Historie bodáků

Historický původ bodáků je stále nejasný. Mnozí se shodují v názoru, že se bodák jako takový poprvé objevil v severním Španělsku někdy v letech 1570 – 1580. Tradičně se ale uvádí, že první exempláře bodáků se vyráběly na počátku 17. století ve městečku Bayonne a odtud také dostaly svoje jméno. Za duchovního otce bodáku bývá označován markýz de Louvois , ministr vojenství francouzského krále Ludvíka XIV.

Podle tradiční verze byl bodák poprvé využit k vojenským účelům během třicetileté války v bitvě u Yper roku 1647, kdy mušketýři generála de Puységura zasunuli do hlavní mušket jako zátky rukojeti dýk, které se vyráběly právě v Bayonne.                                               

A od té doby se stal bajonet součástí výzbroje, nejprve francouzské armády a později všech armád v celé Evropě. Hlavní nevýhodou těchto zátkových bodáků byla skutečnost, že při zasunutí bodáku do hlavně pušky bylo znemožněno jak nabíjení tak samotná střelba.

Bylo tedy jen otázkou času, kdy někoho napadne upevnit bodák na hlaveň tak, aby nebránil nabíjení a střelbě. Nápad, aby se bodák připevňoval vedle hlavně pušky pomocí přidaného, ocelového, vyoseného nástavce, tuleje, bývá přisuzován různým osobnostem.

Podle jedněch tento problém vyřešil v roce 1688 francouzský maršál, markýz de Vauban a podle jiných, plukovník pěchoty Ludvíka XIV. - Martinet. Tato inovace tedy umožnila používat tyto tulejové bajonety, aniž by už nějak omezovaly střelbu.  Od konce 17. století se tedy zátkové bodáky postupně nahrazovaly bodáky tulejovými. Později se již vyráběly bodáky bajonetového typu. V rukojeti je drážka se zajišťovacím mechanismem a na palné zbraně se nasazovaly většinou pod hlaveň.

Čepele bajonetů sloužily k bodání, řezání a sekání, případně ke stříhání drátů a některé varianty mají na hřbetu pilu. Čepele měly také různé tvary a profily. Šavlovité, křížové jehlovité, tříhranné ve tvaru T, ve tvaru bowie, ve tvaru lopatky, sklopné, ale nejčastější byly čepele přímé, nožové, a to jednobřité či dvoubřité. Co se týče velikosti bodáků, tak se voják s puškou a nasazeným dlouhým bodákem původně bránil proti útoku kavalérie – byla to vlastně obdoba boje pikenýra proti jezdci na koni. Teprve s příchodem zákopové války bodák sloužil k likvidaci pěchoty v zákopech a podle francouzské doktríny měl voják hrotem bodáku dosáhnout až na dno zákopu.

Míření a střelba s dlouhým a těžkým bajonetem byla už ale horší. Docházelo tedy postupně ke zkracování jejich čepelí. Během 19. století, voják již přestal potřebovat dlouhou, poboční sekundární zbraň a z bojiště také zmizely masové útoky jezdectva. Do výzbroje armád se již také dostávaly rychlejší a přesnější opakovačky, nicméně dlouhé a poměrně těžké bodáky se používaly ještě během druhé světové války a krátce ještě po ní. ( např. Britové, Kanaďané, Australané, Japonci a na počátku války také Američané ).

Většina armád si ale začala uvědomovat, že bajonetové souboje nejsou již základním prvkem válečné strategie. Z původní jednoúčelové, ofenzivní zbraně se postupem času stává moderní bajonet, který je až na několik výjimek k dispozici hlavně jako víceúčelový tesák ( jeho součástí bývá pilka, drobné nářadí nebo nůžky na dráty apod. ).

I když už mají bajonety svoji největší slávu za sebou, jsou stále důležitou součástí výbavy vojáků po celém světě a zřejmě ještě několik let budou.

Anglie

Francie

Německo a Itálie

USA

Švýcarsko

Jižní Amerika - Argentina, Uruguay, Peru, Chile, Brazílie

Rakousko Uhersko, Maďarsko, Srbsko

Sovětský svaz a Varšavská smlouva

Izrael, Egypt, Írán, Turecko, Indie

Austrálie, Thajsko, Japonsko, Čína, Pákistán

Řecko, Portugalsko, Španělsko,

Norsko, Finsko, Švédsko, Dánsko

Lucembursko, Belgie, Holandsko, Jugoslávie

Československo