Heinrich Schliemann a zlato Tróji část 2

ZLATO TRÓJI

Vědec odcestoval z Německa, aby prozkoumal starobylé předměty, které před ním leží na laboratorním stole Pensylvanské univerzity a byl oslněn. Vykopávky v Tróji v západním Turecku. Části sbírky Penn obsahují zlato, které zde Heinrich Schliemann nalezl v letech 1870, a které byly ztraceny po desetiletí, dokud Rusko neoznámilo jejich uložení v roce 1993.

Fakta mají jednu "pihu“ na kráse, která se objevila před rokem. Naušnice s kaskádami zlatých listů, brože zdobené pevně vinutými spirálami a náhrdelník zdobený stovkami zlatých prstýnků a korálků. Šperky nesly nápadnou podobnost s předměty z jedné z největších světových sbírek – kontroverzního pokladu, který byl objeven již dávno v legendárním městě Tróji.

Byly předměty na laboratorním stole také z města, které inspirovalo Homéra k básni o válce? Ernst Pernicka se domníval, že ano, ale nebyl si jist. 24 předmětů bylo vykoupeno od Philadeplpského překupníka antikvií před více než 40 lety. K předmětům nebyly žádné dokumenty o původu, a pokud opravdu byly pravé, byly s největší pravděpodobností vykopány nelegálně.
Pernicka, jeden z předních světových odborníků na starobylé kovy, přijel do Archeologického musea Penn loni v únoru, aby zajistil mikroskopické vzorky z údajného Trojského zlata. Tyto vzorky by odvezl zpět do Německa, kde by byly podrobeny podrobné analýze.

Domníval se, že v nejlepším případě získá alespoň hrubou představu, kde bylo zlato vytěženo. Ale místo, kde byly předměty po tisíce let pohřbeny, by mělo zůstat tajemstvím.  A pak náhle, kolega, který do laboratoře přišel s Pericka , si všiml vodítka, které zůstalo utajeno po celou dobu, kdy šperky byly ve vlastnictví muzea:
Uvnitře jedné z drobných zlatých smyček nalezl smítko.

PRIAMSKÝ POKLAD

Příběh začíná před 140 lety , kdy se jiný muž  zajímal o starobylou minulost. Movitý německý obchodník, který se jmenoval  Heinrich Schliemann, byl přesvědčen, že se zde nacházejí historické kořeny Homérové Iliady, mýtické báje o boji Trójanů, aby zajistili návrat krásné Heleny. Narozdíl od Pernicka neměl žádné formální archeologické znalosti. Přesto odcestoval do tehdejší Osmanské říše s kopií Iliady v ruce a cílem najít starověkou Tróju.
 
Na větrné pláni v blízkosti moderního tureckého města Canakkale, začal s průzkumem hliněných kopců, o kterých se tradovalo, že jsou místem, kde se nacházelo starobylé město. Kopal energicky vrstvami historie a bezděčně tak ničil část toho, co při výzkumu našel.
V roce 1873, objevil oslňující množství zlata, stříbra a lapis lazuli (lazuritu). Schliemann tento poklad označil za Priamský, podle Trójského krále, jehož syn se oženil s krásnou Helenou dle Homérovy básně, a sklidil tak celosvětové uznání.

„Nalezl jsem  poklad zlatých a stříbrných předmětů, které se dnes sotva nacházejí v císařském paláci,“ napsal v roce 1875 v překladu jeho pamětí, Trója a její pozůstatky.Mezi předměty byla zlatá čelenka, kterou Schliemann nasadil na hlavu své ženy Sophie, což moderními archeology otřásá.

Při pozdějších výzkumech bylo zjištěno, že předměty byly o tisíc let starší než jakýkoli konflikt, který se mohl udát mezi Řeky a Trójany. Dnešní akademici datují Schlieamannovi nálezy do roku 2300 př. n.l.  I kdyby zde byl Priam, nebyl by to jeho poklad.

I přesto, archeologové obecně souhlasí, že město nalezené Schliemannem, byla Trója, i když jeho metody zavánějí spíše hledáním pokladů než seriózním archeologickým výzkumem. Odvezl spoustu svých nálezů z místa dnešního Turecka bez informování úřadů Osmanské říše, které byly jeho jednáním rozzuřeni, poté co vše vyšlo najevo. Schliemann věnoval Trójské šperky muzeu v Berlíně; kde zůstali po dalších 70 let.

Následně, v chaotické době posledních dní druhé světové války, tyto kontroverzní zlaté předměty zmizely.

NEZNÁMÝ PŮVOD

Archeologické a antropologické muzeum Penn bylo založeno v r. 1887. Muzeum vlastní více než jedem milion artefaktů ve své impozantní, vínově cihlové budově na South Street. Většina sbírky byla získána díky archeologickým expedicím, které jsou datovány do doby, kdy se páni učenci potloukali po vzdálených kontinentech a posílali své nálezy zpět parníkem.

Ale častěji museum nakupovalo od obchodníků, stejně jako v r. 1966. George Allen z Hesperie Art, pár bloků od náměstí Rittenhouse, šel do muzea s vzácnou možností, aby nakoupil 24 zlatých předmětů, které podle něj pocházeli ze starobylé Tróji.
Allen neměl žádné jiné důkazy podporující jeho teorii, že zlato pocházelo z Tróji, než to, co kurátoři muzea mohli vidět na své vlastní oči. Naušnice a další tretky byly ve stejném stylu jako slavné předměty nalezené Schliemannem.  Předměty byly tak podobné, že si kurátoři původně mysleli, že by mohly být z Schliemannovi kolekce, která stále chyběla, a nad jejichž ztrátou truchlila spousta historiků po celém světě.

Kromě toho, předměty k prodeji nesly podobnosti se zlatými předměty z jiných starověkých pevností, např. královské Mezopotámie města Ur, v současném Iráku.  Učenci již teoretizovali o možnosti existence obchodní sítě mezi dvěma civilizacemi. Nové předměty, bez potřebných dokumentů o původu, jen tuto teorii podporují.
„Získání této sbírky je velmi důležité,“ muzejní kurátor Rodney Young napsal v březnu 1966 poznánku na muzejní tabuli.

Young také věděl, že předměty mají stinnou stránku, protože byly s velkou pravděpodobností uloupeny rolníky či obchodníky.“Vedení muzea se rozhodlo sbírku nakoupit za $10.000. Evidentně měli jisté pochybnosti.
O čtyři roky později, v r. 1970, muzeum oznámilo, že již nikdy více nebude pořizovat předměty bez patřičných dokumentů. Svůj postoj odůvodnili tím, že takovýto postup by jen podporoval vykrádání archeologických nalezišť.
Bylo to první muzeum, které zaujalo takovýto postup, který záhy rozvířil po celém světě debatu v oblasti starožitností o tom, jak nejlépe ochránit dědictví vzdálené minulosti. Tato debata nikdy neskončila a pokračuje dodnes.

Organizace UNESCO vypracovalo smluvní dohodu, ktera by měla odrazovat od nákupu předmětů s temnou historií.
Ostatní muzea následovala příkladu muzea Penn, i přes odpor některých institucí, které nepodnikají své vlastní expedice – primárně muzea umění, která s tímto krokem ztratila hlavní zdroj akvizic.
Mezitím,  předpokládané Trojské zlato bylo pravidelně vystaveno v Penn muzeu.

George Bass, jeden z kurátorů, kteří sbírku analyzovali, řekl tureckým úředníkům o získaných předmětech a tito přijíždějí do Philadelphie, aby si sbírku předmětů prohlédli.  Byl to ale prázdný příspěvek do muzejní sbírky. Jelikož neexistují žádné záznamy o původu, ztratili zlaté předměty svoji historickou a kulturní souvislost, svou historickou výpověď.

Následně v r. 1993 se náhodou objevila souvislost. Schliemannův poklad byl znovu objeven.

ZTRACENY A NALEZENY

Potvrzením zpráv, které kolovaly po několik let, ruští úředníci oznámili, že původní Trójské zlato je v Puškinově muzeu výtvarného umění v Moskvě. Poklad byl zabrán Sovětskou armádou jako válečná kořist a ukryt očím veřejnosti po desetiletí. Německo požadovalo sbírku vrátit, stejně jako Turecko, ale bezvýsledně.

Důsledkem znovuobjevení zlata se obnovil zájem o podobné předměty ve Philadephii. Ruští experti  přijeli porovnat předměty z Penn se Schliemannovým pokladem z Moskvy. Němečtí učenci, na oplatu, odjeli do Moskevského muzea. Osoba, která by se pravděpodobně nejvíce hodila, by byl Ernst Pernicka.
Profesor na Univerzitě v Tübingenu, jižním Německu blízko Stuttgartu, Pernicka je ředitelem soudobých vykopávek v Tróji.

Každé léto, on a jeho kolegové pečlivě zkoumají trosky města, které vytrvalo po tisíce let na suchém, větrné pláni západního Turecka, kde letní teploty dosahují  50 stupňů Celsia. Krok po kroku, skládá tým dohromady příběh města, které stálo na křižovatce Východu a Západu. Jeho vládci mohli účtovat tučné poplatky těm, kteří chtěli projít nedalekou vodní cestou mezi Egejským a Černým mořem. Nebylo to místo pouze jedné války, jak bylo popsáno Homérem, ale mnoha dalších, což bylo odhaleno v mnoha úrovních bydlení, která přetrvávala ceá staletí.
Zatímco vykopávky jsou středem zájmu, Pernicka je překvapen, když mu před pár lety Rose řekl, že 24 předmětů v Muzeu Penn pravděpodobně pochází ze stejného města.

Jelikož zlaté šperky nebyly vyzvednuty vědecky, Pernicka – který byl také chemikem a hutníkem – věřil, že věda dokáže zaplnit některá prázdná místa celého příběhu. Již dříve zanalyzoval předměty jako např. Keltské mince a Africké keramické střepy aby pomohl jejich zařazení v rámci historie a také, pokud bylo potřeba, vyloučil padělky.
Pernicka plánoval návštěvu Philadelphie již vloni. Chtěl přijet společně s Hermannem Bornem, jedním z německých expertů, kteří měli povolení k výzkumu Schliemannových nálezů v Rusku.

Řekl Rosovi, že analýza Pennských artefaktů může pomoci určit kde bylo zlato vytěženo a také určit, zda předměty patřily dohromady či se pouze nejedná o všehochuť z několika nalezišť, či v nejhorším případě o padělek.
Mezitím, Rose, jako  kurátor v muzeu a také zástupce ředitele, prohledával archivy Penn, aby nalezl nějakou informaci o záhadném zlatě. V archivech toho moc nenalezl až na poznámku z r. 1966 o urgenci jeho nákupu.
Ale stejně jako Pernicka, Rose věřil, že předměty pocházejí z vyloupených lokalit.
George Allen, obchodník se starožitnostmi, který zlato prodal muzeu Penn, zemřel v r. 1998. Během telefonického rozhovoru jeho syn Ernest si vzpomněl, že otec měl obchodního partnera, který se jmenoval Hecht.
Toto jméno je známé kterémukoli učenci antického světa a je také součástí mnoha diskuzí. Robert E. Hecht Jr. je dlouholetým obchodníkem se starožitnostmi, který je pravidelně obviňován, ale nikdy nebyl usvědčen, z prodeje kradených artefaktů. Nyní ve svých 90 letech je souzen  na základě obvinění ze spiknutí  za účelem prodeje kradených předmětů. On sám jakékoli provinění odmítal.

Pod tlakem Italských úřadů Metropolitní muzeum umění v New Yorku před dvěma lety vrátilo jeden z předmětů, které získalo od Hechta v r. 1972 – malované veslo znémé jako Euphroniův kráter (nádoba používaná na míchání vína s vodou), jeden z nejznámějších předmětů starobylého světového umění. Úřady nalezly důkazy, že kráter byl ukraden z hrobu v Itálii a před tím, než jej dostal Hecht, prošel kráter i jinýma rukama.

V dopise a následném telefonickém rozhovoru minulý rok z jeho Pařížského apartmánu, Hecht potvrdil, že on byl opravdu zdrojem Pennského zlata Trojského stylu, s Allenem coby jeho agentem. Hecht si snadno na jednotlivé kousky vzpomněl a prohlásil je „krásnými“. Řekl, že je koupil od jiného obchodníka, George Zakose, který již zemřel.

Hecht, absolvent Haverfordské univerzity a potomek Hechtova rodu obchodníků, řekl, že vůbec neměl žádné ponětí, zda zlato bylo získáno legálně. Řekl, že Zakos, který žil ve Švýcarsku, mu neřekl nic o historických souvislostech daných předmětů. „On mi nic neřekl a já se na nic neptal“ řekl Hecht. „Obdivoval jsem jejich krásu a doufal, že jsou pravé.“

Na otázku, zda nedostatek důkazů nezbavilo předměty jejich důležitého kontextu, odpověděl ne. Hecht řekl: „Nejdůležitější věc je jejich krása“. „Venuše de Milo, ať už pochází z východu či západu ostrova nemění nic na tom, že  svou krásu neztratila ani v dnešní moderní době,myslím si.“

Co se týče kolekce Penn, „bezpochyby pochází z té části světa, ať už z Tróji, nebo z oblasti 60 či 100 mil vzdálené .“

To je přesně ten druh postoje ničící archeology, kteří jsou pečliví zachováváním svých nalezišť jako policejní detektiv své místo činu. Pro detektivy minulosti je důležité, aby předměty byly na původním místě, protože jen tak nabízí bohaté údaje o jejich stáří, účelu, vlastníkovi ; zjednodušeně celý kontext. Tímto způsobem byla uzavřena kapitola Trojského zlata. Pernicka se zaměřil na hmotnostní spektrometrii.

Testy

Loni v únoru přišel Pernicka za kolegou Bornem, který je hlavním správcem muzea Preranné a ranné historie v Berlíně. V laboratoři muzea ve Filadelfii zkoumal Born předměty mikroskopem a hledal stopy po nástrojích a další neklamné známky starověké ruční výroby. A vtom se jeden charakteristický rys objevil.

Některé z artefaktů byly vyrobeny ze zlatého drátku neobvyklého tvaru. Drát nebyl zaoblený, v podobě dlouhých, tenkých válečků, ale místo toho měl čtvercový průřez. Zdálo se, že zkosení bylo docíleno krájením plochého kusu zlata na proužky, což byla technika, o níž Born věděl, že byla používána ve starověku.

Mezitím Pernicka pečlivě odebral drobounký vzorek zlata z každého předmětu a to tak, aby na předmětu nezanechal žádné stopy viditelné pouhým okem. Seškrábl zlato malou křemennou tyčkou s hrubým povrchem tak, aby odebral nanejvýš několik miliontin unce kovu z každého předmětu. Na několika místech, kde by mohl předmět poškodit, pracoval místo toho malým skalpelem.

Pernická byl ohromen, když spatřil starodávné dílo. Všiml si, že jeden náhrdelník byl navlečen z ručně vyrobených zlatých korálků o velikosti sotva 1 mm v průměru. Další předmět byl vyroben ze  stovek drobných zlatých řetízků. "Je to neuvěřitelné," řekl Pernicka, když si zkusíme představit, jak mohl řemeslník vytvořit takové věci. "Na to bychom potřebovali pinzetu a lupu."

Pak se hostujícím vědcům poštěstilo. Born nalezl smítko uvnitř malého zlatého očka na zadní straně jednoho z přívěsků. Smítko bylo zřejmě stále na stejném místě, kde bylo i v době, kdy byl přívěšek vykopán. Toto bylo cenným zdrojem informací. Pernicka si byl vědom toho, že může zanalyzovat půdu, která mu snad napoví, kde byly předměty po celou dobu pohřbeny.

Pernicka vzal vzorky zpět do Německa. Je-li jeho hypotéza správná, zlato bylo aluviální, což znamená, že bylo těženo z řeky, a tak by mohlo obsahovat stejnou směs prvků. Aluviální zlato hrálo výraznou roli v antické legendě. Říkalo se, že král Midas se nechal pozlatit při koupeli v řece. Starověké národy někdy těžily zlato tak, že ponořili ovčí kůži do vody a touto metodou se pak inspiroval i příběh Iasona a Zlatého rouna.

Výsledky

Zpátky v Německu byly vzorky kovu analyzovány hmotnostní spektrometrií. Byly rozpuštěny v kyselině a podrobeny zkoušce plamenem, při níž vznikají ionty kovu, které jsou hnány trubicí. Ionty procházejí různými cestami v závislosti na jejich hmotnosti a to určitým způsobem. Pouze Pernicka byl schopen změřit, kolik zlata, stříbra, platiny a dalších prvků je ve vzorcích.

Testoval také malý vzorek půdy

Analýza byla provedena na jaře a kontrolní opakování v létě. Pernicka plánuje zveřejnit výsledky v tomto roce. Byl schopen porovnat výsledky testu s výsledky testů ze zapomenutých vzorků Schliemannova zlata, které zůstalo v Berlíně. Rusové ho zřejmě v roce 1945 přehlédli.

Pernickův závěr:

Vypadá to, že všech 24 kusů z Philadelphie je starověké ruční výroby. A tyto jsou pak skutečně v souladu se zlatem nalezeným Schliemannem v Tróji v letech 1870. Zlato z obou sbírek má hodně daleko do čistého zlata. Více než jedna třetina je stříbro. Ještě výraznější byla skutečnost, že oba uvedené vzorky obsahovaly i malé, ale významné množství platiny – zhruba 100-200ppm, což naznačuje, že tyto kovy mohly být vytěženy ze stejné řeky.

Podobný byl rovněž poměr mezi množstvím platiny a dalších kovů (palladium). "To ukazuje na stejné geologické zdroje," řekl Pernicka. „Nemusí to ovšem nutně vypovídat nic o tom, kde byly Pennské  šperky vyrobeny, kdo je nosil, a kde byl kov vytěžen, " řekl.

Analýza půdy na druhou stranu podává informaci o tom, kde se artefakty nacházely. Použitím techniky zvané neutronová aktivační analýza Pernicka odhalil širokou škálu prvků obsažených v hlíně, od arsenu až po zinek. Jeho zjištění bylo, že složení půdy je shodné se složením půdy na Trojské pláni. Zejména nečistoty ze zlatého přívěsku obsahovaly velké množství arsenu - asi 40 ppm.

Nebyl to žádný důkaz, ale Pernická řekl, že by se vsadil, že záhadná Pennská sbírka pochází odněkud z oblasti vlivu Tróji: Turecko, Řecko, nebo jihovýchodní Evropa. Více než 4000 let poté, kdy dle doměnek byly šperky pohřbeny a následně neodborně vyjmuty ze země bez patřičné péče, doplnila věda některé chybějící části příběhu.

"Je to ohromující," řekla Rose, kurátorka muzea.

Dvacet z 24 kusů, bylo zapůjčeno Bowers Museu v Santa Ana v Kalifornii, kde byly během tohoto měsíce k vidění pro účastníky Výroční konference Amerického Archeologického ústavu. Zbývající čtyři kusy (zlaté přívěsky) zůstávají na Penn, vystavené vedle mezopotámských artefaktů, jejichž stylová podobnost zaujala kurátory muzea v roce 1966.

Tato podobnost - zdůrazněná v expozici nazvané "Irácká starověká minulost" - zaujala stejně tak i Pernicka. Řekl úředníkům muzea, že by rád otestoval Mesopotamské zlato. Slavná civilizace měla jen pár vlastních přírodních zdrojů a musela zlato a další kovy dovážet. Mohlo zlato pocházet z Tróje? Mohli kočující řemeslníci či obchodníci cestovat tam a zpět mezi Trójou a Mezopotámií již dávno?

Jednou, až budou úřady svolné, by chtěl Pernicka otestovat Schliemannovo zlato, které je uloženo v Moskvě. Potvrdil, že někteří Němci by rádi viděli, jak se poklad vrací do Německa.