Hledačská povídka - Klekání

Klekání jistě zná každý z nás. Ale málo kdo se zamyslí nad jeho posláním, i nad tím, že právě onen hlas zvonu provázel při rozlišných osudech toliko pokolení před námi...

Hřejivé sluneční paprsky prostupovaly skrz větve osik, které svým šuměním doplňovali symfonii cvrčků a ptáků a z dáli bylo slyšet odbíjet klekání. Vzduch voněl čerstvě posekanou trávou a nad krajinou vládl klid a mír. Najednou, jakoby z velké dálky, se ozvalo podivné hřmění mísené s tlumeným křikem, které se přibližovalo stále blíž a blíž. Již nebyla slyšet ani osika, ani ptáci, někam se ztratila i všudypřítomná vůně letní louky. Slunce přestalo hřát a pod košili vlezl podivný chlad. „…hej Jendo, tady nemůžeš ležet“ ozvalo se z nenadání. V tom okamžiku se ze všech těch krásných zvuků a hřejivého pocitu stala už jen matná vzpomínka. Jan otevřel oči a spatřil špinavou tvář svého kamaráda, kterého znal snad už od kolébky. „ Jendo, já už myslel, že jsi v pánu, musíš se rychle zvednout, než to začne znova. „ Jan se s nechápavým výrazem ve tváři posadil a rozhlédl se kolem sebe. Je noc či den? Léto či zima? „Karle, kde to jsme?“

Janova slova ještě nestačila doznít a již se ztrácela v šíleném rachotu, který postupoval z temné mlhy přímo k nim. „Dělej, Jendo. Nejčkon je to tady vo hubu. Musíme zpátky k našim, tu se mi moc zdechnout nechce“ Karl popadl Jana za ruce a pomohl mu vstát. Jan se zmateně rozhlížel kolem sebe a snažil si vybavit, kde je a co se zde děje. „Karle, kamaráde, co je to za pekelný rámus?“ Karel se zastavil, ohlédl se na všechny strany a přikrčil se k zemi. „Jendo, takhle nám vo tej frontě nepovidali což, copak si nepamatuješ? Za humnama sou francouzí, ale na ty čekat nechcu, abys je viděl. To bysme dopadli…a vůbec, buď rád že už si bačkorama nezaklepal, ten poslední granát tě pěkně odhodil“ Jan si zmateně prohrábl špinavé vlasy a ucítil na prstech krev. V tom se mu začali vracet vzpomínky.

Je rok 1918, císařská vojska se vzhledem k velkým ztrátám a pod těžkou dělostřeleckou palbou postupujícího protivníka stahují z fronty. 12. pěší pluk je poslední z císařských vojsk v oblasti velkých bojů a snaží se uniknout ze stále utahující se smyčky nepřátelského obležení. Dva kamarádi z jednoho šumavského městečka, Karl Nultzer a Jan Tischler byli vysláni na výzvědy, aby do ležení svého pluku přinesli zprávy o postupu protivníka, avšak dostali se pod těžkou palbu a tedy nezbývá, než se co nejrychleji vrátit zpět.

„Karle, počkej, víš ty, kudy vůbec jdeme?“ Karl se na Jana otočil, avšak místo odpovědi se Janovi dostalo pouze nechápavého pohledu, který jakoby směřoval skrz Jana někam do dáli, odkud se z mlhy ozývala palba z pušek. „No tak Karle, říkal sem…“ Najednou si všiml zvětšující se rudé skvrny na kamarádovo hrudi. Rychle k němu doběhl a zachytil jeho téměř bezvládné tělo, které se rychle sunulo k zemi. Hleděl do kamarádovo očí, ze kterých pomalu utíkal život a snažil se z pohybu úst vyčíst poslední Karlovo slova. „…domu, vis? Na Šumavu…“ Poslední výdech a duše již svobodná vylétla z jeho úst kamsi nad tu neprostupnou a vraždící mlhu. Jan se bezradně rozhlédl, ani trochu netušil, kterým směrem se má vydat, avšak věděl jasně, že zpět k pluku nechce. Srdce ho najednou začalo volat zpět tam, kde to tak voní domovem. Strach z toho, že by se stal dezertérem, mu v té chvíli přišel naprosto malicherný. Naposled se pohledem rozloučil se svým kamarádem a vydal se tam, kde tušil východ slunce.

Dlouhé měsíce Jan putoval cizími kraji, než konečně z dáli uslyšel to známé šustění osik a zpěv ptáků. Letní vzduch voněl čerstvě posekanou trávou a zvon v údolí pod ním oznamoval poledne. Z poza kopce se objevila střecha rodného stavení a Janovi se v té chvíli zalili oči slzami smutku i štěstí zároveň. Jakmile se objal s rodiči a blízkými, vydal se do sousední vsi za synem svého kamaráda Karla, podat zprávu o jeho smutném konci. …

Vůdce je mrtev! Ta zpráva prolétla krajem jako blesk a každý, kdo se ještě před nedávnem radoval z připojení se k Říši, byl najednou naplněn strachem a obavami z budoucích časů. Spojenecká vojska se rychle blížila. Tak rychle, jako se blížil konec té dlouhé a útrpné vojny. Vilhelm stál na zápraží a sledoval to bizarní divadlo, které se odehrávalo na silnici před jejich domem. Dlouhý zástup spora oděných a na smrt unavených žen kráčelo za neustálého pobízení a křiku dozorců z koncentračního tábora kdesi od německo-polských hranic směrem na Volary a dál. V srdci měl znechucení a stud, za takové Němce nenaverboval. Když poslední z průvodu zmizel za horizontem, Vilhelm se pomalým krokem odebral na půdu. Nebylo to nějak snadné, díky zranění nohy, které utrpěl při bojích s Rusy, bylo velmi obtížné vystoupat po žebříku až ke své skrýši, kde v tmavém rohu, těsně za komínem byla uschována dřevěná truhlička. Opatrně ji vytáhl, sfoukl vrstvu prachu, pod níž se objevila jmenovka „ Karl Nultzer, 12. pěší pluk“ Otevřel ji a chvíli hleděl na starou vojenskou přezku a dvě malé medaile, které představovali vše, co mu zbylo po jeho milovaném otci. Z kapsy vytáhl přezku svou, v šeru prosvítal slabý odlesk nápisu GOTT MIT UNS. Chvíli ji držel v dlani a poté uložil k ostatním věcem. Krabičku opět schoval na své místo a těžkým krokem se vydal zpět.

Dny utíkali, spojenecká vojska již obsadila všechny města, která byla po několik dlouhých let v rukou nacistů, a krajinou se nesl strach z nastávajících časů. Vilhelm se vracel z pastviny, když spatřil před svým domem dvě postavy oděné do ruských vojenských mundůrů a s puškami přes rameno. „Vildo!“ ozvalo se ze zahrady a k Vilhelmovi se rozběhla jeho žena, v očích slzy a se zoufalým výrazem pokračuje. „ Oni nás vyženou, musíme do Němec!“ Ten, zaskočen tím co slyšel, se nechápavě otočil směrem k těm dvěma postavám, které stáli u jejich zápraží a ti dávají slovům jeho ženy za pravdu. „Z nařízení prezidenta Beneše je každý německý občan Sudet povinen opustit svůj majetek a odebrat se na vlakové nádraží do Vimperka. A ty, nacistická svině se pakuj hned, nebo tě tu na místě odprásknem!“ Vilhelm se zmateně rozhlédl kolem sebe a již se mu hlaveň pušky zaryla pod lopatky. „tak šup, šup“ …

„Tak dneska uděláme ty dva domy nad návsí, zkuste ale hoši zachovat aspoň nějaký trámy z krovů, ne jako posledně“ zaznělo od kanceláře předsedy a několik zaměstnanců státního statku se odebralo ke svým strojům. Dnes se neseká, ani neoře. Z důvodu státní bezpečnosti se musí strhnout každé stavení, které není určeno k opětovnému osídlení. Stroje se zastavili u chalupy, na jejichž dveřích byl ještě čitelný nápis „ Nultzer-hoff“. Na sklonku dne již stavení připomínal jen oblak prachu a halda sutě, kterou traktory odváželi na nedaleké pastviny. Traktorista Jirka Soudek, který si ještě pamatoval osud bývalých obyvatel stavení, zadumaně hleděl do směsi prachu, kamení a cihel, která se sypala z jeho přívěsu do hlubokého úvozu staré polní cesty. V tom se mu zdálo, že v oblaku sazí spatřil malou, zřejmě dřevěnou krabičku s nějakým nápisem. Z hluboké zamyšlenosti ho vytrhl zvuk klaksonu. „no tak Jirko, uhni s tim už, ať to tam mužu nasypat, ještě je tam toho na pět valníků a předseda chce mít do tmy všechno na louce“. …

„Vůbec nevim, co tu ještě hledám“ zní mi dokola v hlavě. Poslední signál co za to stál, padl skoro před dvěma hodinami a od té doby samý víčko. A tohle je taky tón za všechny prachy ale což, stejně sem chtěl jít domu, tak to ještě naposledy kopnu. Ve vteřině je drn kořeny vzhůru a já nechápavě zírám do díry pode mnou. Z hlíny vykukuje několik předmětů, na jednom je zřetelná orlice s hákovým křížem a slovo UNS. Nejsem válkař ale tohle byla velká pecka. Dvě přezky, jedna císařská, druhá německá. Signál zní stále a tak po pár vteřinách držím v ruce další předměty. V hlavě se honí spousty myšlenek, jak se sem tohle všechno dostalo?… Sedím a přemýšlím. V jemném letním větru se ozve šumění osik, které se mísí se zpěvem ptáků.

Ze zamyšlení mne vytrhne až hlas zvonu z údolí. Odbíjí klekání.