HLEDAČSKÝ PŘÍBĚH - ZAČÁTEK

Můj příběh hledače se začal psát někdy na jaře loňského roku. Bylo to v podvečer a najednou zvoní na služebně telefon, když ho vezmu, ozve se v něm náš operační, že nějakej blázen  vyhrabal v poli granát a že čeká na místě, aby nám ukázal, kde to je, a my že se máme podívat, jestli to je granát nebo není. No, říkám si, válečnejch filmů tipu Rambo jsem viděl dost, tak to snad rozeznáme.
    Když jsme přijeli na místo, kde tu věc ze země vykopal, kouká na mě u cesty povědomá tvář. Jen sem si nemohl vzpomenout, odkud já toho človíčka znám. Jsem tu úředně, ptám se tedy pouze přítomných osob, kde že je to místo. Ukázali směrem do pole, asi 200 metrů od cesty, kde byl v poli zapíchnutý klacek. Naštěstí našli ten největší klacek široko daleko a bylo to tedy vidět i od cesty. Co bylo horší, stmívalo se. Ne, nebál jsem že by mě snad někdo přepadl, ale ve dne se na tyhle věci přeci jenom kouká líp. Když jsme došli k tomu klacku, tak na nás z odkoplého drnu koukala nějaká orezlá kulatá věcička. Když jsem na ní chtěl sáhnout, tak se ti kluci docela polekali, no hlavně ta známá tvář a začali mi říkat, jak by to mohlo vybouchnout a ať na to radši nesahám. Vzal jsem tedy telefon  a zavolal pyrotechnika.

Věc mu popsal a vyfotil. No, když  mi pyrotechnik řekl, že to dle vzhledu může být granát z 1. světový a že jsou tyhle potvůrky nebezpečný, no děkoval jsem té známé tváři, že mi nedovolila tu věc vzít do ruky. Při čekání na pyrotechnika v patřičné vzdálenosti a samozřejmě schován za služebním vozidlem se toho kluka, který mi byl povědomí ptám, odkud se známe. No jasně z průmyslovky. A když tak kecáme, narazíme na hledání. Kluci mi ukazují, co dneska  našli, no a Roman, tak se jmenuje ten kluk z průmky, jinak všichni ho tu znáte jako GM4PRO, u toho o detektorařině tak pěkně povídal, až se mi to nějak vrylo do paměti. Ještě než kluci hledačský odjeli, řekl mi Roman, že jestli budu chtít, můžu si jít hledání s ním někdy vyzkoušet. Pyrotechnik přijel asi až po dvou hodinách, vzal tu věc do ruky a začal do ní mlátit kladivem. Když jsem to viděl, raději jsem se schoval za jeho, o dost větší auto... Pak s tím přišel, hodil to do bedny s pískem a říkal, že co to je neví, ale granát ani žádná jíná potvůrka z války to nebude. Prej asi kus zemědělskýho stroje. Klukum jsem to pak dal telefonicky na vědomí no a šel domu.

Ještě ten večer jsem se díval na internetu na nějaký mašinky na hledání, ale tak nějak, když tomu člověk nerozumí, neví ani co pořádně hledat. V tu dobu jsem ale začal stavět barák a na hledání zapoměl. No měsíc se s měsícem sešel a najednou v obchodě potkám Romana, dali jsme se spolu do řeči a on mi řekl o tomhle webu. V tom se opět ve mně probudila hledačská vášeň a začal jsem hltat články, recenze a klábosení přítomných detektorářů plnými doušky. Pořád jsem manželce naznačoval, že kdyby nevěděla, co by mi mohl Ježíšek přinést k vánocům, tak že detektorem by chybu určitě neudělal. A co myslíte?  Přinesl mi zase nějaký papírky v obálce. Prej Ježíšek nevědělel jakej.  No ženský, hlavně že jsem „zapomínal“ vypínat počítač s mýma favoritama na ploše... Od té doby jsem však pořád a pořád pročítal tyto stránky až opět jednoho dne potkám Romana. To bylo letos na jaře a tentokrát jsme se už domluvili na mém prvním hledání. Ani jsem nemohl dospat jak jsem se těšil. Dali jsme si sraz u jednoho pole, že prý to je Romanovo nejoblíbenější a chodí sem často. Neměl jsem hlídání a tak se mnou šla i moje šestiletá dcerka. Nejprve došlo ze strany Romana na povinné školení a vysvětlení všech zásad správného detektoristy, a asi po hodince jsem měl konečně poprvé v rukou Romanův nástroj. Samozřejmě že myslím GM4PRO, detektor GM4PRO, ve duhé ruce lopatku a poprvé jsem máchnul v poli. Ten den jsem našel dvě plomby, ale od tý doby jsem se v svém srdci stal lovcem, a poté, co jsem si objednal svůj první detektor, na jehož doručení jsem se tešil jak na první sex, se ze mě již stal opravdový lovec pokladů. Aby toho nebylo málo, vzalo to i mojí dcerku, která už se mnou chodí taky.

Vzhledem k tomu, že stavím domek, není lehké se ven dostat. I tak jsem letos byl s detíkem venku asi 10x, no na některé kolegy, kteří jsou venku téměř každý den nemám. Na svojí třetí hledačku ale snad nikdy nezapomenu. Byla se mnou i moje dcerka, a hledali jsme na snad už tisíckrát prochozeném políčku. Jak jsem to poznal? Podle kolegů, kteří mají problémy se zahrabáním děr, které vykopali. Asi po dvou hodinách hledání, kdy jsem našel jen několik mrtvolek mincí, se z mého Zera ozval nádherný vysoký zvuk. Ihned mi hlavou proběhlo školení od Romana. Popadl jsem rýč a začal rýt, jen pozor, abych to nenakopnul a nepoškodil. Po chvilce na mě z hlíny vykoukla mince, ale byla jiná než ty ostatní, které jsem do té doby našel, byla krásně stříbrná. No radost ohromná, ten řev bych Vám nepřál slyšet. Poprvé jsem v ruce držel stříbrnou minci, byl to desetikrejcar FJ I. Na tohle políčko jsem šel ještě asi 3x a pokaždé jsem našel krásné věci. Když se ale podívám, co tady ostatní nacházejí, tak jsem proti nim pouhý troškař, ale myslím, že ten poklad na mě někde čeká...  Tenhle koníček zabere spoustu času, ale je lepší čas trávit v přírodě, než někde v hospodě nebo u počítače. Jen je škoda, že ne všichni se k té přírodě chováme jak bychom měli...