Expedice Thrákie - Část 1.

Asi před dvěma lety jsem dostal první pozvání na hledání do Bulharska. Bylo to v době, kdy jsme zakládali naše občanské sdružení Archeo LP. Popravdě jsme si v té době neuměl časově podobnou akci představit a tak jsme slušně odpověděl, že to nepůjde a poděkoval. O rok později přišla stejná nabídka znovu a tentokrát přímo od Bulharské asociace hledačů s detektory kovů. Tentokrát jsme dali hlavy do hromady, vymysleli plán a přibližně o deset měsíců později vyrazili směrem k jedné z nejstarších civilizací na našem kontinentě.

Než začnu vyprávět naše zážitky z cesty a hledání, asi bych měl říci alespoň pár slov o Bulharsku a také o hledání v této balkánské zemi. Bulharsko má v současnosti cca 8 milionů obyvatel, kteří žijí přibližně na ploše odpovídající 120% naší země. Osídlení je tak řidší a můj pocit je, že většina lidí žije ve městech. Území dnešního Bulharska ovládalo několik velkých civilizací, určitě musím uvést Tráky, Řeky a Římany. Země to byla velice bohatá, zejména díky příznivým klimatickým podmínkám, těžbě nerostných surovin a obchodu.

Od dávných časů velké slávy a bohatství uběhlo ale hodně času a dnešní Bulharsko je někde úplně jinde. Zemi obývají Slované. Ti převzali jméno po kočovném kmeni Bulharů, který sice krátce zemi ovládal, ale zde žijící Slované do sebe poměrně malé množství kočovníků rychle absorbovali. Po období poměrně krátké středověké slávy zemi ovládli Turci, kteří doslova dokonalou genocidou zničili veškerou Bulharskou inteligenci a také v podstatě všechnu šlechtu. Při vyprávění Krasimira, našeho průvodce v horách, mi tak chtě nechtě vytanula naše vlastní pobělohorská zkušenost, která je v mnohých ohledech velice podobná.

Po tom, co Bulharsko na konci 19. století získalo svobodu, muselo projít znovu několika, tentokrát Balkánskými válkami. Není bez zajímavosti, že v období druhé světové války, i když se na určitou dobu přidala země k Hitlerovi, nikdy nevyhlásili válku Sovětskému svazu. Asi dobře věděli proč a ihned jak se Ruská vojska objevila na hranicích, nastal v zemi komunistický převrat. Následující roky se podobali realitě všech zemí socialistického bloku a to až do roku 1990, kdy přišly svobodné volby a počaly změny. Bohužel díky válce v sousední Jugoslávii se hospodářské změny na dlouho zastavily. Přirozené vnitrozemské spojnice země byly válkou přerušeny a mnoho firem to nepřežilo. Dnes se tak dá říci, že země je velice chudá. Průměrný plat je cca 250 Euro a při cenách odpovídajících České republice, to je pro mnoho lidí často boj o život. I z tohoto pohledu byla pro nás obrovská pohostinnost místních obyvatel šokující a v mnohém myslím i poučná.

Cesta

Na cestu jsme vyráželi v pátek 4.5. Plán byl takový, že Pilot s Meldou vyzvednou předem objednaný obytňák a v cca 12:00h mě a Páju budou nakládat v Jílovém. Předtím se ještě měli zastavit pro Witta v Karlíně. Ve 12:00h jsem tak volal Pilota s dotazem, jak na tom jsou. Po tom, co si vyndal karbanátek s pusy mi sdělil, že zatím v Líbeznici. Tím se hned na začátku zhroutil pečlivě připravený časový plán a mi se ho přestali jakkoli držet. Asi ve tři kluci dorazili do Jílového a za cca dvě hodinky jsme měli v autě i Libora, který několik hodin trávil čekáním v Jihlavě. Holt se držel časového plánu, což byla chybka .

Poslední zastávkou u nás byl supermarket v Brně. Nakupovali jsme zejména základní potraviny; pivo, víno, Jameson, cigarety a doutníky. Pouze Pilot si nabral sušené polívky, tvrdíc, že na expedici jeho tělo potřebuje neustále dostatečnou dávku glutamátů, stabilizátoru a solí. Konečně jsme byli vystrojeni a mohli definitivně vyrazit.

I když se Vám budou v půjčovně snažit namluvit, že obytný automobil je takové milé příjemné místo pro život a cestování, úplně to neplatí. Dvě pohodlná místa jsou v podstatě pouze vpředu. Ostatní účastníci zájezdu se tísní ve značně nepohodlném jídelním koutu s integrovanou mikro koupelnou a záchodem. Po tom, co se auto rozjede, začne kuchyňským koutem lehce profukovat a vše se neustále snaží vrátit do podoby původních prvočinitelů ve výrobě.

Usadili jsme se tak v kuchyni a vyrazili. Byla před námi více jak tisíc kilometrů dlouhá trasa do Montany. Nálada z nastávajícího dobrodružství na palubě skvělá. Překřikujíce rozpadající se kuchyň jsme probírali naše možné úlovky. Jízda přerušovaná prostaticko – kuřáckými zastávkami každých 100 km pomalu ubíhala a přibližně ve dvě ráno jsme to kdesi v Srbsku zapíchli, abysme se alespoň trochu vyspali. Jelikož nás jelo šest a standartní postýlky byly jenom čtyř, museli Pája s Wittem rozkládat stolky pro konstrukci dalších dvou postelí. Proces to byl náročný a všichni jsme se vleže, na účet obou nešťastníků dobře bavili. Zejména když se Wiťák snažil do konstrukce zahrnout i žebřík po kterém lezli kluci do spací přihrádky nad kabinou. Nakonec to nějak dali a všichni jsme usnuli.

První ráno vstával Libor. Kombinace prostaty a nízkého stavu nikotinu v krvi ho vyhnala z postýlky už před sedmou a jelikož se asi nudil, byli jsme vzhůru okolo osmé všichni. Po krátké snídani jsme vyrazili směrem Montana a cesta nám pomalu plynula. Hranice jsme přejížděli bez zavání a přibližně v šest večer jsme dospěli do Montany, kde na nás čekal Vlado (Vladimír Lilov, majitel Golden Mask). Už značně unavení jsme vypadali z pojízdné kuchyně, přivítali se a zasedli ke kafi. Po tom, co jsme se trochu probrali, jsme si zašli prohlédnout výrobu sond pro GM a asi po hodince vyrazili ke konečnému cíli naší cesty, horskému hotýlku v pohoří nad městem Vratsa.

Zde nás tak trochu dohnal náš časový plán. Kluci z Bulharské federace nás čekali od dvou hodin a my jsme nakonec dorazili v cca 21:00h. Díky tomu byla již v místě zábava v plném proudu a my jsme se snažili rychle dohnat ztracený čas. Po prvním přivítání se jako pokaždé začaly probírat nálezy, detektory, zákony atd. Všichni jsme museli zalovit v naší školní Ruštině, která fungovala jako spojovací esperanto. Bohužel její znalost byla hodně slabá na obou stranách, naštěstí byl mezi kluky z Vratsa bývalý Mistr Evropy a Bulharska v boxu, který žil v Rusku 15 let a Ruštinu měl tak krásnou. Jemu jsem tedy rozuměl nejlépe a občas se tak stávalo, že jsme spolu fungovali jako takový překladač Bulhraština – Ruština – Ruština – Čeština a zase opačně. Po vypití nějaké té láhve, mimochodem naprosto skvělé Rakie z palírny Krasimira, jsme se již osmělili natolik, že Bulhaři začali tančit a mi zpívat. Zvláště Pilot pěl natolik přesvědčivě, že mu přítomní Bulharští hledači tleskali. Bohužel si to ale již ráno nepamatoval a tak nám nezpychl. Problémy s řečí takřka zmizely.

Libor probíral s místními hledači lokality kam se půjde a já s boxing mistrem realitu života v Rusku na Dálném východě. Myslím, že asi všichni překvapím, ale on na 15ti letý pobyt na Sibiři vzpomínal jako na nejlepší období jeho života. Okolo druhé, když už se dořešilo kam se půjde, jsme spokojeně šli spát. Předtím ještě proběhlo ale focení do průkazek místní federace, jelikož bez nich bysme hledat jít neměli. Fotky odpovídají našemu stavu, alespoň svoji, když se na ní podívám, odhaduji svůj stav na dvě promile . Ostatní jsem neviděl, ale myslím, že to nebude o moc lepší. Stali jsem se tak právoplatnými členy, myslím, že druhé největší hledačské federace na světě (mají 3000 členů) a těšíce se na zítřejší výstup do hor ulehli na připravené pokojíky.

Text Elmara, Foto PilotK, Melda, Witt a Vlado

(pokračování za dva dny)