Hledání pokladů v Britské Columbii

Ano, nadpis zní tajemně.  Dalo by se dokonce říct, že to by mohla být dobrá volba, prostě trefa, zahledat si v Kanadě. Je to ale úplně jiná země. Řeknete si, to je jasné, to není nic nového.  Abychom si tedy rozuměli, potřebuji předeslat, že Čechy jsou pohádková krajina. 

Tisíc let se v Čechách krajina učesává a zalidňuje, takže je tam všude jak vymeteno, ale jeden leze druhému po zádech, přesněji řečeno na nervy. Lesy mají spíš podobu parků. Zkusit se vyspat pod širákem, nebo si jen tak někde postavit na noc stan už pomalu není možné. Ne kvůli tomu, že by vás mohla přes noc ohryzat nějaká zvěř, ale že by to hned druhý den řešili v Bruselu.

Tak jdeme na to. Hledání pokladů je stejné v Kanadě, jako v Čechách. Mám na to od Marka senzační strojek , Tesoro Lobo.  Vyrobený v Arizoně, koupený v Jílovém a maká v Kanadě. Když jsem dal do kupy pár dobrých map, zjistil jsem, že každá druhá řeka tady má své „Golden Valley“.

„Tak to je dobrý“, řekl jsem si. Tady to půjde jako na drátku, zlatá horečka ještě nedozněla, já ji jistě úspěšně oživím. A ty nugety budou odměnou za to nekonečný cestování.

A už jsem u jednoho zásadního rozdílu.

Kam jít hledat, kde začít?  OK, řekněme do lesa,  třeba tam, kde je nejbližší  Zlaté údolí. Takže to krátce popíšu. Cesta tam je 200km po dálnici. Pak už zbývá jen asi 40km po tankodromu, kterým je křivolaká pralesni těžební cesta, sevřená mezi skalami, kde mají domovské právo jízdy lesáci s náklaďáky. A nevšímat si toho, že ti to prohučí kolem hlava nehlava a vysoko nad tebou se mihne v prachu nějakých 60 tun kmenů, z kterých vlají pruhy kůry na všechny strany. A že tě proplesknou, to si buď jistý. Nejsi tady doma.

Když konečně doskáčeš přes výmoly a kameny do vesničky, která byla původně čistě indiánskou, zbývá jen dostat se k řece do údolí. Naštěstí se dá tak tak projet po úzké stezce, kterou si prorazili lovci minulý podzim. Taky potřebovali se někam dopravit. Větve z obou stran ti chtějí očesat zpětná zrcátka nebo ti vyrazit oko za sklem a tak si po chvilce oddychneš, když vidíš vpravo mítinu. Konečně! Ano, tady bychom měli být podle toho, co jsem si opakovaně vrýval do paměti, na tom správném místě. Mezi větvemi olší vidím kamenné ohniště, ano, strefili jsme to dobře.  Takže vystoupit a jde se na to. „Máro, jestli jsi tam daleko v Jílovém náhodou vzhůru, drž nám palce!“ řekl jsem si s úlevou.  Zbývá už jen zapnout Lobo.

Ještě, než se ozval známý zvuk oběšené kočky, koutkem oka jsem mezi větvemi zahlédl velkou černou kouli. Zůstal jsem jak přikovaný. Ta koule se pomalu zvedala od ohniště a starý medvěd si nás poměřoval zkušeným okem. Zoči voči se tomu trefně říká.

Vyřešil to vzápětí sám, když se líně vydal dolů k řece. Hůůů, to byla úleva !  V tu ránu jsem pochopil. Chtěl jsem na něj ještě, než se za ním olšová stěna zavřela, zavolat. „Vole, kam tam lezeš! Tam jdeme my! Jedeme takovej lán světa a ty se zrovna hrneš tam, kam chceme my!“ 

A teprve pak mi došlo, že je to v háji. Že dnes nebude hledačka ve Zlatým údolí, nebude žádný zlato. Dosud ještě vyjevený jsem se podíval na mou drahou polovičku, ženu velmi vyrovnanou a nebojácnou. Očekával jsem děs v jejích očích. Ale místo toho, stále neschopen pohybu jsem pozoroval, jak s klidem vytahuje svoje nádobíčko. Foťák, objektivy, kabelu, kšiltovku.

„A teď já, můj drahej. Ty uz jsi si užil hledání, teď já.  Zlato už jsi našel, podívej se na mě. Nemám pravdu?“ 

A vydala se v klidu fotit, co ji padne před kameru. Kytičky, skály kolem dokola, potoky a vodopády, medvědy v pralese kolem nás ... „aby kluci na Lovci z toho taky něco měli, jak jsi mi celou cestu opakoval, víš ?“,  volala na mě z dálky.

Co jí padlo před kameru mohou Lovci ocenit tady:

Ale zahledal jsem si, přeci jenom jsem si zahledal

Když jsme se vrátili večer utahaní domů, našel jsem za dveřmi vzkaz. Od sousedky.  Že by potřebovala nějakého mistra hledače kovů. Hned se mi vrátilo sebevědomí.  Že mám prý nějaký zázračný detektor. Až z Prahy,  se prý dozvěděla. Co se s ním dá najít zlato, spousta zlata, jak se doslechla. Samozřejmě, že tahle hláška pocházela původně ode mě... přesně takhle jsem to Lobíčko popisoval.

Sousedka totiž postavila stáj pro koně. A potřebovala nově zbudovaný výběh „odhřebíkovat“. Aby si ani jeden jediný koníček nezapíchl hřebík do kopyta, což, jak koňáci vědí, může stát koníčka život. Zánět, otrava krve, atd. Hřebíky po tesařích, pochopitelně, kteří výběh stavěli...

Tak, já hledač zlata a jiných pokladů jsem musel pár hodin drhnout držkou v zemi. Co bych pro čest kluků z Lovce neudělal, ne?  Ale protože rezaté hřebíky nejsou ze zlata a žádný obdiv nezaslouží, připojil jsem jen jeden obrázek. Pro představu, co se na kanadské farmě dá najít.

Do Čech zdraví Pedro, Lovec hřebíků v Kanadě