Kam se poděla Deváté legie?

Jedna z britských legend vypráví o znepokojivém zmizení Deváté legie. O tom, jak se 5 000 elitních římských vojáků ztratilo v mlhách Kaledonie, pochodujíce na sever potlačit rebelii. Vyprávění se stalo i námětem pro nový film Orel Deváté legie.

Jak je snadné vnořit se do přitažlivého příběhu. Kdy znevýhodněná skupina britských válečníků uštědřuje ponižující porážku dobře vycvičeným, po zuby ozbrojeným, profesionálním vojákům. Jde o triumf slabšího. Nečekané vítězství navzdory všem očekáváním. Pro Angličany je masakr Deváté legie inspirujícím příběhem domácích „Davidů“ úspěšně porážejících nesmiřitelné evropské „Goliáše“. Pro Skoty námětem k debatě o národní identitě. Nemluvě o kulturním dopadu filmu Statečného srdce. Příběh, který vešel ve všeobecnou známost. O lidech z vysočiny milující svobodu odporující monolitickým londýnským imperialistům.

Legenda o Deváté legii může hlavně děkovat skvělé romanopisce Rosemary Sutcliffové. Její mistrovské dílo, Orel Deváté legie, publikované v roce 1954, se okamžitě stalo bestsellerem. Od té doby, jsou generace dětí i dospělých nadšeni příběhem mladého římského důstojníka Marcuse Aquily, cestujícího na sever od Hadriánova valu. Chce odhalit pravdu o svém otci ztraceném společně s legií. Co se  však stalo s bronzovým orlem, bojovou standartou legie?

Historikové jsou skeptičtí. Podle nich se Devátá v Británii vůbec neztratila. Kniha i film se mýlí. Jejich teorie je mnohem střízlivější. Legie, byla ve skutečnosti obětí strategického přesunu. Jednoduše vyměnila studené pláně severní Anglie za vyprahlé pustiny Středního Východu. Zde byla někdy okolo roku 160 n. l. rozdrcena ve válce s Peršany. V rozporu s touto teorií je absence jakéhokoli důkazu, že legie kdy Británii opustila. Je to pouze odhad, který časem nabyl železného lesku jistoty. Tři označkované dlaždice, nesoucí číslo Deváté legie, nalezené v Nijmegenu v Holandsku, jsou její jedinou podporou.   

Jejich datace spadá  do 80. let Tehdy skutečně byly speciální jednotky Deváté na Rýnu a bojovaly proti germánským kmenům. Nepotvrzují ale, že Devátá opustila Británii nadobro. Ve skutečnosti poslední důkaz o její existenci pochází z Yorku. Zdejší nápisy datované do roku 108 n. l. dokazují, že Devátá tam přestavovala tábor na kamennou pevnost. V polovině 2. století n.l., kdy byly sestavovány záznamy o všech legiích se zjistilo, že Devátá legie již neexistuje.

Co se stalo?

Počáteční roky 2. století n.l. byly pro Británii velice traumatické. Římský spisovatel Fronto zapsal, že za vlády císaře Hadriána (117 – 138 n. l.) bylo Brity pobito obrovské množství římských vojáků. Počet a celkový rozsah těchto ztrát zůstává neznámý. Nebyly nikde zaznamenány. Anonymní autor augustiniánské historie sestavené ve 3. století n.l. přináší podrobnější zprávy. Uvádí, že když nastoupil císař Hadrián k moci, „nebylo možné udržet Brity pod římskou nadvládou“.
   
Britský problém se stal středobodem zájmů římanů. Díky náhrobku objevenému v Ferentiu v Itálii víme, jak krátce po nástupu Hadriánovy vlády byly do Británie poslány posily o síle přes 3 000 mužů. Císař sám navštívil ostrov v roce 122 n. l. Chystal se „napravit mnoho chyb“ a přivedl s sebou novou legii. Šestou. To, že se utábořila v legionářské pevnosti v Yorku poukazuje na „velké ztráty“ v předchozí posádce o nichž se zmiňuje Fronto.
Vypadá to, že Sutcliff měl nakonec pravdu.

Byla to Devátá, nejseverněji položená legie ze všech, kdo nesl hlavní nápor povstalců. Její britské dny ukončily boje se vzbouřenci ve válečné vřavě na počátku 2. století n.l. Ztráta této elitní vojenské jednotky má nečekaný vliv i na současnost. Když císař Hadrián navštívil Británii, uvědomil si, že je existuje pouze jedna možnost jak zajistit stabilitu na ostrově. Výstavba zdi. Hadriánův val měl udržet nájezdníky mimo římské území. Zajistil, že potenciální vzbouřenci uvnitř provincie nebudou mít naději na pomoc zvenčí. Od té doby se kultury na obou stranách vyvíjely zcela odlišně.

Nejvýznamnějším dědictvím Deváté legie se stala trvalá hranice navždy rozdělující Británii. Základy toho, v co se později vyvinula nezávislá království Anglie a Skotska, je možné začít hledat od osudu té nejnešťastnější z římských legií.