Hledačský příběh od Antonína Veselého

Možná, že se Vám to taky někdy stalo. Najednou se Vám vybaví nějaký dávno zasunutý zážitek, třeba z dětství a Vy pak začnete přemýšlet, jak to vlastně tenkrát bylo, a jestli to nebyl jen nějaký sen nebo fantazie. Mně se to stalo někdy začátkem roku 2007. Jakožto čerstvý důchodce jsem se začal trochu zajímat o historii obce Záluží, a přitom se mi vynořila vzpomínka na místní jednotřídní školu a na pana učitele Františka Hladíka, který nás vzal, někdy kolem roku 1955, na pěší výlet do Hořovic, do tehdejšího okresního muzea.

Těm mladším, kteří to nemohou pamatovat, i těm starším, kteří to třeba už zapomněli, připomenu, že Hořovice byly v té době okresním městem a měly také svoje regionální muzeum, které sídlilo v Novém zámku. Bylo tomu tak až do roku 1960, kdy byly okresy slučovány do větších celků.

Z toho výletu mi v paměti zůstal jen drobný útržek – velký sál plný různých skříněk a vitrín a uprostřed sálu čtyřhranná, ze všech stran prosklená vitrína a na té cedulka s nápisem POKLAD ZE ZÁLUŽÍ. Za sklem ležel rozbitý hliněný džbán a kolem něj rozházené zašedlé kulaté plíšky. To je všechno, co se mi v tom roce 2007 vybavilo. Vzpomínka stará přes padesát let, a pak ještě matné tušení, že jsem snad někdy později viděl i nějakou písemnou zmínku. A tak mi napadlo, že bych mohl zkusit zjistit, kde se onen zálužský poklad nachází teď. V době internetu a jiných technických vymožeností to jistě nebude žádný problém, řekl jsem si a poslal dotaz na správu hořovického zámku.

Pan kastelán Knížek mi ochotně odpověděl v tom smyslu, že současná správa zámku nemá s bývalým regionálním muzeem už dávno nic společného a doporučil mi obrátit se na Muzeum Českého krasu v Berouně, kam měly být v šedesátých letech předány veškeré sbírky ze zrušeného muzea v Hořovicích. Další dotaz tedy směřoval do Berouna. Ale ouha, v muzeu po mincích prý ani stopa. Po krátké výměně korespondence jsem byl pozván přímo do muzea, kde se mě ujaly dvě pracovnice a poté, co se asi ujistily, že snad netrpím nějakými halucinacemi a že jsem snad opravdu někdy něco takového mohl vidět, začaly ochotně přinášet a prohledávat různé zápisy a inventární knihy. Potíž byla také trochu v tom, že jsem nevěděl nic přesnějšího o tom, kdy a kde byl nález učiněn, měl jsem jen mdlou představu, že to bylo asi v období první republiky a k nálezu snad mělo dojít v domě „u Šmídů“. Asi po hodinovém hledání mi byla nabídnuta možnost, zda by se nemohlo jednat o nález pokladu pod starým dubem u obce Bzová, o kterém byl v muzejní knize zápis provedený známým hořovickým archeologem Josefem Maličkým, ale usoudili jsme, že vzdálenost obou obcí je dost velká na to, aby mohlo dojít k záměně. Pamatuji si ještě, že na konci tohoto zápisu Dr. Maličký poznamenal vtipně a výstižně, že „poklad byl rozchvácen“. Pak jsme ještě našli zápis o depositu jedné velmi zašlé stříbrné mince nalezené kdysi v Záluží na pozemku čp. 1, ale ani to nebylo to, co jsme hledali. Zkrátka výsledek pátrání v berounském muzeu vyzněl tak, že žádný takový exponát nikdy neexistoval, a já jsem byl ten, komu se to jen asi někdy zdálo. Ochotné pracovnice mi pak ještě poradily, abych zašel do zdejšího okresního archivu, možná že tam by se mohl najít nějaký zápis. A skutečně tam byl!

V „Pamětní knize obce Záluží od roku1918“ zapsal v roce 1925 tehdejší řídící učitel a kronikář František Beran tuto událost:

„Jelikož cesta přes obec je ve stavu špatném, usneslo se obecní zastupitelstvo, aby se přes obec postavila cesta nová a potok upravil. Pro pořádek usneseno učiniti výpůjčku u místní záložny padesát tisíc korun (50 000,- Kč). K urovnání silnice vozili rolníci zem ze statku Jana Humla čp. 19, Františka Vyštejna čp. 20 i ze statku Františka Nováka čp. 21. Při kopání ve statku Františka Nováka přišel dělník Josef Hnízdil ze Záluží čp. 70 ve hloubce asi 80 cm na hliněnou nádobu přikrytou též hliněnou puklicí, v níž bylo přes 400 kusů stříbrných českých grošů z doby Karla I. (IV.). Peníze byly dosti zachovalé a měly čitelný nápis: Karolus Primus, rex Bohemie. Na rubu: Grossis Pragensis.

Něco peněz obdržel řídící učitel Frant. Beran pro školu, něco koupil Karel Opatrný, rodák zdejší, úředník úrazové pojišťovny dělnické v Praze (asi 100 kusů po 50h). Ostatek zůstal mezi dělníky a majitelem statku Františkem Novákem. Nález se stal v únoru 1925.“

Pro rodilé zálužáky poznamenávám, že jsem se původně domníval, že se nález udál na pozemku domu čp. 35, kde se dříve říkalo „u Šmídů“(nyní „u Procházků“), ale ve skutečnosti se tak stalo ve statku čp. 21, který v době nálezu a vlastně ještě donedávna patřil rodině Novákových a kde se užívalo také označení „u Šmídů“, nebo „u Šmíďáků“ (současný majitel pan Chylík). Jde o jeden z nejstarších gruntů v obci, zmiňovaný již krátce po roce 1600, ale bude určitě mnohem starší, vždyť první písemný zápis o vsi Záluží pochází z roku 1331. Pro orientaci těch méně obeznámených dodávám, že dům stojí nedaleko parku u Obecního úřadu. Ten park, to bývala kdysi náves a nynější Obecní úřad s mateřskou školkou je bývalá Obecná škola.

Mohl jsem tedy vítězně zajásat. Paměť mně nezklamala a poklad skutečně existoval, alespoň na papíře, ale bylo tu hned několik otázek, například:

Co to bylo za peníze? České, neboli pražské groše (grossi pragenses) byly ve své době uznávanou a ceněnou měnou. Jejich ražbu přikázal král Václav II. v roce 1300 a byly pak raženy až do roku 1547, v oficiálním oběhu byly pak až do roku 1644. Každý panovník razil svoje mince a existuje mnoho variant a odchylek. Všechny ražby se používaly a byly souběžně v oběhu.

Kdo, kdy a proč ty peníze ukryl? Zřejmě ani největší odborník – numismatik by podle tohoto zápisu nedokázal určit, kdy byl poklad ukryt. Pokud by údaje v zápisu pana řídícího byly správně opsané, a nápisy na všech mincích byly shodné, pak by k ukrytí pokladu mohlo dojít nejpravděpodobněji v době vlády Otce vlasti Karla IV., který vládl v letech 1346 – 1378, ale není vyloučeno, že k tomu mohlo dojít mnohem později, to je od roku 1346 do roku 1644, tedy rozsahu 300 let. Z té doby se nám nedochovaly o obci žádné údaje.

V těch dobách šlo jistě o značný obnos a tak se můžeme ptát, kdo byl ten boháč, který tehdy pobýval v naší obci, kde bylo sotva třicet skrovných selských chatrčí. Je téměř vyloučeno, aby se nějaký místní rolník dopracoval k takové hromadě stříbrňáků. V úvahu by přicházelo snad jedině to, že tudy projížděl nějaký bohatý kupec či šlechtic a v obavě o svůj majetek jej zakopal na dvoře této usedlosti, a pak už nikdy neměl příležitost jej vykopat. Majetek sice zachránil, ale přišel asi o život. O různé vojenské šarvátky nebyla tenkrát žádná nouze a mrtvých při nich bylo také dost. Každý si může vymyslet desítky scénářů o tom, co se tenkrát před několika staletími odehrálo, ale pravdu se už nikdy nedozvíme.

Stejně tak se nedozvíme, kdy a jak se část mincí dostala do hořovického muzea. Ze zápisu vyplývá, že všechny mince byly brzy po nálezu rozděleny. Tedy, řečeno slovy Dr. Maličkého „poklad byl rozchvácen“. Je možné, že je muzeu daroval některý účastník té události a to asi v časovém úseku od roku 1925 do roku 1950. Možná to byl rolník František Novák, na jehož pozemku byl nález učiněn, nebo pražský úředník Karel Opatrný, ten ačkoliv bydlel v Praze byl velkým zálužským patriotem a aktivně se zabýval místní historií, či snad pan řídící František Beran, jenž byl rok a půl po nálezu penzionován a odstěhoval se do Prahy. V úvahu přichází i některý z kopáčů, kteří také něco obdrželi. Zdá se, že si tehdy nikdo nebyl vědom toho, co bylo nalezeno a jakou to má hodnotu. Částka 50 haléřů za kus, za kterou byla část mincí odprodána, se nám může zdát směšná, uvědomíme-li si, že dnešní tržní hodnota takové mince se pohybuje ve stovkách ba i tisících korun. V současnosti je takových nálezů už poskrovnu a vzbudily by jistě velký zájem medií. Vzpomínám, že před několika málo lety bylo (myslím v Kutné Hoře) nalezeno ve zdi zazděných asi 180 podobných mincí a hned toho byla plná televize, o novinách nemluvě. Ale, zálužský nález proběhl bez jakékoliv publicity a zájmu. Pro tehdejší lid to byla zpráva možná menšího významu než, že si někdo koupil nového koně. Vědělo o tom jen málo lidí a i ti brzy zapomněli. Ani se nedivím, že dnes, téměř po devadesáti letech už o tom nikdo z obce nemá ani ponětí.

Další otázka je, kam se vystavené mince ztratily? Netroufám si odhadnout, kolik mincí bylo ve vitríně vystaveno - 30, 50 či 80? Nevím, ale určitě to byl jen zlomek nálezu. Ke ztrátě došlo bezpochyby po roce 1960, kdy bylo hořovické muzeum zrušeno a sbírky převáděny do Muzea Českého krasu Beroun. O tom, jak stěhování v tehdejší době vypadalo, si můžeme dnes, po padesáti letech, udělat jen matný obrázek. Mezi lidem v podzámčí se říkalo, že se všechno odehrávalo dost neorganizovaně a pomalu. Exponáty prý ležely v sálech mnoho let a těžko soudit, jak to bylo s jejich zabezpečením a inventarizací. Nebylo by tedy divu, že se přitom nějaká nenápadná, malá hromádka mincí lehce ztratila. Nemá význam určovat jejich hodnotu a pátrat, kam zmizely. Všechno je ztraceno v minulosti a dávno zapomenuto a promlčeno. Já však pevně věřím, že jsou dodnes v dobrých rukách sběratelů, pečlivě ošetřované a uložené v sametových kazetách, stejně jako ostatní mince z tohoto nálezu. Vždyť čtyři sta mincí se nemohlo jen tak ztratit ze světa. Vím, že mnoho pamětníků už asi nežije, ale snad už nejsem jediný, kdo si pamatuje, že v zámku v Hořovicích bylo kdysi nějaké muzeum a v něm vitrína s nápisem „POKLAD ZE ZÁLUŽÍ“ a možná, že se ozve někdo, kdo o tom něco ví, nebo snad se mu doma povaluje pár zašedlých a nevzhledných kulatých plíšků, které se do rodiny dostaly neznámo kdy a jak. Nechci je, mince nesbírám, jen bych je rád viděl, abych mohl říci, našel jsem.

Antonín Veselý