Expedice Thrakia část 2 – hledání v horách

Ráno po příjezdu jsme vstávali lehce společensky unavení, ale natěšeni na hledání. Bulharští kluci pro nás připravili ranní polévku a ještě došlo i na společnou fotografii výpravy do hor. Hledat se jelo do prostorů, kde se po dlouhá staletí dobývala měď a cín. Místa jsou to krásná, ale už tam bylo opravdu hodně hledačů. Přesto se pár cílů povedlo, včetně dvou pro nás hodně exotických mini Agéček z doby osmanské říše. Pomalu jsme stoupali vzhůru kopcem, ale ukázalo se, že cíle spíše ubývají až zmizeli úplně. Veškerý život se odbýval v nižších, trochu rovinatějších polohách, což hned na začátku pochopil Libor a držel se Bulharů, kteří se nikam nahoru nehnali. I tak ale pár cílů padlo a užili jsme si první setkání s místní úchvatnou přírodou. Jsem přesvědčen, že množství chráněných rostlin, které jsme viděli během dne by v Čechách stačilo na vyhlášení národního parku s jakýmkoli zákazem návštěvy. Zde jsou to ale jenom louky, kde se pasou ovce. Prostě má někdo štěstí :).

Společné foto před hledáním

Testování na "římánka"

Na svahu

Docela utahaní jsme pomalu sešli zpátky k autu, kde si vzájemně ukazujeme “nachodky” a bulharští kluci míří na pozdní oběd dolů na hotel. My jsme se rozhodli, že něco ukuchtíme v autě a pak ještě chvíli budeme šmejdit dole u svahu. Po jídle jsme ale všichni, až na Witta, totálně vytuhli a po cca hodinové siestě na trávníku jsme vyrazili také na hotel. Zatím co jsme odpočívali, Witt našel desítku již neplatných stotinek a tuto svojí sbírku po celou expedici neustále rozšiřoval.

Odpočinek v základním táboře

Společné nálezy, drobné římské mince, římský prsten, bronzové kroužky a agčka z období Osmanské říše.

Náramek - původ nejasný

Na hotelu začalo loučení s většinou místních hledačů. Po další dva dny se o nás měli starat již jenom Krasimir a Goral. Večer jsme seděli u krbu a probírali všechno možné. Spát se šlo brzy, měli jsme po dlouhé cestě dost a ráno nás měl čekat největší výstup.

Pondělí ráno

Ráno po obligátním ranním “Supu” (polévce) odjíždíme do jiné části hor. Krasimir nám vysvětluje, že se v místech nacházely římské mince. Ještě to netušíme, ale dnešek bude pro nás nejzajímavější z celé expedice. S vybavením a vodou v báglech stoupáme horskou cestou, která po chvíli končí a před námi se tyčí nehorázný krpál. Když říkám nehorázný, myslím tím místo, kde se dobře žije kamzíkům. Krasimir s Goralem ale okamžitě vybalují fidlátka a od paty kopce začnou hledat. Jdeme do toho taky a i když je to opravdu maso, po chvíli si na hledání za takových podmínek rychle zvykáme. Asi po čtvrthodině najde Pilot prvního římana a už víme, že jsme tady správně. Všichni se usmívají jako měsíčci, je krásně a začalo to padat.

Neskutečný krpál, i když to fotografie možná tak nezachytí

Pomalu stoupáme svahem

Asi po půl hodině dorazíme do menšího sedla, které postupně procházíme. Po chvíli se najde několik zvláštních hřebů. Goral nás upozorňuje, že všechno to železo je z období římské nadvlády. V době, kdy se takto bavíme kopáním želízek, Libor kope vlastní jeskyni. Baví se tím dobrou čtvrthodinu, ale pak se mu asi trochu zatajil dech. Na dně jámy se objeví část meče, zavolá na Krasimira a spolu opatrně vytahují dva tisíce let starý thrácký meč. Je to doslova jak ze Spartaka a všichni jenom zíráme, jak je možné, že se zde železo zachová v takovém stavu. To, že to ale není úplně běžný nález je vidět i na našich průvodcích, kteří kolem nás poskakují na všechny strany a nabádají nás, že je potřeba prochodit i okolí. Meč je celý, prostě nádhera. Vykopeme ještě pár hřebů a nakonec až o dva dny později zjistíme, že Pája dal v těchto místech také nůž.

Liborova jeskyně

Thracký meč, celý a nádherný

První římánek na svahu

Nakonec ale sedlo opustíme a stoupáme ještě výš. Cestou nacházíme v podstatě jediný typ cíle a to jsou oslí podkovy. Jiné zvíře by se asi nahoru nevyškrábalo. Nakonec stojíme na vrcholové planině a je to pohled pro bohy. Výhled z 1600 metrů vysoké plošiny je úchvatná všemi směry. Kluci nás upozorňují, že se v okolí našlo hodně římských mincí a po chvíli už mají dvě. Rychle se zvedáme z polohy vleže a rozhodně se nechceme nechat zahanbit. Postupně najdeme další čtyři malé římánky. Pomalu je ale čas k návratu, protože jsme zejména podcenili zásoby vody. Nikdo už nemá ani kapku a k autu dorazíme slušně vyprahlí. Melda ale nechal na mrazáku několik Plzní a návrat z úspěšné výpravy tak zapíjíme přímo u auta i s našimi průvodci. Jsme nadšení a taky řádně utahaní. Frčíme na chalupu a po rychlé večeři relaxujeme venku s kluky. Zase se probírá všechno možné, pijeme skvělou Krasimirovu rakiji a víno. Vlado nám vysvětluje, že Krasimir je taková místní hledačská ikona, která hledá již od roku 1990. Krasimir se sice trochu červená, ale ochotně vysvětluje, co všechno už našel. Rozhodně se nechceme zahanbit a tak Libora představujeme jako ikonu naší. Kluci se chvíli trumfují co kdo všechno našel. Krasimir není schopen pochopit, proč v Čechách hledáme IDčka a vojenské odznaky. Zdá se, že v Bulharsku tyto cíle nikoho neberou. Nakonec se shodneme na tom, že všichni jsme fajn kluci a že Krasimir má skvělý vinohrad. Spát se jde pozdě, hodně pozdě :).

Vrchol padl!

Ještě tady leží sníh

Všudypřítomné oslí podkovy

a přišli další drobní římánci

Úterý

Úterý je náš poslední hledací den v horách, ale ještě než vyrážíme na nový kopec, se jdeme podívat na místní krasový zázrak. Bohužel si ale jméno té jeskyně nemohu vybavit. Z pohledu na budovu před jeskyní je jasné, že svoje nejlepší roky zažila za socialismu. Čekáme asi hodinu než otevřou a pustí nás dovnitř. Bavíme se pozorováním koní, kteří jsou zde všudypřítomní a pohybují se naprosto volně. Jak a kdy se vrací do stájí jsem nepochopil, pouze od Gorala jsme se dozvěděl, že jich vlci každý rok spoustu sežerou.

Před jeskyní

Neuvěřitelná jeskyně, chtěl bych tam zažít prohlídku Německých turistů :)

Jeskyně konečně otevře a jdeme se podívat, jak tady rostou krápníky. V prvním dómu ještě uslyšíme poslední píseň, která se asi objeví na nahrávce místního dudáka. Potichu čekáme, až dudy doznějí  a pokračujeme dál. Rovnou mohu napsat, že jsem vůbec netušil do čeho se zde pouštíme. Tedy hlavně já osobně. Průchody v jeskyni byly neuvěřitelně úzké a tolik žabáků jsem tedy od vojny určitě neudělal. Nakonec jsme se ale dostali do takové průrvy, kterou jsem dal doslova s rozběhem. Kluci řvali smíchy, já si narazil žebra a zbytek prohlídky se snažil nedýchat, bolelo to jako čert. Navíc celá prohlídka proběhla doslova v poklusu. K autu jsem se doslova doplazil. Zde mi kluci udělili odznak čestného jeskyňáře a za absolutního veselí na můj účet jsme frčeli hledat. Holt jsem byl hrdina dne. :)

Železná římská spona, nádhera!

a ještě nožík

Asi po půl hodině jsme dorazili pod další kopec. Krasimir odjel hledat houby na naší večerní speciální polévku a my jsme s Goralem vyrazili na dva kopečky. Nálezů bylo velice málo. Místo je to hodně známé a navíc jsme trochu zakufrovali a vylezli na nesprávný vrchol. Nakonec se ale ukázalo, že nás za to hledačský pán bůh odměnil a Melda dal krásnou a úplně celou železnou římskou sponu. V našich podmínkách naprosto nepředstavitelné. Asi o dvacet metrů pod ním jsem ještě našel římskou jehlu na šití. To je tedy nález, který jsem ještě nikdy nedal. Nakonec tak docela spokojení slezeme z hory dolů, aby nám Krasimir řekl, že jsme byli trochu vedle. Frčíme na hotel a bulharští kluci vaří polívku z muchomůrek, které Krasimir nasbíral.  Je skvělá! Všichni víme, že je to náš poslední večer tady a tak se ukáže i několik místních hledačů včetně mistra boxingu. Večer jdeme spát hodně pozdě a nakonec se loučíme se všemi, kdo zde již ráno nebudou. Pomalu se sbíráme taky do postýlek a jdeme na pár hodin ulehnout, ráno se vyráží k moři....

Text Elmara, foto Melda, Pilotk, Witt

Pokračovánií za dva dny