Dým a mlha...

Gevane, Gevane?, hlasité volání protnulo ponuré ticho rušené jen občasným zahučením koženého měchu. Gevane!? Starší muž zvedl hlavu a jeho silné paže, pokryté jizvami a drobnými spáleninami, přestaly hnát do topeniště vzduch. Tvář se mu leskla potem a mezi vousy mu stékaly pramínky. V chýši bylo dusno, téměř k zalknutí a přítmí bylo ozařováno jen slabou přízračnou září výhně. Přesto však muž neodhrnul silný kožešinový závěs kryjící vchod. Nikdy dovnitř nepouštěl sluneční svit, pokud pracoval přes den. Věděl, že paprsek může zničit celou práci před dokončením?

Gevane, je čas?, ozvalo se volání nedaleko vchodu. Muž zavrčel a vehnal nový přísun vzduchu do žhavých uhlíků. Ke stropu se vznesla záplava jisker a po rudě ozářených stěnách se rozběhly mihotavé stíny. Přestože byl volající nedaleko, nevstoupil dovnitř. Neodrhnul závěs. Muž nikdy nezval hosty při práci. Věděl, že jediný cizí pohled může zničit celou práci před dokončením. Když se stalo volání a pobízení naléhavějším věděl, že dokončení práce bude nakvap. Dřevěnými klacky sevřel nádobu a přes rty mu začaly proudit slova směřovaná pouze k uším bohů. Tato slova se dozvěděl od svého otce a předá je jen svému synovi. Synovi, který právě přicházel na svět. Sledoval, jak rozžhavený kov vtéká do formy a ukrývá se před zrakem lidí, aby se s požehnáním bohů vynořil jako nástroj a zbraň. V rudožluté tekutině, která se syčením vtékala do spár a získávala tvar, se ukládala veškerá mystika a tajemství stvoření. Jak tekutina tuhla a tmavla, upevňovala v sobě znalosti svého tvůrce a požehnání vrtošivých bohů. Ještě naposledy zabublala a zčernala. Muž soustředěně sledoval kadlub. Teď nastal okamžik pravdy. Okamžik, kdy se na krátkou chvíli otevírá úzká brána mezi světem bohů a tímto světem.

Bronzovou dýkou se lehce řízl do předloktí a rozšířil tak kůži o další drobnou jizvu a rudou kapku nechal dopadnout na tuhnoucí kov. Krev zasyčela a vznesl se dým. S fouknutím jej rozptýlil a poděkoval bohům. Nyní může jít pozdravit svého syna. Pak sekeru vyleští a daruje ji zemi?. Dým z osady smísený s mlhou se líně převaloval po údolí a zahaloval chýše a pole do šedého příkrovu. Když pak byla bílá tma rozfoukána větry, již tam stály jiné chýše a lid mluvil jinou řečí, avšak tajemství okamžiku, ukryté v kousku kovu zůstalo. Zlatá se postupně měnila v zelenou a vstřebávala otřesy kopyt koní s jezdci ze země daleko na východu, kteří pálili a prolévali krev. Přijímala smích oráčů a hlasité pokřiky mužů s kalichem, křížem i půlměsícem na hrudi. Kov se rozezvučel drsným severským jazykem i libozvučnou franštinou lidí s orlem na praporci. Otřesy obrovských mas kovu s křížem na boku, následované těmi s hvězdou z východu. Vše se opakovalo, avšak v opačném pořadí. Stále tam byla, ačkoliv se její tvůrce dávno připojil ke svým předkům a po něm i jeho potomci a potomci jeho potomků. Čekala, zjizvená jako paže muže, který zde žil a zemřel tak dávno. Který však žije stále v ní. Čekala, dokud se mlha a dým z nedaleké vesnice nerozestoupí a nezaslechne hlasy a kroky. Pak zavolá. Zavolá svým hlasem, který nikdo tisíce let neslyšel?..

Zvětšit

..naštěstí slyšel, ale tence.

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit