Dva stromy - hledačský příběh

Jedné krásné zářijové neděle se žena rozhodla navštívit rodiče, vzít děti s sebou a mě nechat doma. Byl to takový její běžný odjezd. Asi čtyřikrát se vrátila, tu pro doklady, tu pro mobil. Vždy když se vzdálila od auta, neposedné děti vylezly ven a ona je pokaždé pak naháněla zpátky do vozu jak slepice do kurníku. Když jsem se ujistil, že už je doopravdy pryč a doma ověřil, že se pro nic nevrátí, podíval jsem se ven, jestli tam stojí bratrovo auto. Měl jsem štěstí, bylo tam. Sbalil jsem batoh s detektorem a jel. Jel jsem doslova naslepo, protože po několika metrech jízdy jsem stěračem rozmázl po skle dvě masařky, aniž bych tušil, že nádržka ostřikovače je prázdná. Aby to nebylo málo, nádrž s palivem byla taky prázdná a tak jsem usoudil, že dojedu tak maximálně do vedlejší vesnice. Tam jsem auto zaparkoval u hřiště a doufal, že se zrovna nehraje zápas. Tam už stála asi 3 auta, což by odpovídalo průměrné návštěvnosti tamějších fotbalových utkání. Hřiště bylo naštěstí liduprázdné a tak jsem mohl nepozorovaně přes něj projít až k přilehlému lesu.

Okraj lesa hýřil v paprscích slunce všemi barvami: skrz praskliny žlutého kbelíku pronikala sluneční záře až k zelenému hrnci, který objímala blankytná košile. Dvě kola v mechu vzpomínala, jak se kdysi proháněla po veřejných komunikacích, coby ještě součásti škody 1000 MB. Sardinka z obrázku na plechovce upřeně pozorovala pračku značky Romo, jak kdyby měla každou chvíli ještě jednou roztočit svůj buben. Svěží vánek hrál na hrdlo láhve od kyseliny chlorovodíkové tesknou melodii. Rozbitý talíř, hrnek bez ucha a kus ubrusu prozrazovaly, že se tam nedávno konal piknik. Z listí vykukoval praporek pomezního rozhodčího, který si sem při fotbalovém zápase odskočil pro zakopnutý míč a už se nevrátil po svých, protože si šlápnutím do mísy vyvrtnul kotník. Ani se mi nechtělo pokračovat dále do lesa. Nevěděl jsem totiž kudy.

Nakonec se podařilo. Bez klopýtnutí jsem opustil tuto úžasnou scenérii a prošel kolem ohořelého posedu, pod nímž se zlataly dvě plechovky od piva a čtyři krabičky od cigaret. Na vhodném místě jsem se zastavil, vytáhl lopatku a detektor a začal jej sestavovat. „A potom že nerostou!“ vylekal mě hlas člověka, který mi pod nos strčil košík s houbami. „Pane, co s tím hodláte dělat?“ zeptal jsem se. „No coby, udělám si na večeři smaženici.“ „Tak ještě před večeří sepište závěť, protože to bude vaše poslední jídlo.“ „Jak to myslíte? Vždyť to jsou samí praváci.“ „Pane, nejsem žádný mykolog, ale hřiba satana a muchomůrku tygrovanou ještě poznám.“ „Ale jděte, potkal jsem tu dnes několik houbařů a mají ty samé houby.“ „Doufám, že mají v nemocnici dost sanitek,“ pomyslel jsem si, když už houbař mizel v dáli. Tak co teď? Můj hledačský instinkt mi napověděl, že bych měl  chvíli postupovat směrem, odkud jsem přišel. A vskutku, po pár krocích krásný signál. Odhrnu listí a… nějaký blázen tady ztratil klíček od auta. Sáhnu do kapsy, mám totiž velmi podobný, a... on tam není! Tak to byl asi můj nejlepší nález dne, protože nevím, co bych potom dělal. Tehdy mně přišla na mysl parafráze olympijského hesla: Není důležité najít, ale neztratit. Další asi hodinu hledání se pravidelně střídaly chvíle napětí a chvíle zklamání a nakonec padla jedna prvorepubliková koruna, krásně zachovalá. Věděl jsem, že se brzy zešeří a tak jsem se vydal předpokládaným směrem ven z lesa, zatím stále hledaje. Zrak jsem měl upřen k zemi a zvednout hlavu mě přinutila až pavučina pod nosem a tenké pavoučí nohy na čele. Nějak se víc zatáhlo a snad v tom jiném světle už jsem to tam ani nepoznával. Vytáhl jsem mobil, abych se podíval, kde se to vlastně nacházím.

„GPS signál není dostupný,“ zahlásila aplikace. Kupodivu po GSM signálu taky nebylo ani památky. Restartuju ho, snad se ten číňan vzpamatuje. Číňan se nevzpamatoval. GPS signál nic, GSM signál nic, ani jedna čárečka, jeden křížek. Co včíl? Musím se nějak dostat ven. Přece tady nezůstanu za potravu divé zvěři. Vydal jsem se  směrem, o kterém jsem předpokládal, že je ten správný. Překvapivě brzy jsem se dostal na širokou cestu a tam už jsem věděl, že mám vyhráno. Ještě asi sto metrů, les končí, po levé straně pole a po pravé straně hřiště. Ujdu sto metrů, les končí, po levé straně pole a po pravé straně … taky pole. „Kde sem to zas vylezl?“ pomyslel jsem si a pokračoval dál po cestě až k silnici. Do lesa už jsem se nevracel. Na silnici si něco stopnu, nebo až zjistím kde jsem, dojdu nějak k autu pěšky. S tím stopováním si to ještě rozmyslím. Vzpomněl jsem si, jak jednou můj kamarád Bratercius také vylezl z lesa jinde než předpokládal, asi 2 kilometry od domova, stopl auto se třemi výrostky, sdělil jim kde bydlí a oni ho vysadili asi 8 km od domova a strašně se u toho bavili. Naštěstí on na mobilu GSM signál měl a tak mi zoufale volal, ať pro něj přijedu. Když jsem došel až k silnici, zjistil jsem, že to vlastně žádná silnice není a auto tady těžko potkám. Auto jsem sice nepotkal, zato kolem mě prosvištěl vůz tažený dvěma koňmi. Vozka zastavil a když jsem doběhl k němu, zeptal se, kde jdu. „Do Újezda. Je to eště daleko?“ Vozka se zasmál a říká: „Eště asi půl kilometru. Esi chceš, nasedni si, jedu zrovna tam.“ Bylo to divné. Okolí Újezda přece znám, ale tady to nepoznávám. Každopádně jsem si ale vlezl vedle něj a on dal pokyn koním, aby pokračovali. „Kdo tě tak vyhastrošil? Šak néni masopust,“ zeptal se vozka. To se ptal ten pravý. Sám vypadal jak Jan Cimbura.  „A co vlastně v Újezdě chceš?“ „Nechal sem si tam auto.“ „Vy máte automobil?“ přešel k vykání. Jenom jsem překvapeně kývl. „U nás v Újezdě mají taky dvá automobil. Statkář Kučera a řezník Zavadil.“ Čuměl jsem na něj jako blázen. Spíše jako blázen na blázna. „A odkáď vlastně ste, že vás neznám?“ přerušil po chvíli trapné ticho. „Ze Lhoty,“ odpovídám. „Ze Lhoty? Dyť je to 2 kilometry odtáď.“ Nevycházel jsem z údivu. To už jsme ale byli na kraji vesnice. „Ten váš Újezd, to je nejaký skanzen? Nemám bohužel na vstupenku, tak že byste mě vyhodil už tady.“ „Jaký skanzen? To je normální dědina. Zavezu vás až do hospody, třeba tam bude nekdo ze Lhoty a vezne vás dom.“ Souhlasil jsem. Doufal jsem, že v hospodě potkám někoho, kdo mi poradí.

„Je tady nekdo ze Lhoty?“ zakřičel vozka, čímž na sebe upoutal pozornost celé hospody a bohužel i na mě. Všichni se otočili a dali se do smíchu a já jsem tušil, komu se smějí. „To sem nevěděl, že bude u nás cirkus,“ zakřičel jeden z nich, což byla pravděpodobně poznámka k mému oblečení. Všichni se smáli na můj účet. Vlastně všichni až na jednoho. Ten naopak strnul na své židli, zbledl a v jeho očích se zračila smrt. Napil se ještě jednou piva a vrávoravým krokem přišel až ke mně. To už mi ale na stole přistálo pivo, aniž bych si ho objednal. Ani jsem neprotestoval a napil jsem se, protože už jsem měl strašnou žízeň. Sedl si vedle mě ke stolu, poklepal na můj batoh a říká: „To je detektor, že?“ „Konečně první normální člověk,“ pomyslel jsem si, pokýval jsem hlavou a vytáhl mobil, abych zjistil, jestli už nenaskočil signál. „A toto je mobil, že?“ Tak jsem ho asi trochu přecenil. Trochu podrážděně jsem ze sebe vyhrkl: „A toto je tričko, toto sú gatě a toto boty.“ „Možu se podívat?“ ukázal na můj mobil. „Ale klidně,“ odpověděl jsem. Podíval se na displej a pronesl: „Dva tisíce šestnást. Takže 93.“ Teď už jsem vůbec ničemu nerozuměl. „Možná to tak nevypadá, ale já su mnohem starší než ty. Budeme si tykat. Já su Jura.“ „Já su Pavel.“ Podali jsme si ruky a já jsem doufal, že co nevidět se tu objeví zřízenci z ústavu pro choromyslné. I když jsem si nebyl vůbec jistý, koho vlastně odsud odvezou. Byla tu ještě jedna zvláštní věc. Přestože tam seděli pro mě všichni naprosto cizí lidé, tři chlapy u jednoho stolu jako kdybych už někde viděl. Jenom jsem si nemohl vzpomenout kde. Je to celé nějaké spiknutí proti mně. Musím zaútočit jejich zbraněmi. „A jaks poznal, že je to mobil?“ zeptal jsem se Jury a očekával jsem alespoň jemný záškub v jeho tváři. On mi však s ledovým klidem odpověděl: „Už sem ho u jedneho člověka viděl.“ Pěkně mě dostal. „Neznáš nejakýho Romana Hudečka?“ zeptal se mě. Jenom jsem zavrtěl hlavou. „Škoda. Lepší by se mně to vysvětlovalo.“ Podíval jsem se znovu na tu trojici. Jura mně začal pokládat další otázky a já jsem mu ochotně odpovídal. „Víš, kde teď sme?“ „V nejakým skanzenu v hospodě.“ „Ne.“ „V nejakým moderním experimentálním blázinci?“ „Ne. Víš, jaký je teď rok?“ „1890.“ „Ne. A mluv vážně. Snažím se ti pomoct. Ani nevíš, jak je to vážný.“ „Tak co sem měl odpovědět?“ „Měls odpovědět 2016.“ „Dobře Juro, tak mluvme vážně. Proč musím odpovídat na takový nesmyslný otázky?“ Jura se postavil a přinutil mě, abych s ním popošel až k místu, kde hospodský točil pivo. Na stěně visel kalendář. Zeptal se mě: „Co je tam za rok?“ Byl tam rok 1923. „Hospodský zapomněl otočit list“, zavtipkoval jsem. Vrátili jsme se ke stolu a Jura doufal, že jsem vše pochopil a tak pokračoval ve vysvětlování: „Asi před rokem už sa to stalo nejakýmu Romanovi. Tři dni trvalo, než sem ho dostal dom.“ „To teda musela byt opica,“ přerušil jsem ho. Vypadal bezradně. Zato já jsem si vzpomněl. Podíval jsem se znovu na ty tři u stolu a začal jsem se trochu smát. Už si toho všimli, tak jsem se snažil smích potlačit, jak to šlo. Jura si toho všiml taky a zeptal se: „Čemu sa směješ?“ „Tí tří chlapi vypadají jak postavy na obraze na oltáři v Újezdě v kostele.“ „No Jožka bude příští rok malovat obraz do kostela, ale že by si vybral jako předlohu zrovna tyto tři, to bych sa teda divil.“ Jen to Jura dořekl, vtrhnul malý andílek z téhož obrazu do hospody a zavolal na jednu postavu: „Tato, máte jit už dom!“ To už jsem nevydržel a vyprsknul jsem smíchy. Věděl jsem, že by mohl být malér, ale neudržel jsem se. Muž, kterého se to týkalo náhle změnil výraz ve tváři a jako by se rozhodoval, jestli mě roztrhne hned nebo až za chvíli. Jura pohotově zavolal na hospodského že platí. Měla přijít další má chvíle. Vytáhl jsem z kapsy prvorepublikovou korunu, kterou jsem v ten den našel v lese, položil na stůl a čekal, co se bude dít. Překvapený Jura na ni nejprve chvíli zíral, trochu se orosil a pak ji rychle strčil do kapsy. Vytáhl svoje peníze a dal je hospodskému přímo do hrsti.

Ani jsem se nenadál a už jsme stáli venku před hospodou. Měl jsem v sobě vítězný pocit. Konečně se to provalilo. Stačila už jen dodatečná otázka: „Juro, pročs skoval tú moju korunu? Copak s takovýma penězama neplatíte?“ „Platíme, ale kurnik, Pavle, dyť na ní byl rok 1930.“ Zase mě dostal. Měl mě prostě v hrsti. Rezignoval jsem. Zeptal jsem se ho, jestli neví, jak se dostanu domů. Odpověděl mi že ví, ale že dnes už to nepůjde, je tma. „A kde budu spat? Do hospody se vrátit nemožu.“ „Budeš spat u mně. Mám tam náhodú volnú postel, tak ani nebudeš muset spat na seně.“ Tak to jsem si teda oddechl. Stále jsem nevěděl, co se vlastně děje, ale aspoň jsem měl kde přespat. Náhle mě napadlo ještě jedno vysvětlení. U nás jeden místní ctitel lihovin občas, když šel z hospody, tak tvrdil, že se mu to všechno jenom zdá. Že se vlastně ani nemusí namáhat jít až domů, že je jedno kde si lehne, protože se stejně nakonec vždycky ráno probudí ve své posteli. A tak se taky jednou probudil u souseda na dvoře na hnoji, když mu slepice ozobávaly nohy. Než si lehl, tak se totiž způsobně vyzul. Soused se mu ještě vysmál, že spává v ponožkách. Nešli jsme ani moc dlouho a už jsme byli v jeho chalupě. Jura mě zavedl do místnosti, kde jsem měl spát a já jsem si připadal jak ve světničce Boženy Němcové. Jenom ty dřeváky tam chyběly. Zeptal jsem se, kde se můžu vysprchovat. „Tady nejsi v žádným hotelu,“ odpověděl Jura. „Tady máš lavor a když budeš potřebovat víc vody, vem si kýbl a běž si napumpovat na dvůr.“ Ten večer už jsem neměl dalších otázek.

Měl jsem krásný sen: Ležel jsem v lese, po pravé ruce detektor, po levé lopatka, nade mnou poletoval houbař s košíkem v ruce, který mně říkal, že jsem měl pravdu a mnohem výše nade mnou kroužil vrtulník, jak kdyby někoho hledal. Ráno mě vzbudilo kvokání slepic. Když jsem je uviděl, s obavami jsem se podíval pod sebe. Oddechl jsem si. Byla to postel. Ještě na tom nejsem s alkoholem tak špatně. Na druhou stranu je pondělí, mám už být dávno v práci a jsem kdo ví kde. Jura mě zavolal ke snídani. Na stole jsem měl přichystaný chléb, slaninu a mléko. Vražedná to kombinace. Má první otázka zněla logicky: „Tvůj záchod náhodú néni splachovací, co?“ Uhodl jsem. A tak jsem raději požádal o čaj. „Že ty nemáš v chalupě ani elektriku?“ „Ne.“ „Tak to byť rád, aspoň tě neotravujú telefonáty s nabídkama úspory energie.“ „Já nemám telefon.“ „Tým lepší. A navíc, když nekdo aji dojde, tak mu ukážeš, že už víc ušetřit ani nemožeš.“ Po snídani řekl Jura stručně: „Tak půjdem.“ „Kde?“ „Chceš sa vrátit dom, ne?“ „No rád bych. Ale chtěl bych se tady podívat, když už su tady a je to zadarmo.“ „Tak dobře. Já si zatím neco podělám doma.“ Vyšel jsem ven z chalupy a procházel se skanzenem. Připomínalo to opravdu Újezd, akorát některé domy tam byly navíc a některé chyběly. Hlavní silnice, pokud se to dá tak nazvat, vedla jinudy než v Újezdu. Ulice byly nezvykle plné lidí, koňů a psů. Do toho všeho vjel statkář Kučera se svým veteránem. Napadlo mě, že se půjdu podívat do míst, kde by ležela Lhota, pokud by toto byl Újezd.

Už z dálky jsem viděl, že tam opravdu něco je. Byla to nějaká vesnička a já jsem doufal, že tuto už budu znát a zjistím tak konečně, kde vlastně jsem. Když už jsem stál u prvních domů, mohl jsem si jen zklamaně říct pro sebe: „Zase skanzen!“ A kupodivu připomínal Lhotu. Přišel jsem až na místo, kde by stál náš dům. Bylo tam pole. Šel jsem dál kolem vinohradu, který zrovna oškubávalo několik dětí. Zeptal jsem se jednoho: „To je váš vinohrad?“ Odpověď nebyla překvapivá: „Néni. Ale naše hrozny eště nejsú zralé.“ „A jak se menuješ?“ „Bohuš Novotný.“ Šel jsem dál a vzpomínal, kde jsem to jméno už slyšel. Vzpomněl jsem si brzy. Znal jsem jednoho starého pána, jmenoval se Bohumil Novotný a hnal nás kdysi s čakanem v ruce z vinohradu, který jsme jako kluci navštívili. Kamarád mu říkal: Lebáň. Ze vzpomínání mě vytrhl křik dětí: „Honem pryč! Lebáň je tady!“ Křik dětí byl vystřídán křikem staršího muže: „Lebáni jedni! Okamžitě sa pakujte odtáď!“  Šel jsem dál do míst, které jsem jakoby důvěrně znal. Táhlo mě to na jedno pole. Na tom poli pracoval kluk, asi patnáctiletý. Přiblížil jsem se na několik metrů od něj. On zdvihl hlavu, otočil se ke mně a čekal, jestli půjdu blíže k němu. Asi si myslel, že někoho, nebo něco hledám. Tu tvář jsem znal ze staré fotografie. Byl to můj děda. Tedy abych byl přesnější, vypadal přesně jak můj děda. Chvíli jsme se na sebe dívali. Já jsem se pak beze slova otočil a šel pryč. Po několika krocích jsem se ještě ohlédl a on už byl zase skloněný a pokračoval v práci. Cestou zpátky do Újezda jsem na to setkání musel pořád myslet. Čím jsem byl ale blíže Újezdu, tím méně jsem tomu věřil a celé jsem to čím dál více přisuzoval jakési sugesci. Ani jsem se nenadál a byl jsem u Jury v chalupě.

„Tak možeme jit?“ zeptal se Jura. „Možeme,“ odpověděl jsem. Cestou k lesu jsme si vyprávěli o různých věcech. Zajímalo mě, jak mě dovede zpátky domů. Odpověděl, že stejně jak Romana. Vyprávěl mi, jak už byli bezradní, když si Roman najednou vzpomněl, že řešení je možná uloženo v jeho mobilu. Když byl v lese, tak se mu v mobilu kreslila jakási čára po mapě. Ta čára skončila přesně tam, kde mu zmizel signál. Na to místo už nebylo složité se dostat. Co ale dál? Jura vycítil, že mu nevěřím a tak dál nepokračoval. Přišli jsme k okraji lesa. Po zemi se válely střepy ze džbánku, rozbité kolo od vozu a cáry novin. „Za nejakých sto roků už toto lidi určitě nebudú dělat,“ posteskl si Jura. Pousmál jsem se, neříkal jsem nic a tak pokračoval. „Zajímalo by mě, co nás eště čeká. Už sem sa ptal Romana, ale nechtěl mně to říct. Řekl akorát divnú větu: My nesmíme ani naznačovat. A smál se temu.“ Já jsem se taky rozesmál. „Vy máte nejaký divný smysl pro humor. Vůbec temu nerozumím.“ řekl s vážnou tváří Jura. Cesta lesem netrvala dlouho, když se Jura zastavil a pronesl: „Tady to je. Tady sa rozlúčíme.“ Vytáhl z kapsy minci a zahrabal ji do země. „Až budeš tam u vás, tak si ju vykopni.“ Nechápal jsem, proč to dělá. Měl jsem v plánu pokračovat dál lesem až na jeho druhý konec, ať už je to jakkoliv daleko a tam už budu jistě vědět, kde vlastně jsem. Podali jsme si ruku. „A pozdravuj Romana, esi ho nekdy potkáš.“ Pokýval jsem hlavou. „Jo, zapomněl sem poděkovat temu pánovi, co mě dovezl do hospody. Tak ho pozdravuj a vyřiď mu to.“ Naše pohledy se ještě jednou potkaly a já jsem vyrazil vpřed. „Co to děláš? Kde jdeš?“ ozval se Jurův hlas. „Jdu dom,“ odpověděl jsem překvapeně. „Ale tak to bys ses dom nedostal. Musíš projit tady tema stromama,“ řekl Jura a ukázal na dva stromy, které rostly velmi blízko sebe. „Copak tadyma by napadlo nekeho projit?“ „Naštěstí né, jinak bych nedělal nic jinýho, než posílal lidi zpátky tam k vám.“ „No bodejď, tadyma by šel akorát nejaký blázen.“ „Dvá takoví už se našli.“ Po chvíli nalehání jsem nakonec rezignoval: „No tak dobře, já tama teda prolezu.“ Prošel jsem mezi stromy a na tváři se mi usadila hustá pavučina. Bylo to tak náhlé, až se mi zatočila hlava. Sehnul jsem hlavu k zemi a pavučinu smetl. „To byl teda nápad! Zasej tě nekdy poslechnu.“ Čekal jsem, že se mi Jura směje, jak mě doběhl. Jura tam ale nebyl. „Juro, kde si? Neblbni a vylez!“ Jura se neozýval, zato se začal po chvíli ozývat můj mobil. Začaly cinkat smsky a zmeškané hovory a já jsem si uvědomil, že naskočil signál. Konečně. Ani jsem to nečetl, dokázal jsem si ty smsky představit. Samé otázky, na které se těžko odpovídá:  Žena: Jak to, že nejsi doma? Vedoucí: Jak to, že nejsi v práci? Bratr: Kde je moje auto?  Podíval jsem se do mapy a byl jsem překvapen, jak jsem blízko ke svému autu. Třeba Juru potkám po cestě a všecko mně vysvětlí.

Juru jsem nepotkal, zato auto stálo na svém místě. Než jsem přišel k němu, napadla mě ještě hrozná myšlenka, že by to nemuselo být to bratrovo. Uklidnily mě až dvě masařky rozmázlé na čelním skle. Nasedl jsem do auta a nastartoval a během několika minut jsem byl doma. Žena byla ještě v práci a tak jsem měl čas si rozmyslet, co jí vlastně řeknu. Nenapadlo mě nic. Když přijela, její otázka byla poněkud překvapivá: „Jak to, že si tak brzo doma z práce?“ Ani nečekala na odpověď a už mně položila další otázku. „Pročs mně neodpovídal na moje smsky?“ „Neměl sem signál.“ Měl jsem vlastně pravdu. „Když sem ti volala od našich, tak to hlásilo, že si nedostupný. Nemohla sem nastartovat, byla vybitá baterka. A tos říkal, že je batérka ěště dobrá, že ju eště nebudeš nabijat. Musela sem zostat s děckama u našich do rána, než se nabije. Ráno sem s něma jela dom a potom sem jich vzala do školy a jela sem do práce. A cos našel? Byls včerá hledat, ne?“ Znala mě jak její čtrnáctery boty. „Našel sem kamaráda.“ „Jo? A kdo to je?“ „To je jedno, on už je stejně po smrti.“