Jaryn a Franta – Jak jsme šli na náš první poklad

Už nevím, koho to napadlo jako prvního. Jestli mě, nebo Frantu. Nicméně rozhodli jsme se, že si pořídíme detektor. Oba dva jsme poslední dobou v médiích zaznamenali povícero nálezů detektorářů, o kterých se psalo či mluvilo. A to byla voda na náš mlýn. “Najdeme si vlastni poklad”, praví Franta a spiklenecky se na mě ušklíbne, jakoby před námi stála velká a stará truhla, kterou stačí už jen otevřít. “Mno jo, ale jakej stroj vybereme? To není jen tak”, pravím Frantovi, když prohlížíme internet. “Ty vole, tak já nevím, viď. Prostě musí to jít hluboko, rozumíš. Jarda taky chodí a říkal, že to hlavně musí umět hluboko, jinak nic nenajdem”, vysvětluje mi Honza a já mu musím dát za pravdu. “To je jasný! Hele, víš jak ty věci musí být hluboko? Si vem, že to tam leží třeba pětset let, rozumíš! To se musí propadnout jak prase. To dává smysl!”, dodávám a přepínám na Heureku.

V podstatě hned na první stránce nás zaujme stroj s označením PROFI GC101. “Hele, koukej na to!”, zbystřím a myší rozklikávám odkaz. Oba dva pak hltavě čteme základní informace o detektoru. Vodotěsná cívka – super! Má to i kontektor na připojení sluchátek, teleskopickou tyč, 3 tóny dle druhu kovu. “Ty krávo, to je dobrý todle! Co chtít víc?!”, rozzáří se Franta. “Já už o tom slyšel. Tam si nastavíš jeden tón třeba na železo, pak jeden na měď a pak třeba na stříbro. No a jak Ti to tam pípne, tak víš, co tam máš. Dosah – 150cm?! “Ty woe a je náš! A poď mi!”, říkám Frantovi a významně se po sobě podíváme. Oba dva jasně cítíme, že to je to pravé ořechové. Zboží dávám do košíku a provádím platbu. Teď už stačí jen počkat, než to příjde a pak vyrazíme ven. Místo není důležité, všude něco je, stačí trochu štěstí. “Hele, ale nikomu o tom neříkej, že jsme si koupili detektor. Znáš ostatní! Pak se na nás přilepí, my něco najdeme a oni to pak rozkecají a každý po nás furt něco bude chtít, víš co!”, říkám Frantovi, ale ten se jen poklepe po čele, že to je snad jako jasný, ne.

Uběhl týden a mě se ve schránce objevilo oznámení o balíku do ruky, který mám uložený na poště. Paráda a je to tady! Ihned volám Frantovi. “Tak hele ty prde, máme to na poště!”. “No nekeceeeej! Tak pro to skočíš a že bych se u Tebe odpoledne stavil?”, ptá se mě. “No jasný! Hele já to ani nebudu vybalovat, jen to přivezu domů a rozbalíme to pak spolu jo?”, právím mu natěšeným hlasem. “Ok, domluveno. Kolem šesté jsem u Tebe”, odvětí Franta a loučíme se. Vzal jsem si lístek a šel na poštu. Tam opět řada jak před dámskými toaletami na koncertě Rolling Stones. Vezmu si pořadové číslo a jdu si taky sednout. Zajímavá směsice lidí, říkám si sám pro sebe, když pozoruji ten cvrkot okolo. První pán se rozčiluje, že tam musel čekat hodinu. No to víte pane, nejste tady jedinej!”, odpoví mu rázně pošťačka za okýnkem. Muž jen cosi zabrumlá, ale nezdá se, že by ho ta odpověď uspokojila. A do toho přichází další zákazník a rovnou spustí: “Jéžíšííí máááryjááá, prosím Vás kterej inženýr od Vás tady ten systém vymyslel? Vždyť já tady čekám už hodinu a půl a předtím to bylo bez pořadového lístku a balík jste mi dali do patnácti minut. Nooo jooo, Česká pošta, že se divím! Tak co po mě chcete, občanku, jó?”, vitální padesátník tasí svůj občanský průkaz a předkládá ho úřednici. “Cožééé? To mě jako pošlete k jinému okýnku zaseee? To zase budu čekat?”, vystřelí po chvíli celkem překvapeně. “Nebudete čekat, jen Vás přeposílám na přepážku číslo 5, kde se vydávají balíky”, odpoví trpělivě slečna. “Jéééžíííš marjá, no to jsou vynálezy, no to je paráda, no vidíte to lidi?”. Odpovědí mu je jen pár zvednutých a unuděných hlav, které jen smutně pokývají, občas se někdo trpce pousměje. To jistě budou místní matadoři. Znalci vysedávání do nepříčetna. “To snad není možný, to snad není možný”, lamentuje dále muž. Pak se ale smířlivě posadí na židli a čeká jako my ostatní. “To jsem já!”, zvolá po chvíli vítězoslavně a pádí k okýnku číslo pět. “Jéééžiš marjááá, no to jsou inženýři, to jsou hlavy!, lamentuje nad situací. “Tak vy mě pošlete na okýnko číslo pět, ale otvor je moc malý, takže tudy balík neprojde, takže mi ho vydáte na okýnku číslo šest? Pane bóóóže, Česká pošta, Česká pošta, to je věc!!”, slyším jeho slova ještě když odchází. Většina přítomných se hezky baví a usmívá. 325! Moje číslo. Jdu na přepážku číslo pět. “Máte kód?”, ptá se mě divnobrouk za oknem. No toho byste museli vidět, to nebyla ani ženská, ani chlap. “No nemám! Jakej kód jako?”, koukám na něho s nedůvěrou a podávám mu lístek s občankou. Týpek jen cosi zamektá a mastí něco do počítače, u něhož se dá tušit, že firma která jej vyrobíla, už zmizela v propadlišti dějin. “Tady mi to podepište a vydají Vám to na přepážce číslo 6”, povídá divnobrouk a já, že jo, že už vím.

Doma odložím balík v obýváku a čekám na Frantu. Zrovna začal můj oblíbený A-Z kvíz, když se bytem rozezní zvonek. Franta! Vykouknu z okna a Franta před barákem. “Pojď nahoru, dole je odemčeno”, volám na něj a jdu ke vstupním dveřím bytu. “Nazdár!”, zdraví mě zadýchaně. “Kde to máš”, vypadne z něj hned vzápětí po tom, co si zuje boty. “V obyváku, pojď”, jdu a on cupitá v ponožkách za mnou. “Tak to je ono”, ukazuju mu na hranatý, něco přes metr dlouhý balík. “Hmmm, to je větší, než jsem si myslel”, povídá Franta a prsty ťuká do balíku jakoby snad měl nějakou nadpřirozenou schopnost určovat kvalitu věcí poťukem. “Tak jdeme na to?”, zdvihnu tázavě obočí. “Si piš, řízni do toho, brácho!”, pobádá mě Franta, když v mé ruce uzří starou dobrou rybičku. Přeříznu motouzy a nedočkavě se na balík oba vrháme. Trháme balící papír jako děti o vánocích a najednou je to před námi. PROFI GC101, mazec! Vyndáváme ho z krabice a připojujeme cívku dle přiloženého návodu. Zkoušíme ho zapnout, ale nic se neděje! “Hele pusť mě k tomu, víš jak jseš nešikovnej”, dobírá si mě Franta a rve mi detektor z ruky. Kouká na ta tlačítka, jedním knoflíkem otočí doprava a nic. “No mě tak něco říkej, prosím Tě”, směju se mu a beru si detík zpět. No tak to je divný, přeci to musí fungovat. “Počkej, na to se musí vědecky”, uzemňuji Frantu a beru si do ruky přiložený návod. Bla, bla, bla….prolítávám stránky…a hle! Detektor je dodáván bez baterií. “Mno jo, to jsme blbci, to nás taky mohlo napadnout”, povídá Franta a drbe se po hlavě. “Zůstaň tady, já skočím dolů k Vietnamcovi, koupit baterky”, říkám a hrnu se do předsíně. Už skoro zavírám dveře, když se zastavím a volám na něj: “Hele devítivoltovka, to byla, že jo?”. “Joo, dvě!”, volá Franta.
Když se vrátím, úspěšně najdeme prostor pro vložení baterií a ty pak následně instalujeme do přístroje. První otočení knoflíku a ozvaly se první, nám do té doby celkem neznámé zvuky. Pípalo to pořád. Zvuky se promíchávaly přes sebe. “To je ňáký na hovno ne?”, kouká na mě Franta s nedůvěrou. “Ty woe, dyť z toho nejde nic poznat, co to je za blbost?”. Zkoušíme jít s detektorem do kuchyně, ale ani tam to není lepší. V koupelně se nám daří najít místo, kde se detektor jakž takž uklidnil. Přinášíme první zkušební předměty. Mince, prstýnky, řetízky a podkovu. “Hele, tak podkova uplně v pohodě”, poznamenám spokojeně po chvíli. Minci nám to taky zahlásí, ale jen z asi pěti centimetrů od cívky. Řetízek není slyšet vůbec. “Hele podívej se ještě do toho manuálu, musíme to mít ňák blbě nastavený!”. Začtu se, ale jak se zdá, vše máme v pořádku. Pak si ale všimnu jednoho odstavce, který pravil: Tento profesionální detektor kovů je velice citlivý! V případě jeho použití na místech, kde se vyskytuje větší množství kovových věcí, může dojít k zahlcení cívky, která pak nebude dodávat ty správné informace do řídící jednotky detektoru. “No tak to je ono!”, povídám Frantovi, “musíme ven!”. A tak se tedy sebereme a jdeme směrem k nejbližšímu lesu. Vzal jsem si s sebou krumpáč ze sklepa a v kapse mě hřeje jistota – návod k použití detektoru.

“Tak já bych řek, že tady”, otáčím se na Frantu, když uznám, že tento kousek lesa je to nejvíc romantický místo a tím pádem taky to nejlepší pro uložení starého pokladu. Zapínám detektor a začnu jeho cívkou luxovat okolní prostor. Detektor však mlčí. Když ani po 20ti minutách nepípnul, tak Franta prohlásí: “Tady je prd, teď najdu místo já!”. Jen pokrčím rameny a následuju ho. Jdeme asi jen 10 minut, když se Franta zastaví, “Tak tady, tady to bude dobrý”. “Tak když je to Tvoje místo, tak tady máš”, povídám a předávám mu detektor. Uchopí jej a stejně nejistě jako já předtím začně cívkou mávat okolo. Najednou se detektor rozezní. “Pojď, pocem s tím krumpáčem, něco tu je!”, volá Franta, ale zbytečně. Stejně jako on jsem to slyšel a jsem už dávno pripravený. Botou odhrnu vrchní vrstvu zetlelého listí a začnu kopat. Nevykopávám však nic jiného, než velký šutr. Tázavě se na Frantu podívám, co si o tom jako myslí. “Hmm, zahoď to. To nás nezajímá!”, odprskne a jde s detektorem dál. A světe div se, najednou má další signál! “No ty máš kliku!”, povídám mu naoko nasupeně. Přicházím s krumpáčem, ale jen co chci odhrnout listí, tak už na nás něco rezavého kouká. Zvednu to nad hlavu. Je to asi metr a půl dlouhý a masivní, železný řetěz. “Tak náš první poklad je tady”, usmívám se. Pro někoho třeba blbost, ale pro nás první vlaštovka a potvrzení toho, že jsme na správné cestě. Byl to hezký večer. Příště jdeme zas!