I-52 Zlatá ponorka

I-52 ZLATÁ PONORKA

I-52 známá kvůli svému poslednímu nákladu také jako Zlatá ponorka. Zlato, které vezla jako platbu za technologie a válečný materiál, se však do okupované Francie nikdy nedostalo. Spekuluje se také o tom, že vezla návrhy k uzavření míru, ale tomu se dá jen těžko věřit.

Ponorka byla navržena a postavena v loděnicích firmy Mitsubishi. Ve své podstatě byla konstruována jako transportní. Byla velice dlouhá a nesla posádku 94 mužů. Během II. světové války byly
postaveny ještě dvě sesterské lodě I-53 a I-55 a dalších 17 bylo plánováno. Ve své době se jednalo o jednoznačně největší ponorky na světě.

Píše se 10. března 1944 a ponorka je připravena na výměnnou misi. Je naplánována transkontinentální plavba a posádka pod velením Uno Kameo se v Kure připravuje na velice nelehký úkol: proniknout spojeneckou blokádu. Po vyplutí zamíří přes Singapur skrz Indický oceán do Atlantiku. V Japonsku je na palubu naloženo 9,8 t molybdenu, 11 t wolframu, 2,2 t zlata, 3 t opia a 54 kg kofeinu. Ponorka také nesla 14 pasažérů (japonských techniků), kteří měli v Německu studovat nejnovější technologie, zejména protiletadlová děla, motory pro torpéda a torpédové lodě. Zlato bylo určeno přímo na nákup německé optické technologie. V Singapuru pak loď ještě naložila 120 t cínu v ingotech, 59,8 t surového kaučuku a 3,3 t chininu.

Dne 6. června japonský námořní atašé v Berlíně, kontraadmirál Kojima Hideo, ohlásil brzké připlutí ponorky. Z pochopitelných důvodů (vylodění v Normandii) byla ponorka odkloněna z trasy do francouzského přístavu Lorient a tudíž nabrala kurs Norsko. Ještě před tím se měla setkat s německou ponorkou.

V noci 22. června 1944, asi 850 mil západně od Kapverdských ostrovů, se I-52 setkala s ponorkou U-530 pod velením kapitánporučíka Kurta Langera. U-530 poskytla japonské ponorce palivo a také Naxos - německý detektor radarového signálu. Na palubu I-52 také přestoupili loďmistři Schulze a Behrendt a německý styčný důstojník, který měl ponorku protáhnout skrz Biskajský záliv.

Spojenci, kteří již delší dobu četli jak německý, tak japonský kód se rozhodli, že náklad I-52 se v žádném případě nesmí dostat do německých rukou. Z Casablanky vyplulo US taktické uskupení v čele s doprovodnou letadlovou lodí USS Bogue. Lodě vypluly 15. června (tato taktická skupina zničila celkem 13 ponorek v odbobí mezi únorem 1943 a červencem 1945). Při doplutí do operační oblasti se letadla Grumman TBF AVANGER dala do hledání ponorek. Pátrání začalo ve 23:00. U-530 se nepodařilo najít, ale přibližně ve 23:40 se I-52 objevila na radaru Avangeru. Zajímavostí je, že operátorovi Jasse D. Taylorovi fungovala pouze jedna polovina obrazovky radaru.

Letadlo bylo navedeno k útoku a byla odhozena hlubinná puma. Posádka zaregistrovala výbuch na pravé straně ponorky a následné potopení plavidla. Na to Avanger odhodil nově vyvinuté zařízení - akustické sondy. Následně posádka shodila první akustické torpédo vyvinuté Harvardskou univerzitou. Krycí jméno torpéda bylo FIDO a bylo navrženo tak, aby ponorku nezničilo, ale pouze poškodilo a donutilo ji vynořit se.

Za několik minut pak radiosondy přinesly zvuky výbuchů a mechanických zvuků, charakteristických pro rozpad ponorky. Poté se však Avanger musel již vrátit na mateřskou letadlovou loď Bogue a velitel Taylor byl přesvědčen, že ponorku potopil.

Na hlídce byl vystřídán nadporučíkem Williamem Gordonem, doprovázeným civilistou a odborníkem na šíření zvuku pod vodou. Asi v 01:00 byly zaslechnuty nové zvuky lodní vrtule. Následně pod hladinu moře kleslo další Fido. Poté již žádná další aktivita nebyla hlášena. Druhý den pak bylo na hladině moře nalezeno velké množství surového kaučuku a také lidské ostatky.

Nahrávky z radiosondy, které obsahují poslední okamžiky I-52 jsou stále v US National Archives ve Washingtonu D.C.

V srpnu 1944 velitelství Kriegsmarine formálně ohlásilo potopení I-52 v Biskajském zálivu. Japonské císařské námořnictvo učinilo totéž v prosinci 1944.

Novodobé záchranné práce

V roce 1994 byl spuštěn projekt ORCA, který byl určen k nalezení I-52 a znovuzískání jejího cenného nákladu. Navzdory velkému úsilí a uvedení ruské výzkumné lodě Akademik Keldysh do provozu, bylo v březnu 1995 hledání ukončeno nezdarem.

Velmi brzy poté, v květnu 1995, Paul Tidwell lokalizoval vrak v hloubce 5.240 m. Velitelská věž plavidla byla nedotčená a identifikační číslo lodi bylo stále viditelné. Při průzkumu roboty se zjistilo, že na zadní části velitelské věže se nachází díra způsobena pravděpodobně zásahem jednoho z torpéd. Celé její okolí bylo pokryto troskami.

Byly vytvořeny plány pro vyzvednutí ponorky, ale japonská vláda začala namítat, že z jejího pohledu se jedná o japonský válečný hrob. Nakonec se podařilo přesvědčit japonské úřady a z pole trosek byla vzata kovová krabice s nadějí, že se jedná o část zlatého pokladu (odhad nominální hodnoty cca 25 mil. USD). Po jejím otevření se však ukázalo, že obsahuje opium, které bylo hozeno zpět do moře.

V článku, publikovaném v Japanese Times, Paul Tidwell slibuje svůj návrat k vraku v roce 2006, k čemuž pravděpodobně zatím nedošlo.

I-52 v číslech:

• ponořená 3.644 t
• délka 108,5 m
• dva diesel agregáty o síle 4.700 koňských sil při vynoření a 1.200 při ponoru
• operační rozsah 21.000 námořních mil
• rychlost max 17,7 uzlů na hladině, 6,5 uzlů pod hladinou
• výzbroj: torpédomet 53 cm ..... 6 ks ; protiletadlový kanon 25 mm ..... 2 ks
• posádka 94 mužů a 18 civilistů
• náklad 300 tun