Kam se podělo české zlato na konci druhé světové války? Část 2 – Otto Skorzeny do 27.2. 1945

To, co dáváme dohromady je puzzle, kde máme pouze několik dílků a ani ty často nejsou úplně spolehlivé. Pokud chceme vytvořit příběh či obraz, který se bude blížit skutečnosti, musíme chybějící části doplnit na základě odhadu a znalosti mentality vystupujících osob. Klíčovou osobou zde je Otto Skorzeny, ale nesmíme zapomenout ani na Hitlera, který zjevně vydával rozkazy, které Skorzeny plnil. Skorzeny byl vždy úkolován přímo Hitlerem s jedinou výjimkou, a tou bylo vybudování předmostí ve Schwedtu, kterým ho pověřil Himmler jako v té době velitel všech sil na Východní frontě.

S tímto je ovšem spojen jeden velký problém. Pokud máme pracovat na odhalení skutečnosti, musíme tyto osoby a jejich motivaci pojímat zcela bez ideologických brýlí. Toto se dá snadno u starších válek, kdy například vůči Napoleonovi už nejsou (mimo Francii) žádné zvláštní emoce a schopnosti či neschopnosti všech vůdčích osobností konfliktu můžeme probírat zcela nezaujatě. S nacismem je to ale jinak. Do dnešních dnů je vedena nenávistná kampaň proti poražené ideologii a jejím vůdčím osobnostem, která nám brání vidět je nezaujatě. Jeden příklad za všechny. Když byl ve škole zmíněn Herman Göring, paní učitelka prohlásila, že to byl zbabělec, který odpovědnosti za své zločiny unikl sebevraždou. Göring jistě nebyl morální člověk, kradl umělecká díla mnohem otevřeněji než Hitler sám, ale je nezpochybnitelné, že za první světové války to bylo letecké eso, které na letadýlku z plátna a drátů bojoval a měl sestřely. Letci tohoto typu museli být šíleně odvážní. A za pár desítek let si odvahu takovéhoto člověka bere do pusy slepičí česká učitelka.

Každopádně esesáci byli nacistickou propagandou vykreslováni jako Old Shatterhednové hrdě kráčející vpřed a ženoucí před sebou stepní mužíky někam za Ural. Dnes jsou vykreslováni jako zplozenci pekla, kteří svou kalorickou potřebu pokrývali požíráním židovských nemluvňat. Tím nezapírám, že mezi esesáky byly patologičtí sadisté a vrazi. Ale ne všichni.

Tato propaganda v mírnější formě běží i dneska. Pokud se podíváte na seriál o SS, který nedávno běžel v televizi, tak tam nenápadně prosazují, že waffen SS nebyly elitní jednotky, že to je jenom propaganda a že si na jejich neprofesionalitu stěžovali i velitelé běžných jednotek wehrmachtu. Tyto pomluvy se v současnosti dotýkají i Skorzenyho. Objevují se články, že jeho akce s osvobozením Mussoliniho vůbec nebyla jeho akcí, že to byla akce generála Studenta a jeho výsadkářů. Podle těchto článků byl za osvoboditele Mussoliniho prohlášen Skorzeny jenom z propagandistických důvodů, protože to byl esesák. Jeden z typických článků tohoto druhu je zde: Osvobození Mussoliniho bylo jako z akčního filmu, slávu slízl Skorzeny - Novinky

Toto tvrzení sice vypadá logicky, ale pravda to není. Pokud se podíváte na ostatní Skorzenyho akce, například na obsazení Maďarska, tak „rukopis“ nebo-li „modus operandi“ Skorzenyho je jasný. Ten jako kdyby Grand Sasso podepsal. Němečtí výsadkáři sice byli výtečně vycvičeni a na akci se zúčastnili (protože Skorzeny tou dobou neměl dost vlastních lidí), ale myšlenka, organizace a vlastní velení v terénu patří jemu. Proto musíme probrat všechno, co o něm víme, o jeho povaze a prioritách od jeho přátel, nepřátel i od něj samotného, abychom mohli odhadovat jeho činy a motivy v okamžicích, o kterých nemáme relevantní svědectví.

Níže uvádím výtah z jeho životopisu až do 27. února 1945. Vytahuji pouze podstatná fakta, kdo má zájem o podrobnosti, jsou o něm (v češtině) čtyři knihy. Jednu napsal sám a tři jsou od jeho nepřátel Madlera a Cílka. O spoustě internetových zdrojů nemluvě.

Životopisů Skorzenyho jsem našel v použitých zdrojích několik, řada z nich obsahuje chyby (například letopočty s chybou až rok). Jako základ (kde není citace jinak) jsem použil jeho vlastní životopis extrahovaný z knihy „Mé velitelské operace“. Činil jsem tak při vědomí, že životopis je jistě zkreslený, snaží se sám sebe vylíčit v co nejlepším světle, řadu věcí zjevně úplně vynechává a naopak, identifikoval jsem tam i zjevné lži. Tuto knihu jsem srovnával s jinými zdroji, jako je Julius Mader: „Honba za zjizvenou tváří“ a R. Cílek“ „Já, Skorzeny …“ a „Skorzeny – Život na hraně“ od téhož autora. Dále jsem vyhledával zmínky o Skorzenym v knihách a zdrojích zaměřených jiným směrem (Kenneth D. Alford: „Hitlerovi milionáři“, Libor Pařízek „US Mise Velichovky“, P.W.Stahl Geheimgeschwader KG 200). Jak Roman Cílek, tak i Julius Mader jsou Skorzenymu otevřeně nepřátelští, proto se zdroje vyvažují.

Životopis končím dnem 27.2.1945. Do té doby je jeho život i akce zcela jasné a zjevně neskrývají nic tajemného. Naše pátrání začíná dnem 28.2.1945, kdy Skorzenymu telefonoval generálplukovník Alfred Jodl. To v příští části.

Otto Skorzeny se narodil ve Vídni do rodiny stavebního inženýra dne 12. června 1908. Rodina Skorzenyho otce pocházela z Chebu, kam se přestěhovala ze západopolské Poznaně, od Skorzencinského jezera, tedy z území náležejícího až do roku 1918 císařskému Německu. Životní úroveň středostavovské rodiny před první světovou válkou byla dobrá, toto se ale během války, a hlavně v letech po ní, změnilo. Rakousko-Uhersko bylo jednou z poražených mocností, rozpadlo se na několik nezávislých států (včetně Československa). Životní úroveň katastrofálně spadla a ve dvacátých letech bylo mimořádně obtížné se jenom uživit. Vládl hlad a toto zřejmě mladého Skorzenyho poznamenalo na celý život. Jeden ze zdrojů uvádí, že Skorzeny poprvé ochutnal máslo až ve věku 17ti let.

Skorzenymu se podařilo vystudovat stavební inženýrství (podobně jako jeho otci). Při studiích se věnoval tehdy populárním soubojům šavlí (absolvoval jich 14) a z této doby měl velké jizvy na tváři. Ve třicátých letech v Německu začalo stoupat nacistické hnutí vedené Hitlerem, který v té době dělal hospodářskou politiku vedoucí k razantnímu zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Toto mladého Skorzenyho oslovilo, vstoupil do NSDAP (1932) kde byl veden pod číslem 1 083 671, a rovněž vstoupil do SS, kde byl od roku 1934 – členské číslo 29 579.“

V roce 1934 se rovněž žení s dívkou jménem Gretl a jedou na svatební cestu do Itálie. Toto mu později umožní tvrdit, že zná Itálii a vede to k získání jeho nejslavnějšího úkolu – únosu Mussoliniho. Ale to bylo až o deset let později.

Aktivně se podílel na obsazení Rakouska německými vojsky a na jeho připojení ke Třetí říši. 11.3.1938 velel v hodnosti SS-hauptscharführera (praporčíka) jednotkám SA při dobytí prezidentského paláce a osobně zatkl prezidenta Miklase.

V roce 1940 se jako dobrovolník přihlásil do armády, prošel náročnými testy pro přijetí do Waffen SS a byl přidělen k útvaru Leibstandarta SS Adolf Hitler pod velením SS-brigadefuhrera Paula Haussera. Po 10.5.1940 se jako SS-untersturmführer (poručík) v rámci divize později pojmenované das Reich zúčastnil útoku na Francii.

Od 6.4.1941 se zúčastnil útoku na Rumunsko a Srbsko. Skorzenymu, i když jel jenom na průzkum, se podařilo zajmout 60ti člennou skupinu srbských vojáků včetně pěti důstojníků. Za tento čin byl povýšen o do hodnosti SS-obersturmführera (nadporučíka).

22.6.1941 je součástí útoku na Sovětský svaz. V prosinci 1941 je u Možajska vážně zraněn, odmítne demobilizaci, ale má i vážné zdravotní problémy (které přetrvaly celou válku a skončily až jeho operací v zajateckém táboře) takže je v lednu 1942 demobilizován do Německa.

Léčil se v Karlových Varech ale nebyl zcela vyléčen a při propuštění dostal kategorii  „GvH“, tedy Garnisonsverwendungsfáhig in der Heimat – schopen posádkové služby ve vlasti.

Skorzeny se neustále pokoušel dostat k bojovým jednotkám. Nakonec byl 18. 4. 1943 povýšen na hauptsturmführera (kapitána) a s okamžitou platností mu bylo s plnou mírou pravomocí svěřeno velení jednotky, která byla ve štábních dokumentech až dosud označována různým způsobem, nejčastěji jako Friedenthal, prapor zvláštního určení a školy zvané Seehof.

Tento prapor měl být německou odpovědí na britské commandos, nebo americké barety. Němci měli za spojenci v budování těchto jednotek zpoždění, protože Hitler měl k nim zpočátku nedůvěru. Tato pramenila z potíží z okupace Kréty, která proběhla paradesantním výsadkem. Nakonec byla sice úspěšná, ale ztráty byly takové, že Hitler se opakování bránil. Názor změnil až po (neúspěšném) pokusu britských speciálních jednotek z listopadu 1942 unést velitele Afrikacorpsu Ernsta Rommela.

Skorzeny musel prapor budovat v podstatě od nuly, měl však významnou pomoc od SS-obergruppenführera Juttnera, který mu umožnil získat dobrovolníky, materiál i informace.

První úkolem je vyslání několika parašutistů do Iránu, kde měli škodit dodávkám materiálu z USA do Ruska. Výsadek se podařil, ale výsledek akce byl spíše nepřesvědčivý a zůstal ve stínu slavného úspěchu s únosem Mussoliniho. (https://en.wikipedia.org/wiki/Otto_Skorzeny)

26.července 1943 byl povolán do hlavního stanu Adolfa Hitlera. Zde bylo 6 důstojníků, kteří zjevně byli užším výběrem pro tajný úkol. Skorzenymu se podařilo Hitlera přesvědčit, že nejvhodnějším kandidátem je on. Jednalo se o osvobození Benita Mussoliniho, který byl dne (25.7.1943) v Itálii zatčen a internován zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Benito_Mussolini . Hitler se (zjevně zcela oprávněně) obával, že Italové chtějí vydat Mussoliniho spojencům a uzavřít separátní mír. V té době už došlo k vylodění spojenců na Sicílii (9.7.1943). Na území Itálie se nacházelo mnoho německých vojáků, proto bylo místo Mussoliniho věznění drženo v přísném utajení. Němci rovněž nechtěli otevřený konflikt se svým prozatím formálním italským spojencem. Proto bylo nejdůležitějším úkolem vypátrat místo Mussoliniho pobytu. To byl úkol Skorzenyho. Protože Skorzeny měl v té době jenom málo vycvičených lidí, většinu jeho sil při této operaci tvořili výsadkáři generála Studenta.

Skorzeny několik týdnů vysloveně detektivním způsobem pátral v Itálii a skutečně se mu nakonec podařilo objevit Duceho na ostrově Santa Maddalena – malém ostrůvku poblíž Elby. Připravili obojživelnou operaci, ale v předvečer operace Italové Mussoliniho přemístili neznámo kam. Pátrání začalo nanovo a z odposlechů bylo nakonec zjištěno, že Mussoliniho vězní v hotelu Campo Imperatore na Gran Sasso, horském masivu přístupném pouze lanovkou.

Skorzeny vypracoval plán útoků na hotel v horském sedle za pomoci kluzáků a souběžně dobytí spodní stanice lanovky vojenským útokem ze země. Plán byl urychleně realizován (dne 12.9.1943) a vyšel v zásadě podle předpokladů. Mussolini a Skorzeny odletěli malým letadlem Fieseler Storch od hotelu na vojenské letiště a pak větším letadlem do Vídně. Zde se ubytovali v hotelu. Dále cituji ze Skorzenyho knihy „Mé velitelské operace“ protože tuto část považuji za důležitou a budu na ni odkazovat při analýze dubnových událostí:

Generál zbraní SS Querner, jenž nás doprovázel z letiště do hotelu Imperiál, mi krátce před půlnocí sdělil, že se mnou chce mluvit velitel vídeňského štábu. Krátce nato se mi ohlásil plukovník a slavnostním tónem prohlásil:

„Hauptsturmführere Skorzeny, přicházím z rozkazu führera, vrchního velitele wehrmachtu, a mým posláním je předat vám k Železnému kříži kříž Rytířský!“

Sejmul svůj vlastní řád a navlékl stuhu na můj Špatně oholený krk, přes kabát mé vskutku poničené uniformy výsadkáře. Litoval jsem, že můj otec už není naživu; měl by z toho ještě větší radost než já.

Následoval zmatek kolem gratulací, stisků rukou a opakujících se otázek. Zazvonil telefon a já jsem to nepostřehl, ale generál Querner mi řekl: „Führer s vámi chce mluvit osobně!“ Vzal jsem do ruky sluchátko a poznal jsem Hitlerův hlas: „…Vy jste dokázal dotáhnout do konce jedinečný čin, který vstoupí do dějin vojenství, Skorzeny. Kromě toho jste mi zachránil přítele. Věděl jsem, že jestli to někdo vůbec zvládne, tak to budete vy. Pověřil jsem sturmbannführera zbraní SS, aby vám zapůjčil Rytířský kříž. Vím, že ho už nosíte, protože jsem dal rozkaz, aby vám byl okamžitě předán…“

Z výše uvedeného vyplývá jedna skutečnost. Hitler používal povýšení a vyznamenání podobně, jako krotitel v cirkusu kostku cukru. Pokud někdo splnil úkol k jeho spokojenosti, musel dostat odměnu okamžitě. Nečekalo se, až se osobně setkají, aby mu vyznamenání předal osobně. Je to odlišný systém, jako je například u nás, kdy se vyznamenání předávají na hradě 28. října.

Touto akcí se Skorzeny stál populární a používala jej německá propaganda – takže jeho zjizvenou tvář znal téměř každý, a proto existuje poměrně dost pozorování jeho pohybu i v dobách, kdy jej chtěl utajit.

Po této akci se podpora jeho praporu pro zvláštní určení ještě zvýšila. Generálové Jüttner a Jodl mu poté dali všeobecně platné povolení k výběru vojáků ze všech tří složek armády - pozemní, letecké i námořní - do jeho jagdverbandů. 5. srpna 1943 byly ze Sonderverbandu Friedenthal utvořeny tři motorizované roty a Jägerbataillon SS 502 se štábní rotou. Jeho jednotka začala dostávat speciální úkoly. Některé Skorzeny vyřešil úspěšně, v jiných případech tak úspěšný nebyl. Chronologicky se jednalo především o následující akce:

Na jaře 1944 obdržel Skorzeny z OKW rozkaz vypátrat Titův hlavní stan, zničit ho a zajmout Tita. Intenzivně po něm pátrali, a dokonce se jim podařilo najít Titův hlavní stan v jeskyni v horách pouhých několik hodin potom, co jej Tito opustil, našli zde i jeho maršálskou uniformu. V rámci pátrání navázali zvláštní ekonomické vztahy s jugoslávskými partyzány – Skorzeny obdržel velkou sumu ve falešných librových bankovkách a za ty nakupoval od partyzánů zbraně, potraviny a materiál, který jim dodávali Britové pomocí ponorek. Typické pro Skorzenyho bylo, že (přestože měl neomezený zdroj falešných bankovek) intenzivně s partyzány smlouval. Byl přesvědčen (patrně oprávněně), že takováto obchodní transakce pak působí věrohodně. (Tento jeho přístup bude rovněž v dalším textu vyhodnocen). Tito přesunul svůj hlavní stan na ostrov Vis. Skorzeny připravoval obojživelnou operaci, k té ale nakonec nedošlo, protože 20.7.1944 byl spáchán neúspěšný atentát na Hitlera (operace Valkýra). Skorzeny se svými muži velmi významným způsobem přispěl k neúspěchu vzbouřenců a vysloužil si u Hitlera názor, že je nejenom schopný, ale i loajální, a to za všech okolností.

Prapor zvláštního určení se po těchto úspěších rozrůstal. SS-Obersturmbannführer Otto Skorzeny byl jako vedoucí zvláštního oddělení "S" (Sabotage) v rámci VI. úřadu (SD-Ausland) Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) 13. září 1944 pověřen vybudováním Stíhacích svazů SS (SS Jagdverbände) - tyto svazy byly určeny k plnění speciálních úkolů, zejména k protipartyzánskému boji. Zformováno bylo celkem pět svazů (Ost, Südwest, Südost, Nordwest, Mitte (původně SS-Jäger-Bataillon 502))

S pokračujícími německými porážkami začali nacisté ztrácet své spojence. Po Itálii nastal podobný proces v Maďarsku. Maďarsku vládl v té době admirál Horthy, který měl syna Niklase. Niklas vyjednával s prostředníky o separátním míru se Sovětským svazem a informace o těchto jednáních se donesly k Němcům. Skorzeny se zúčastňoval porad v Hitlerově hlavním stanu k tomuto tématu od 10.9.1944 se závěrem, že dostal úkol zajistit setrvání Maďarska jako spojence Německa. První částí úkolu byl únos syna admirála Hortyho, k čemu došlo 15.10.1944. Po intenzivní přestřelce s ochrankou se podařilo Niklase Horthyho unést zabaleného v koberci. Druhou částí bylo dobytí silně opevněného Budapešťského hradu. Skorzeny (který byl povelen velením operace, přestože byl pouze v hodnosti majora) zamítl návrh generála policie von Bach-Zelewskeho zničit hrad palbou obrovského moždíře ráže 650 mm zvaného „Thor“ náboji o váze 2200 kg. Skorzeny vsadil na moment překvapení, 16. října 1944 v 6 hodin ráno vjel do hradu s několika vozy ve kterých seděli vojáci SS jako na přehlídce přímo před hlavněmi maďarských kulometů a podařilo se mu obsadit pevnost dříve, než se Maďaři vzpamatovali a pouze s nepatrnými ztrátami (4 mrtví a 16 zraněných na straně Němců a 3 mrtví a 15 raněných na maďarské straně).

Když Skorzeny popsal Führerovi operaci v Budapešti, tak mu odpověděl: „Udělal jste velice dobře, můj drahý Skorzeny. Povyšuji vás na SS-Oberstrurmführera od 16. října 1944 a vyznamenávám Vás německým Zlatým křížem.“

Další známou akcí Skorzenyho byla operace Greif. Od Skorzenyho se očekávalo, že sestaví teamy vojáků skvěle hovořících anglicky, kteří na ukořistěných vozidlech a v ukořistěných uniformách proniknou za spojenecké linie a budou sabotážemi a přímými bojovými operacemi v týlu nepřítele podporovat německou operaci v Ardenách. V německé armádě se nenašel dostatek anglicky hovořících dobrovolníků a také informace o této akci unikly ke spojencům, přesto se podařilo vyvolat chaos a významně uškodit bojeschopnosti Amerických a Britských jednotek. Zde to ovšem byla spíše shoda okolností než schopnosti Skorzenyho. Stojí ovšem za zmínku, že přes přísný Hitlerův zákaz zúčastnit se osobně bojů 16 – 18. prosince 1944 byl Skorzeny vážně zraněn na oku. Skorzeny se ve svých pamětech zmiňuje o tom, že po ukončení ofenzívy (porážce německých sil) mu 31. prosince 1944 Hitler sdělil, že kdyby byl Skorzeny vrchním velitelem, že si myslí, že by to dopadlo jinak. Není důvod zde Skorzenymu nevěřit, zdá se, že v jeho schopnosti a loajalitu měl Hitler koncem války neomezenou důvěru, a to bereme jako podstatné pro analýzu a hypotézy dějů na úplném konci války.

Na pozadí této činnosti dostal k dispozici speciální peruť 200 (Geheimgeschwader KG 200) určenou mimo jiného k vysazování jeho agentů za nepřátelskými liniemi a také k evakuování jeho jednotek z týla východní fronty a navázal dobré vztahy s jejím velitelem Siegfriedem Knemeyerem. Letka rovněž soustředila letadla mimořádně dlouhého doletu (Ju 390 dolet až 9.700 km, Ju 290 dolet 6.150 km) kvůli plánům přímých letů přes Sibiř do Japonska a možnosti bombardovat New York.

Poslední oficiální bojovou operací Skorzenyho bylo vybudování předmostí ve Schwedtu na Odře. Rozkaz k tomu dostal od Himmlera, který byl jako nejvyšší velitel SS jeho formálním nadřízeným a v té době byl z rozkazu Adolfa Hitlera i armádní velitelem, přestože neměl žádné vojenské a velitelské zkušenosti. Rozkaz zajistit předmostí dostal Skorzeny 30.1.1945 a stáhl sem všechny své muže z Friedenthalu s výjimkou strážní roty pod velením pobočníka Karla Radla. Ve městě a okolí vládl chaos před přibližující se Rudou armádou, cesty byly plné evakuovaných civilistů, ale i dezorganizovaných vojáků prchajících před nepřítelem. Skorzeny zavedl velmi brutální režim, aby se mu mužstvo nerozprchlo.

Citace z knihy R. Cílek: „Já Skorzeny ….)

Čtvrtého února se před schwedtským zámkem konala veřejná poprava a na kost zmrzlé oběšencovo tělo tu potom zůstalo výstražně vystaveno ještě po celých pět dnů. Každý si tedy mohl přečíst cedulku, kterou měl muž připevněnou k obleku: „Já, Kurt Floter, tu visím, protože jsem jako starosta Konigsbergu nechal své město napospas nepříteli.“ K dalším popravám došlo přímo na mostech přes Odru, u schwedtské hřbitovní zdi, v městečku Angermiinde a na dalších místech. Dvacetiletého tankistu Norberta Roberta z Kolína nad Rýnem zardousil provaz jen proto, že v uprchlické koloně, která táhla kolem, zahlédl svou matku a na pár desítek minut jí šel pomoci se zavazadly. Do městské kroniky Schwedtu bylo po válce zaneseno dvanáct podobných událostí, ale poznámka k tomuto výčtu uvádí, že seznam nemusí být úplný, protože těla mrtvých se na Skorzenyho příkaz nesměla zapisovat do úředního seznamu zemřelých a byla bez jakéhokoliv označení totožnosti pohřbívána do hromadných hrobů.

…

Na západním okraji města a v jeho okolí nechal postavit značnými, ba i hrdelními pravomocemi vybavený zadržovací kordon příslušníků SS, který měl za povinnost hrozbami a třeba i silou zastavit a do obranné sestavy nucené zařadit každou ustupující jednotku, každého vojáka, někdy i zraněného, který s hrůzou v očích z prožitého dění při předchozích bojích hodlal zmizet co nejdále od možného kontaktu s nemilosrdně se chovajícím nepřítelem.

Vzhledem k nedostatku jakýchkoli zásob zbraní a munice, nechal Skorzeny prohledat okolí a nalezl továrny na zbraně, ve kterých byly děla, kulomety a munice. Organizoval průzkum za řekou v Inowroclawi, při kterém zahynul jeden z jeho nejlepších přátel Adrian von Fölkersam. Musel předpokládat, že na tom předmostí všichni zahynou. On byl ale zachráněn, 28. února večer byl Hitlerem povolán zpět do hlavního stanu. Za obranu Schwedtu dostal k rytířskému kříži dubové ratolesti. (Jiné zdroje uvádějí, že dubové ratolesti dostal až 9.4.1945 https://forum.valka.cz/topic/view/10662#169776)

Dalším úkolem Skorzenyho bylo pokusit se vyhodit do povětří most u Remagenu získaný spojeci 7.3.1945 a zpomalit tak spojenecká vojska. Most byl ale natolik dobře chráněn, že se jeho zničení Skorzenyho potápěčům nezadařilo a 17.3.1945 se zřítil sám.

Poslední oficiální přiznané setkání Skorzenyho s Hitlerem bylo 30.3.1945.

Takže jaký byl Skorzeny doopravdy?

Nepochybně byl jeden z nejschopnějších, pokud ne zcela nejschopnější velitel speciálních jednotek v historii.

Měl neomezenou důvěru Hitlera jak z hlediska schopností, tak i loajality.

Akce připravoval do sebemenšího detailu. Jeden z podkladů praví, že jeho důstojníci se poznali „podle unavených tváří“.

I když jím připravené operace byly někdy nesmírně riskantní, nikdy nebyly sebevražedné a pro nasazené muže byl vždy připravený únikový plán.

Splnění úkolu mělo u něj vždy nejvyšší prioritu a žádná morálka ani nic jiného nebyla postavena výše. Klidně nechal za banalitu oběsit mladého kluka, protože potřeboval na podřízené vrhat větší hrůzu než postupující Rudá armáda. Nezabíjel a nevraždil zbytečně, ale když to považoval za nutné ke splnění úkolu, tak byl nemilosrdný a efektivní.