4.1945 směrem k Železné Rudě. Antonín Kunc je přesvědčen, že právě zde v podzemních prostorách na Šumavě v oblasti Františkova ukryl Skorzeny svůj náklad. Já to považuji za velmi nepravděpodobné. V té době bylo jasné, že Československo bude během několika týdnů obsazeno Rudou armádou. Uschovat poklad na místě, kam zjevně nebude v dohledné době přístup nemluvě o vyzvedávání nějakých depozit by postrádalo smysl. Je to spekulace, ale předpokládám, že Skorzeny v této oblasti nic neukrýval, ale naopak vyzvedl. Možná to bylo rovněž nějaké zlato, ale spíše je zde možnost, že se jednalo o tajné dokumenty. Byly zde podzemní továrny na letadla a například dílenská dokumentace tryskového motoru mohla mít na jaře 1945 větší cenu než zlato. Toho 21. dubna byl na Šumavě na Špičáku (kde se připravovalo velitelství Luftwaffe) i Herman Göring natura.baf.cz/natura/2004/2/20040203.html. Je velice dobře možné, že se ti dva setkali a něco si předali.

Každopádně se jednalo o něco mimořádně důležitého. Svědčí o tom fakt, že 20.4.1945 Hitler povýšil Skorzenyho na SS-Standartenführera (plukovníka). Odkazuji na část, kde jsem popisoval, jak Skorzeny po akci v Itálii obdržel rytířský kříž. Hitler odměňoval ihned. V tomto případě lze očekávat s vysokou mírou pravděpodobnosti, že Skorzeny nahlásil svou vysílačkou do Berlína splnění rozkazu a obratem byl ještě ten den povýšen. Stejný den byl i Spáčil povýšen na SS-Oberführera. Mimochodem ten den měl Hitler narozeniny a při této příležitosti se rovněž povyšovalo.

Kolona se Skorzenym pokračovala přes Pasov až do Rosenheimu, kde čekali na Šéfa.

Sem za nimi dorazil jeho zástupce Karl Radl s asi 250ti muži. Ve svých vzpomínkách (Mé velitelské operace) zmiňuje, že se setkali v Radstadtu, což je městečko asi 100 km od Rosenheimu, ale má nádraží. Protože později tryznu za Hitlera popisuje tak, že „nechal nastoupit své muže podél svého velitelského vlaku“ lze soudit, že Radl s muži z Friedenthalu přijeli speciálním vlakem, který už tam zůstal pro potřeby Skorzenyho. Pravděpodobně se jednalo o strážní rotu, kterou Skorzeny nechal pod velením Radla ve Friedenthalu, když odjel se zbytkem lidí do Schwedtu.

Ukrytí pokladu ovšem není v hustě obydlené Evropě nijak snadný a lehký úkol. Vždy zde existuje riziko, že skupina ukrývající poklad je pozorována hajným, houbařem nebo babičkou sbírající klestí. Ani muži zakopávající bedny nebo potápějící je do jezera, i když jsou to dobrovolníci SS, nejsou zcela spolehliví. Za několik let po válce je určitě může napadnout, že si přilepší k platu či důchodu a půjdou se pokusit zlato vyzvednout. Toto může být důvod, proč Skorzeny bral s sebou čtyři vězně z koncentračního tábora, včetně pana Housky. Ti mohli poklad zakopat, pak by byli zastřeleni a nikdo by nic nevěděl. (Takto fungoval už kapitán Flint v knize Ostrov Pokladů od Stevensona).

Existuje jedno místo, kam mohl Skorzeny poklad ukrýt bez rizika nežádoucích svědků. Jedná se o údolí v blízkosti Hitlerova sídla v okolí Berchtesgadenu a Orlího hnízda, kam je z Rosenheimu po silnici pouhých několik desítek kilometrů. Z této oblasti byli všichni běžní lidé vystěhováni již před válkou či během ní a prováděla se zde stavební činnost bez jakýchkoli dokladů. Zde mohl být poklad ukryt snadno a beze svědků.

Citát z Julius Mader: Honba za zjizvenou tváří:

„Důstojníci jeho štábu, haupsturmführeři SS Hunke a Radl, prohrabávali staré archívy a slídili po opuštěných důlních štolách, kterých se mělo použít jako krytů, skladů střeliva a skrýší.“

To, že Skorzeny zde něco ukryl se všeobecně předpokládá. V knize „Hitlerovi milionáři“ se konstatuje, že žádný ze Skorzenyho úkrytů nebyl nalezen. Skorzeny sice zapíral, že měl depozita z Říšské banky, nepochybně ale vlastnil některé předměty, které nebyly nalezeny. Nejedná se jenom o oněch 50.000 zlatých franků, které dostal od Spáčila, ale i o některé lovecké zbraně. Můžeme se vrátit i k jeho výpovědi  (viz výše): Projel jsem kolem ruských linií do svého bytu v Doblingu, kde jsem posbíral několik loveckých zbraní, které pro mne měly trofejní hodnotu a nechtěl jsem je nechat na pospas nepříteli. Poté jsem přes Waldviertel zamířil do Horních Rakous.

Předměty, které mu Američané při zajetí zabavili vyjmenovává zcela přesně ve své knize „Mé velitelské operace“:

V říjnu 1943 dal duce všem výsadkářům, kteří přistáli s větroni u Campo Imperatore a mým šestnácti mužům ze zbraní SS zlaté náramkové hodinky, na jejichž ciferníku bylo vyryto písmeno „M“. Každý důstojník dostal také zlaté stopky. Mně duce daroval, kromě náramkových hodinek a stopek, zlaté kapesní hodinky s písmenem „M“ vysázeným z rubínů a s datem 12. 9. 1943. V roce 1945 mi je zabavili Američané. Také další suvenýry se mi v tom zmatku ztratily! Fotografie, čestná dýka fašistické milice, jakož i medaile „Řádu mušketýrské setniny“, která byla udělena jen stovce italských vojáků.

Takže kde je poklad? Naposledy se s ním setkávám v Rosenheimu. Záhadná je postava doktora Schmieda, který umožnil útěk Houskovy a dalším vězňům. Jestliže předpokládáme, že Skorzeny vezl s sebou vězně jako pracovní sílu potřebnou k ukrytí pokladu, které potom mohl pozabíjet, aby polohu pokladu utajil, tak se lze domnívat, že doktor Schmied o tom věděl a vězňům programově zachránil životy. Potom asi věděl i o místě úkrytu, možná jej jako lokální znalec připravil. Byl přeci v Berlíně a pak se se Skorzenym setkal na místě.

Jak místo úkrytu asi vypadalo? Skorzeny zcela jistě počítal s tím, že tam bude v budoucnu jezdit a části pokladu vybírat. Takže asi těžko prostě nějaká vykopaná jáma v lese. Musí to být nějaký objekt. Možná staré důlní dílo, třeba štola. Máme záznam, že jeho pobočníci v archivech tato místa vyhledávali – viz výše. Skorzeny byl povoláním stavební inženýr, něco zazdít nebo zamaskovat by uměl. Zjevně to udělal tak (i po útěku vězňů), že o tom místě úkrytu věděl jenom on sám. Jak dopadl doktor Schmied netuším, nic jsem o jeho osudu nedohledal. Jelikož by to asi byl druhý člověk po Skorzenym, který o umístění pokladu věděl, určitě bych nedoporučil žádnému pojišťovákovi, aby s ním uzavřel životní pojistku. Ale to nevím.

Poté se Skorzeny se svými muži stáhli potichu do Alpských údolí a počkali, až skončí válka. Po oficiální kapitulaci Skorzeny rozdal svým mužům propouštěcí dokumenty z armády (takže je nikdo nemohl obvinit z dezerce), vyplatil jim zbylou mzdu v říšských markách od Josefa Spáčila a poslal je domů. Nakonec sám poslal Američanům informaci, že se vzdává. Když nereagovali, tak osobně odjel se vzdát. Celé to vzdávání byla velká komedie, ale je to mimo naše pátrání, kdo se chce pobavit ať si přečte jeho knihu.

Pokračování příště. Osud Skorzenyho a pokladu po válce