Historie mincí - Florén Jana Lucemburského

Ve třináctém století stále více zesilovala potřeba dostatečného množství hodnotných zlatých mincí pro zajištění plateb rozvíjejícího se obchodního systému. Zlaté mince začínají razit někteří panovníci a významná obchodní města. Měnový systém dále stál na stříbře. Zlaté mince byly mincemi obchodními, používanými pro velké především mezinárodní transakce. Jejich cenu určoval obsah zlatého kovu. V západní střední i jižní Evropě se po více než jedno půl tisíciletí trvající odmlce obnovila ražba zlatých mincí kolem poloviny 13. století. Zlaté mince až doposud vydávala pouze byzantská říše a především islámské státy. Vzrůstající hospodářská moc evropských států vyspělé řemeslo a úspěšný obchod především na území dnešní Itálie znamenal velký přísun drahého kovu a umožnil obnovení ražby zlatých mincí.

První zlatá mince ražená ve středověku v Čechách se nazývá florén, název je odvozen od Florencie, kde se razily od roku 1252, odtud se rychle šířila prostřednictvím kupců, směnárníků i papežských kolektorů severně od Alp a stala se mezinárodním obchodním platidlem. V život zlatou minci vyvolal rozvoj zbožní výroby a rozšiřovaní trhu zejména formou dálkového obchodu vesměs luxusního, snadno transportovatelného.

Český král Jan Lucemburský zatoužil také po své zlaté minci, viděl výhody, které mohly z ražby plynout, hlavně zisk, který mohl ulehčit jeho věčně zadlužené kapse. Mince vznikla za pomoci florentinských odborníků a zahraniční vzor je na ni znát. Na minci je vyražen opis Jana Lucemburského a malý dvouocasý lev vedle hlavy Jana Křtitele. V Itálii to byla lilie, znak města Florencie (flos = květ, odtud tedy název), a na druhé straně postava sv. Jana Křtitele. Když florén opustil původní reliéf (lilie + sv. Jan Křtitel), tak ho na minci nahradila postava panovníka a znak, dostávají tyto ražby - na našem území již od 14. století - název dukát.

Ražba započala 3. ledna 1325. Chybělo však zlato pro zajištění velké ražby. Přesto se mince dostala do oběhu, ale nebyla pravděpodobně používána pro větší platby. Proto zůstal nejčastěji užívanou platební měnou v té době v českých zemích stříbrný pražský groš. Její vysoká kvalita způsobila, že se mince ztrácely do zahraničí nebo byly taveny. Základní hmotnostní jednotkou zlaté mince se stala od 13. století rovněž marka (hřivna), dělená na 24 karátů nebo na 28 grénů (1 karát = 12 grénů). Počítalo se 16 pražským grošů na 1 florén. Jeho váha byla 3,53 gramu a ryzost 990/1000.

O ražbě florénů krále Jana je zmínka v Zbraslavské kronice Petra Žitavského. Píše se v ní, že ještě roku 1325 byla pod dohledem lombardským v Praze zahájena práce spojená s ražením zlatých mincí. Obraz českých florénů zachovává úplně podobu svojí italské předlohy - zlaté mince města Florencie maje na líci obraz heraldické lilie a na rubu postavu sv. Jana Křtitele. Jen podle zkráceného lícního opisu JOHANNES REX BOEMIE lze rozeznat české florény.

Ražba byla spíše reprezentační. Mnohem významnější pro měnový oběh byly ražby uherské, které se opíraly o bohaté zdroje zlata z dolů v oblasti Kremnice. Zdejší zlato obsahovalo příměs mědi, jeho barva byla proto tmavě žlutá s nádechem do červena. Tyto mince byly proto v textech často označovány jako „uherský červený zlatý“. Byly tak odlišeny od rýnských ražeb – „rýnského zlatého“, který vycházel také z florénu, ale byl ražen ze světle žlutého zlata a v průběhu doby se jeho kvalita poněkud proti uherskému zlatému zhoršila.

V roce 1323 v Trnavě se setkal Jan Lucemburský se svým švagrem králem Karlom Robertom, kde se domluvili na ražbě zlatých florénů, které se na území dnešního Slovenska začaly razit v roce 1325. Byly to kvalitní a stálé mince, které našly porozumění i u obyvatelstva Uherska, protože s mincovnictvím neměli dobré zkušenosti, až zlodějské. Panovník každoročně stahoval z oběhu stříbrňáky a vydával nové, pochopitelně se stále menším množstvím drahého kovu. Kremnické florény se razily za přísných podmínek. Při lití zlata byly vždy přítomné kontrolní orgány. Kvalitu kovu kontrolovali zplnomocněnci ostřihomského arcibiskupa a taverníka- správce královského pokladu. Na zkoušku byly odebrány tři pondusy zlata (asi 15 g zlata)- pondus je římská jednotka. Nástroje a kov pro ražbu byly uchovávány v přísné péči: ve dvou skříních pod trojnásobnou pečetí. Zlatnictví a mincovnictví v Kremnici bylo velmi vyspělé, hutníci dokázali dosáhnout ryzosti kovu až 23 granátů a 9 grénů, florény z kremnické mincovny byly takřka z ryzího zlata.

V letech 1346- 1353 byl florén ražen Karlem IV. Rovněž v pražské mincovně. Ve 14. století ražba probíhala také v některých slezských mincovnách knížetem Václavem Lehnickým (1319- 64) a Bolkem II. Svídnickým (1326-83).

V celém středověkém mincovnictví vládl chaos, mince razí jednotlivá knížata, hrabata i abatyše, i když s omezenou platností. Trvalými platidly zůstává florén, kremnický dukát a zlatá kolínská marka.

Ražba florénů byla v Čechách zastavena v lednu 1856.