Jak také mohla vypadat mapa Československa - Lemko-rusínská republika

Asi i malé dítě na první pohled pozná tvar bývalého Československa (První republiky). Výrazně rovnoběžníkový tvar, jež značně kopíruje část bývalého území Rakouska Uherska, je nezaměnitelný. V roce 1918 ale bylo území, které vlastně bude mladé republice patřit značně nejisté a to na mnoha místech. Obecně známý je spor o Těšínsko, ale tomu se věnovat dnes nebudu. Obsahem článku je Lemko-rusínská republika, což je taková hodně zajímavá část československých dějin. Ta mohla, a myslím si, že i měla, být součástí Československa.

Vlajka Lemko-rusínské republiky

Lemko-rusínská republika existovala pouze dva roky. Od 5. prosince 1918 do března 1920. Dne 5. prosince 1918 se ve Florynce potkalo na 500 delegátů zastupujících převážnou většinu obcí. Na tomto kongresu byla založena výkonná rada, která si začala poměrně energicky počínat.  Začala pracovat na samosprávě, zřídila policii, soudy atd. Zcela prapůvodně toužili Rusíni po spojení s demokratickým Ruskem. Jelikož to ale již díky bolševikům možné nebylo, doufali ve sjednocení všech Rusínů v rámci Československa.
 
Rada tak dostala jasně pro Československou orientaci a na konci prosince poslala delegaci do Prahy, která požadovala sjednocení s touto novou mladou republikou. Zároveň se v Prostějově začala formovat Karpatsko Rusínská rada. O Prešovu bylo dokonce uvažováno jako o hlavním Rusínském městě (variantou byl také Užgorod).

Hrihorij Žatkovič

Hlavním propagátorem myšlenky sjednocení Rusínů v rámci Československa byl Hrihorij Žatkovič. To byla bezesporu velice zajímavá osobnost. Coby pětiletý odešel s rodiči do emigrace (USA). Zde v roce 1910 ukončil studium práv a zapojil se stejně jako jeho otec do rusínských organizací v USA. Byl to on, kdo vedl delegaci k presidentu Wilsonovi, který následně uznal Rusíny coby národ. Také jednal s profesorem Masarykem. Ten 25. října 1918 slíbil, že pokud se Rusíni připojí k Československu, budou mít plně autonomní stát. Jelikož i dohodové mocnosti byly nakloněny tomu, aby Podkarpatská Rus byla připojena k Československu, bylo smlouvou ze St. Germain v září 1919 rozhodnuto o připojení Podkarpatské Rusi. Je třeba říci, že i smlouva ze St. Germain jasně mluví o autonomii. Dne 26. dubna 1920 pak Masaryk ustanovuje Žatkoviče prvním guvernérem Podkarpatské Rusi. Jelikož ale Československo nedodrželo smlouvu a autonomie nebyla vyhlášena, přibližně po roce, 17. dubna 1921 rezignuje a vrací se do Pittsburgu. Je jasné, že velice zklamaný. To se projevuje v jeho často antičeskoslovenských postojích.
 
Novou nadějí pro Žatkoviče a Rusíny se pak stalo období druhé světové války. Od roku 1941 vychází časopis The Carpatian, ve kterém se zasazuje o vytvoření nového Československa se třemi rovnoprávnými národy Čechy, Slováky a Rusíny. To se ale stát nemohlo, jelikož SSSR měla už o středu Evropy úplně jiné představy,
 
Žatkovič zemřel v roce 1967 a z nepochopitelných důvodů byly zápisky z jeho pozůstalosti spáleny. Je jasné, že jeho pohled na události při vzniku Československa, by pro moderní historiky mohly být pokladem.

 
Od konce ledna 1919 se v Lemko-rusínsku konají demonstrace za sjednocení s Československem. Československo ale o vládu nad tímto územím nejeví v podstatě žádný zájem, na rozdíl od Polska, které se naopak této části Malopolska nechce rozhodně vzdát. Polská armáda tak již v březnu 1919 celé území obsazuje a hlavní osobnosti republiky jsou uvězněny a obviněny z vlastizrady. Naštěstí soud v Novém Sadci uznal, že nemuseli doposud považovat Polsko za svoji vlast a byli obvinění zproštěni. Nakonec smlouvou ze St. Germain připadá celé Malopolsko novému Polskému státu. Ten, díky obsazení značných území původní Ukrajinské republiky, začíná hrát úlohu další mocnosti v Evropě. Tento pohled ale nesdílí řada československých politiků a jsou známy úvahy profesora Masaryka o zmenšení Polského území a navrácení oblastí obývaných Ukrajinci. Územní pohraniční spory tak vedou k tomu, že Československo nemá s Polským státem dobré vztahy. Na toto téma bylo ostatně popsáno již spousta papíru. Absurdita československo - polských vztahů je pak završena v roce 1938, kdy v nejtěžších chvílích republiky se Poláci místo pomoci Československu rozhodnou obsadit zbytek Těšínska.

Jazyková mapa Československa - k těmto mapám mám vždy trochu výhrady, jelikož je to dosti zavádějící. Je třeba vzít v úvahu, že třeba na těch modrých, zdánlivě německo jazyčných územích žilo více jak 1 milion Čechů a Moravanů. Vždy by tak měl být k barvičkám dodatek, že se jedná o převažující jazyk.

Výsledkem zániku Lemko-rusínské republiky bylo v podstatě úplné popolštění celé oblasti. Myslím, že pokud by se stala autonomní republikou v rámci Československa, tak by k tomu nedošlo. To je ale pouze dohad. Můžeme ale vycházet z péče Československého státu o všechny jazykové menšiny. Ta nemá v 30. letech v Evropě naprosto obdobu. Bohužel, i když Československo zacházelo se všemi národy co nejdemokratičtěji, nesplnilo tu řekněme vnější formu, což byla autonomie jak Slovenska, tak Rusínů. Československo se mohlo vydat například cestou spolkového uspořádání, jako tomu je v Rakousku, a nebo v Německu, ale k tomu nedošlo. Byla to chyba, nesplnit dané sliby na začátku fungování společného státu, i když se třeba mohlo zdát, že z objektivních důvodů přineslo první "vlnku" nedůvěry. A jak to tak bývá, malá chyba na začátku, velká chyba na konci.