Expedice Gotland část první

Večer o půl deváté odjíždím z Hradce Králové, směr Praha – Florenc. Bágl narvaný k prasknutí. V autobuse slečna přes uličku vydržela telefonovat půlku cesty, nechápu. Do půlnoci čekám na Florenci na bus směr Berlín. Připlácím euro za zavazadlo. Marně se snažím usnout, na těch sedadlech to prostě nejde. Japoncům to nevadí a spí jak zařezaný. Okolo třetí nás budí celníci, jen zběžně kontrolují cestující. Kdybych neměl pas v ruce ani by ho nechtěli. O půl páté jsme v Berlíně a ve sluchátkách mi akorát doznívá „A vacation in the foreign land“(cover od Švédů), poprvé jsem v cizině. Motám se po autobusovém nádraží, dlouho studuju mapu. Nejlepší cesta na Tegel bude asi metrem. Dvouhodinový lístek přijde na 2,30 €, dvakrát přestupuju, podruhé na autobus na letiště.
Jsme tady už v 7h přitom odlétám až v 12:30. Prošel jsem celé, dvakrát. S ubývajícím časem stoupá nervozita z letu. Jídlo je tady mizerné, jedině čerstvé obložené chleby s minimem masa. Teplý oběd tu seženete těžko. Odbavení bylo bez problémů, jsem nervózní jak pes. Kde to letadlo sakra je?! Prý spoždění 20 minut, z 20 minut je za chvíli hodina. Konečně v letadle, jen konstatuji, že čekání bylo o dost horší, přímý let směr Visby proběhl v klidu.  Autobus z letiště do Visby přišel na 50 SEK.

První dojmy ze Švédska? Při cestě busem do Visby jsme projížděli okolo nějakého hotelu na pobřeží. V tu chvíli šla po parkovišti u hotelu taková „asimetrická“ Němka. A zrovna jí spadl ručník, pod kterým neměla nic, je mi zle…
Hodinu jsem čekal na bus do Hemse. Pořídil jsem pár fotografií středověkých hradeb obklopující staré město. Na zastávce jsem se seznámil s nějakým Bangladéšanem, který jel též do Hemse, prý brigáda v restauraci. Cesta busem byla strašná. Autobus narvaný k prasknutí a k tomu nastoupila černošská rodina s hafem dětí a kočárkem, řev po celém autobuse, žádné místo. Pár nasraných Němců, těch je tu snad víc než Švédů. Na sedadle vedle seděla dívka, tak v mých letech, zatrnulo mi nad jizvami od žiletek na jejích stehnech. Podél pořeží jsem zahlédl několik bunkrů, podobným řopíkům. Cesta do Hemse opravdu za moc nestála.

Hemse

Jsem na místě. Na mapě se snažím zorientovat, kde to jsem. Po 15 minutách jsem u školy. Nikde nikdo, na dveřích jídelny jsem se dočetl, že klíče jsou v poštovní schránce vpravo. Nacházím obálku se svým jménem, mapkou areálu a klíči od pokoje. Najednou se objevil nějaký „týpek“, piercing všude. Dovedl mě k domu a řekl, ať přijdu ráno na snídani. Ubytoval jsem se a šel si prohlédnout Hemse.  Malé klidné městečko. V Čechách bych řekl ospalá díra. Sobota večer nikde ani noha. Tady je to asi normální.  Hledal jsem nějaký podnik, kde bych se mohl dát večeři.  Pizzerie, okupovaná Němci do dovolené. Všichni byla „takový dobře rostlý“. Kluk asi v mém věku rozsedl masivní židli, co dodat... Pizza a limonáda v přepočtu na naše 240 Kč. Poté jsem ještě prošel celé městečko (1800 obyvatel). Narazil jsem na docela hodně obchodů ale v tuto dobu již zavřených. Jedině samoobsluha měla otevřeno. Ceny jsou stejné jako u nás, jenže jsou ve švédských korunách… Jinak město až na výjimky úplně mrtvé. Po dlouhé cestě jsem si šel lehnout. Netušil jsem, že už tady se projevuje polární noc/den. Celou noc bylo vidět trochu světla na obzoru.

1.7.   

Všichni mají přijet až k večeru. Zevluju po městečku. Spím. Obdivuju krásy místní školní kuchyně. Tak dobré jídlo, čerstvé a k tomu ještě ovoce, zelenina. V Čechách si o tom můžu nechat zdát. Myslím, že pomerančový džus dělají přímo v kuchyni. Na snídani jsem potkal bandu Japonců, kurz tkaní z ovčí vlny. Škola zaměřená na vše…

2.7.

Postupně se seznamuju s členy kurzu. Následuje „povinné seznámení“ v jedné místní třídě, sdělení základních informací a prohlídka areálu. Odpoledne byla přednáška o historii místa, které máme kopat. Jedná se o zaniklou usedlost Fjäle spadající pod farnost Ala. Místo bylo osídleno téměř od počátku našeho letopočtu až do 15. stol. Na místě byly nalezeny dokonce i artefakty pocházející z Říma včetně několika římských mincí. Popravdě přednášce rozumím asi tak z poloviny, naštěstí ji doprovází prezentace v PowerPointu.

3.7.

Konečně do terénu. Cesta trvala asi 40 minut, lokalita je poměrně daleko od školy. Prošli jsme celou lokalitu (dá se říci katastr) a byl nám vysvětlen jak poznat stavbu v terénu. Vyskytují se vlastně dva druhy staveb, jedna čistě z kůlových děr do vápencového podloží a je starší. Druhá má kamennou podezdívku a často lze u těchto staveb rozpoznat ohniště. Hromádka kamenů v rohu budovy. Navštívily jsme i místní „hřbitov“. Muži jsou pohřbívání pod mohyly z kamení, ženy, případně psi do menších mohyl vedle nich. Jsou zde tři seskupení mohyl, ale hroby se vyskytují i mimo mohylová pole, například podél dobových komunikací. Většina hrobů byla dobově vykradena.
    Ve vyznačeném obdélníku (8×5m) odkrýváme drnovou vrstvu mezi kůlovými jámami (tzv. post holes). Místní „elita“ zřejmě držela rýč v ruce poprvé a většinu jsem udělal já. Cituji jednu hlášku kolegů z USA: „You are beast!“ Později na FB stránce jsem na fotce s popisem „Breaking the top soil, featuring Jan the shovelling master.“ Odkryli jsme vrchní vrstvu. Podloží je zde velmi mělko, okolo 20 cm. Z toho plyne, že vrstva humusu je plná kamení, které jsme museli odnosit. Používám síta k dokonalému prozkoumání hlíny. Čekal jsem aspoň nějaké nálezy ale nic. Vrchol je kousek kosti a kovaný hřebík. Všichni řvou „awesome“ a nálezkyně se s hřebíkem vyfotila. Jen kroutím hlavou ale později zjišťuji, že i k najití hřebíku potřebujete notnou dávku štěstí. Dál už nic zajímavého nenacházíme.  Musím ještě poznamenat, že veškeré nářadí necháváme na místě, i když ho navštěvují turisté. Hold tady se asi nekrade…  Večer jsme byli v místním lokálu. Točené pivo nemají, jen lahvové. Stojí v přepočtu na naše téměř 200 Kč! K družné zábavě se těžko přidávám, anglicky se domluvím ale rozlišit všechna slova mluví více lidí je pro mě velkým problémem.

4.7.

Další den v terénu. Kopeme a po malých skupinách se učíme zacházet s totální stanicí – Leicou. Po naučení základních úkonů zaměřujeme jednotlivé kolíky a plochu výzkumu. U tohoto jsem se velmi divil. Vedoucí výzkumu nechali každého ať píchá výtyčku jak na napadne okolo okolíků. Samotné kolíky jsem z větší části tloukl sám, protože jim to nikdo neřekl. Část jsme museli nahradit větvemi, takže veškerá přesnost musela jít do kytek. Po poledni nalézám na naší ploše první střep. Tipuju ho podle našich podmínek na 13. stol. Jdu ho ukázat vedoucímu výzkumu (ano, jeden střep je natolik epochální), po nějakém listování obrázkovým katalogem ho odhaduje okolo roku 1200, awesome!
    Když jsem byl chycen, jak s motykou strhávám pořádný kus hlíny. Dozvídám se, že jsem prý strašně agresivní a že motyky používat nemáme. S nechutí beru do ruky něco na způsob zednické lžíce ve tvaru trojúhelníku a vyloženě se s tím musím „srát“. Prý bych mohl něco poškodit. Ale není co, tady prostě nic není. Jen pár kůstek, snad z králíka, čert ví. Z dlouhé nudy sbírán fosilie, kterých je ve vápenci hafo. Strhaný jdu po večeři spát.

5.7.

Oproti ostatním dnům se zatáhlo, i když odpoledne se vyjasnilo. Je tady krásně, spálil jsem si krk. Jinak nudné pomalé odkrývání ničeho pokračuje. Dostáváme se místy na podloží (tzv. bedrock), akorát nadávám. Kromě velkých kamenů tvoří podloží i drobné úlomky vápence, který se velmi obtížně škrábe. V nestřežených chvílích to beru motykou, stejně je tu kulový. Občas ale něco kápne, do sáčku ukládám pár uhlíků, kolegové zlomky kostí nebo masivní zub, asi z ovce. Doslova se těším na každou pauzu, je to strašný vopruz začišťovat podloží, sbírám další fosilie. Odpoledne se pomalu rýpám tou zednickou lžící v hlíně a smetáčkem upravuju dno. A jak to bývá, na závěr dne, 5 minut před odchodem přišel ten nejlepší nález! Narazil jsem na třetinu podkovy, no radost neskutečná (v duchu nadávám, kolik toho sajrajtu se válí u nás v lesích). Seběhlo se asi 15 lidí a každý prostě musí mít fotku. Věc je to dokonce tak nevídaná, že je zaměřena totálkou! Awesome! K večeři je ryba, nemám je rád. Ale po rýpání v tom sajrajtu mám hlad s ním ještě jednu, aspoň salát je dobrý.

6.7.

Pátek, poslední den tohoto týdne kdy jsme kopali. Už aby to bylo za mnou. Objekt jsme celý pomalu dočistili. Nenávidím vápenec. Drobné zlomky při začišťování bedrocku lezou na nervy. Nalezl jsem větší množství uhlíků, pár kostí. Nic zajímavého. V jiném objektu mají větší štěstí, železné artefakty, keramika, dokonce bronzová jehla. My se musíme spokojit s kopáním kůlových děr. Nevím, co budeme dělat příští týden, moc toho nezbývá. Z nadějného očekávání vikingských pokladů se stala pakárna… Fosilií je to tolik, že už je ignoruji. Pro změnu někdo pustil hudbu z iPhonu, holky z Texasu poslouchají ACDC, body plus!

7.7.

Odpadl nám výlet do musea a tak jsme měli volný den. Ráno jsem se vydal hledat místní poštu. Mapa u parkoviště mi moc nepomohla, i když by tam měla být ikona poštovní trubky tak chyběla. Řekl jsem, nevadí, půjdu zatím nakoupit pár věcí, co potřebuji a pak se uvidí. Jaké bylo moje překvapení, když v místní pobočce COOP – Konsum za pokladnami mezi regály se zbožím ve zdi byla poštovní přepážka! Vybral jsem si balík, nakoupil a šel jsem zpět do školy. Den jsem poté strávil dospáváním a rovnáním zad z výkopů.

8.8.

Přednáškový den. Po obvyklé coffee pauze začala přednáška o mincích, depotech, atd. na území Švédska, místy s doplňky ke Gotlandu. Mince jsou mojí srdeční záležitostí, takže přednáška mě uchvátila. Mince byly prakticky z celé Evropy a dokonce i pár kusů z blízkého východu, nalezených bylo okolo 2000 000 ks. Řeč přitom byla o mincích do 12. stol. Většina ale byla pravděpodobně zavlečena z Německa, včetně 369ks české ražby. Předsudek o Vikinzích je, že byly jen barbarskými válečníky. Ale ve skutečnosti to byli také farmáři a zdatní obchodníci.
    Následovala krátká přednáška o tzv. kamenných lodích z doby bronzové. Jedná se o vlastně o kamenný obrys lodě o délce až několik desítek metrů. Lodě sloužili jako pohřební místo. Kosti však bývají rozmetány i mimo samotnou loď.
    Přednášce o severské mytologie jsem moc nerozuměl, přednášející mluvila velmi rychle a moc jsem nestíhal. Základy severské mytologie vlastně není problém dohledat na internetu, takže napíšu jen, že k pokřestění Skandinávského poloostrova došlo během 12. stol.
    Závěrem byla přednáška o tzv. „Picture stones“, kamenech, které vypráví příběh. Nejvíce se nalézají právě na Gotlandu. Z těchto kamenů se můžeme leccos dozvědět o tehdejším oblečení, výzbroji nebo typech lodí. Picture stones můžeme rozdělit na tři druhy. První s obdélníkovým základem, který se směrem na horu rozšiřuje (5. - 6. stol.), druhý podobný prvnímu typu s rozdílem toho, že vršek tvoří výrazný oblouk (6. – 7. sto.), poslední typ má tvar lichoběžníku, jehož základna se směrem nahoru zužuje a vrchol tvoří oblouk ve tvaru klobouku hřibu (8. – 11. stol.).

Pokračování v pátek