Jeden den

Poslední část o rumburské vzpouře jsem nazval krátce: Jeden den. Netrvala totiž o moc déle, než jen 12 hodin. Ovšem rumburská vzpoura stala se před koncem války událostí na našem územ nejvýznamnější, přitom mohla měnit dějiny. Pojďme spolu po stopách vzbouřenců, krok za krokem tak, jak se onehdy situace vyvíjela...

Začalo to příliš rychle

Tehdy po ranním nástupu, který vše odstartoval, počal se den plný zvratů, nadšení a euforie ale také chybných rozhodnutí. Den, který předznamenal historicky první vojenskou vzpouru na našem území. Den, který rozhodoval o životě mnohých...

Jakmile propukla vřava a nastal všeobecný zmatek, ještě než stačili uprchnout, dostalo několik poddůstojníků od vzbouřenců na pamětnou. Povstalci se následně zmocnili munice a granátů, přičemž osvobodili vězně a velmi rychle strhávali i další vojáky na svou stranu. Když byli obsadili důležité rumburské úřední budovy s telegrafem – poštu a nádraží, vtrhli na dříve zmíněné praporní velitelství, kde na svou stranu získali jediného absolventa důstojnické školy a následně jednoho ze dvou hlavních vůdců vzpoury – Stanka Vodičku. Brzy na to ovládli celý Rumburk a díky telegrafu i blízké okolí, mj. Dolní Křečany a Horní Jindřichov (Nieder Ehrenberg a Ober Hennersdorf) přičemž získali krom jiného také těžké kulomety a munici.

Vzpoura probíhala velmi spontánně, přesto alespoň zpočátku do sebe vše pěkně zapadalo. Nicméně, vůdcové vzpoury byli velmi neklidní. Věděli, že pokud se má jejich hlavní myšlenka uskutečnit – totiž že dovedou pro svou věc nadchnout i další útvary po cestě z Rumburku na Prahu a dále Plzeňsko a tím způsobit rozvrat v týlu rakouského mocnářství, který by mohl válku ukončit, budou potřebovat pomoc v České Lípě tehdy umístěného 18. pěšího pluku z Hradce Králové. S rozhodnutím ukončit ve všech ohledech marnou válku, vydali se tedy ve dvou proudech chvatně na jih, vstříc České Lípě.

Děj se vůle Boží

Přílišný spěch ale předznamenal první chybu: Rychlost, jakou se vzpoura započala, neumožnila připojení i dalších jednotek náhradního praporu 7. pluku z okolních měst - např. ze Šluknova nebo Varnsdorfu (Schluckenau, Warnsdorf). Tyto jednotky mohly výrazně posílit pochodovou linii a napomoci tak zdaru celé akce. Proto Rumburk opustilo asi jen 800 mužů, z nichž pohnutky pro odchod dělily mužstvo na 3 nestejné díly – jedni chtěli skutečně skoncovat s válkou a byli pro vidinu jejího konce věru zapáleni, druzí prostě jen chtěli domů a k blízkým, další jedinci pak se srdcem v kalhotách nenápadně opouštěli vzbouřence a oklikou se vraceli zpět do kasáren v Rumburku, v jehož okolí je sbírali četníci a s nasazenými bodáky hnali rovnou do vězení.

Mezitím vzbouřenci spěchali k České Lípě. Věděli, že přes veškerou snahu obsadit rychle úřad pošty a nádraží, byla jejich akce prozrazena přímo z praporního velitelství – již v 8:15 ráno bylo o událostech v Rumburku informováno zemské vojenské velitelství. To brzy alarmovalo litoměřické velitelství v čele s generálem Franzem Danielem Edler von Drinamündem, který na potlačení vzpoury vyslal  jednotky praporu 59. pěšího pluku v Lovosicích, dále polní myslivce z Ústí nad Labem a kulometnou setninu 9. litoměřického střeleckého pluku.

V 11:30 dorazili první vzbouřenci do Krásné Lípy (Schönlinde), kde obsadili poštu. Odtud asi 30 mužů odjelo vlakem do stanice v Jedlové (Tannenberg), přičemž došlo k přestřelce s místním četnictvem. Mezitím směřoval hlavní proud pěšky po silnici ve směru na Nový Bor (Haida). Pro snadnější přepravu těžkých kulometů byl zabaven ve Chřibské (Kreibitz) nákladní automobil, když i zde byl předtím obsazen poštovní úřad.

Proti vlastním se nestřílí

Kolem 17. hodiny narazili vzbouřenci u Polevska (Blottendorf) na předsunutou hlídku polních myslivců. Prakticky bez boje ji odzbrojili a zajali. Poté v Horních Arnultovicích (Arnsdorf) došlo ke krátké šarvátce s myslivci hejtmana Flibora v jeho obranném postavení. Kulomety vzbouřenců hovořily ale rázně a proto Flibor raději zaujal mnohem výhodnější pozice po obou stranách silnice k České Lípě (Böhmische Leipa) se zátarasy z pokácených stromů a převržených povozů. Na svazích kolem se strategicky velmi výhodně zakopal a maskoval. Fliborovi dorazila následně i vítaná posila – kulometná setnina 18. pěšího pluku v čele s nadporučíkem Reinerem.

S blížícím se soumrakem rozhodli vůdci vzbouřenců (navzdory únavě a vysílení mužstva) pokračovat v pochodu na Českou Lípu, kde plánovali pro sebe získat posádku královéhradeckého pluku. Kousek za Novým Borem však došlo ke střetu, při kterém padlo několik jejich mužů, mj. včetně zkušeného veterána, výborného střelce z kulometu Franze Schusse. Vzbouřenci utrpěli také četná poranění, což se projevilo především u nováčků v týlu. Naříkající zranění novicové přitom nechtěně napomohli k rozkladu morálky mužstva a brzké ztráty chuti pokračovat dále.

Chtěli jen konec války všech proti všem

Vzbouřenecká postavení a dříve pevné rojnice se rozpadali, muži klesali a umdlévali, znaveni více než 30 km pochodem a událostmi dne. Rozhodl následující krátký boj, při kterém se mnozí povstalci snažili druhou stranu slovně přesvědčit a získat sympatie pro jejich pohnutky beze zbraně, ovšem marně. Flibor neváhal střílet ani na vteřinu. Na 380 rumburských vzbouřenců se nakonec vzdalo, ostatní vzali do zaječích. Postupně však i ti byli později dostiženi a souzeni. Rumburská vzpoura zakončila svou vášnivou cestu před Českou Lípou jen několik hodin po jejím počátku...

Vzpoura stala se synonymem projevu svobodné vůle člověka, který už toho měl dost. Muži nechtěli bojovat nikoli proto, že by projevovali národnostní touhy vymanit se z navlády Rakouska, pohnutky pro vzpouru byli z většiny čistě pragmatické – konec hladu, bídy, zabíjení a mrzačení. Prostě muži chtěli domů, válka trvala příliš dlouho a nevedla nikam, nechtělo se jim zbytečně umírat, trpět hladem a nouzí. Vzbouřenci, kteří tehdy u Nového Boru unikli zatčení, se většinou skrývali v blízkém okolí Rumburku. Místní obyvatelstvo (sudetské) jim bylo nakloněno a sympatizovalo s jejich snahou válku ukončit, uprchlým vzbouřencům pomáhalo – skrývalo je a také jim obstarávalo potravu.

Pro výstrahu všem

Mocnářství se samozřejmě obávalo, že podobná vzpoura se může kdykoli opakovat, proto sáhlo ke krutým trestům těžkých žalářů a poprav. Rumburská vzpoura se musela stát odstrašujícím příkladem, nikdy se již neměla opakovat. Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář byli rychle odsouzeni a následně v 5: 40 ráno dne 29. Května 1918 popraveni zastřelením. Exekuce byla vykonána v Rumburku na kopci za hřbitovem, velel ji nedobrovolně a s odporem slovinský major Zupanc.

Na druhou stranu bez problémů, ba možná snad i s potěšením, ujal se v  Novém Boru téhož večera popravy hejtman Flibor, po jehož rozkazu byli zastřeleni další muži: Jakub Bernard, Jiří Kovářík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla. Potrestáno zastřelením mělo býti dalších 14 mužů, nakonec jim byl však vyměřen tvrdý trest žalářem. Přes 580 obviněných vzbouřenců bylo souzeno, z nich 116 bylo za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské věznici, kde mnozí zemřeli různými nemocemi vyvolanými mj. podvýživou. Ostatní se dočkali propuštění až po skončení války a vyhlášení republiky v říjnu 1918.

Na vzpouru se nezapomnělo

Krutou ironií budiž naprostá ignorace vzpoury prvorepublikovou armádou, jejíž stanovisko bylo přinejmenším odtažité, až negativní. Z pohledu tehdejšího velení armády byla vzpoura ukázkou demoralizace mužstva, které nechtělo poslouchat rozkazy a jít zpět do války, nikoli však projevem odporu proti Rakousku – Uhersku jako takovému. A hořká pilulka na závěr: Hejtman Flibor, dobrovolný exekutor novoborské popravy, po válce vstoupil do československé armády, kde to dotáhl až na plukovníka...

Rumburská vzpoura byla rozhodně nejvýznamnější událostí na našem území v posledním roce 1. světové války. V pozdějších dobách byla vzpoura různě využívána a zneužívána k utužení politického vlivu. Snad nejvíce v dobách socialismu, ve kterých i vznikl jinak umělecky velmi povedený a výtečně obsazený film s příhodným názvem: „Hvězda zvaná pelyněk“. Onen film v mnoha ohledech neodpovídá realitě, někde se jí dotýká, jinde ovšem zdaleka uhýbá. Mě osobně se ale tento film velice líbí, výborné herecké výkony a mnoho záběrů z „mého“ Rumburku zdaleka převyšují jinak historicky nepřesná fakta a občasné projevy ideologie. Rozhodně doporučuji jeho shlédnutí, záběrů z Rumburku a okolí je tam věru dosti a o špičkové herecké výkony pod taktovkou režiséra Friče ve filmu rozhodně není nouze.

Kdo si chce připomenout onu dobu fakticky, doporučuji zajímavý, byť krátký dokument z pořadu Toulavá kamera v České televizi (Část rumburské muzeum) a samozřejmě také návštěvu rumburského muzea, kde jsou i vzácné reálie vzpoury umístěny a ke kterým dostanete i další informace, třeba i s komentářem sympatické Ester Sadivové.

Zdraví GM4PRO – Roman

Foto 1: Kasárna v Horním Jindřichově – všimněte si českých slov na pohlednici
Foto 2: Rumburská pošta
Foto 3: Rumburská pošta dnes
Foto 4: Škola v Rumburku – tehdy kasárna
Foto 5: Škola v Rumburku dnes
Foto 6, 7 a 8: Bývalý rumburský zámek, tehdy také kasárna

Předchozí části:

Díl první: Prví vojenská rebelie na Českém území
Díl druhý: Vůdci vzpoury