Doba Husitská II.

MORAVSKÝ SEVEROVÝCHOD A HUSITSKÁ REVOLUCE

Region moravského severovýchodu nepatří k hlavním oblastem dějin husitské revoluce, proto mu nebyla v tomto směru věnována zvláštní pozornost. Přitom prameny a literatura k zodpovězení důležitých otázek počátku šlechtické opozice pod vedením Lacka z Kravař, příčin husitské revoluce, jakož i vlastního průběhu s důrazem na působnost oderské husitské posádky jsou dost bohaté. Nicméně i tento region přitahuje naši pozornost významem událostí, které se tu během husitského revolučního hnutí odehrály.

Vypuknutím revoluce 30. července 1419 lidovou bouří vedenou Janem Želivským proti novoměstské radnici, definitivně ztroskotal pozdní pokus krále Václava IV. a katolické panské skupiny z počátku roku 1419 zatlačit a rozbít husitské reformní hnutí. 30. červenec s konečnou platností učinil tečku za reformním vývojem husitství a současně zrušil monopol husitské šlechty na vedoucí pozice v husitském hnutí.

Po vypuknutí revoluce se rozběhl běh dějinných událostí rychlým tempem: z důležitějších je nutné zmínit o 30. září 1419- ustanovení městského husitského svazu v čele s Prahou a následujícím vyhlášením čtyř pražských artikulů, rozhoření občanské války, uzavření příměří a odchodu husitů do pěti vyvolených měst na podzim 1419 a posléze o dalším pochodu na nově vybudovanou základnu v dotud odlehlém Táboře v březnu roku 1420.

Morava a její severovýchod zvláště postrádají tohoto revolučního kvasu, neboť až na výjimky zde není selsko- plebejské husitské strany, husitská a katolická feudalita ovládá v podstatě poměry v zemi. Morava zůstává v období vrcholu husitské revoluce v letech 1419- 1421 stranou, ba co více, řada husitských feudálů se zalekla revolučního výbuchu v Čechách a opustila husitské pozice jako zemský hejtman Jindřich Plumlovský z Kravař, Jan Tovačovský z Cimburka, Hašek z Valdštejna, Jan Bítovský z Lichtenburka a jiní. Ovšem zrada husitské šlechty v čele s Čeňkem z Vartenberka se v roce 1420 stala všeobecnou i v Čechách, šlechta postoupila své místo ve vedení husitské strany měšťanstvu a selsko- plebejské- mu křídlu (poddaný lid, městská chudina a revoluční kazatelé).

V počátečním období revoluce sledujeme v našem regionu pouze značnou politickou a ekonomickou nestabilitu. Při výbuchu revoluce roku 1419 jen majetkový komplex fulnecko- bílovický odděleným panstvím Moravský Krumlov měl v čele již delší dobu (od roku 1415) řádného dědice Beneše z Kravař. Panství Odry a Lukov jej získalo až 31. 1. 1419, kdy zletilý Jiří ze Štenberka a Lukova propouští z poručnictví a právní odpovědnosti jak již zemřelého Lacka z Kravař, tak Petra Strážnického z Kravař na Fulneku a další nižší šlechtice.

Náš region se tak v prvních revolučních letech rychle mění v baštu reakce, tím více, že z popředí veřejného politického života odchází roku 1420 jeden z posledních významných husitských feudálů Kuník z Drahotúš po roce 1421 se postupně do služeb starojičínského pána Jana z Kravař dostávají další bývalí stoupenci husitského šlechtického svazu z roku 1415 (nehledě na samotné kravařské leníky), především z řad biskupských pánů.

Jeden z bývalých Husových stoupenců Čeněk z Mošnova dokonce v létě roku 1420 v souvislosti s vyhlášením a tažením 1. křížové výpravy do Čech odpovídá nepřátelství husitské Praze a odchází do Zikmundova vojska. Prvním narušením míru v kraji se stalo dobytí biskupského lenního hradu Šostýna bojovou družinou Vaňka z Březníka a Lamberka (u Náměště nad Oslavou) na dalším bývalém členu bojových družin Závišovi z Vikštejna v r. 1420 či krátce předtím, přičemž spor pokračoval před biskupským manským soudem až do roku 1422, kdy byl hrad pravděpodobně rozbořen biskupským vojskem, neboť zboží se jmenuje již jako „franštácké“.

Mimo to nová generace feudálů- Beneš z Kravař, Jiří ze Štenberka a později i Jan z Kravař- se významně zapojují do většiny protihusitských a křižáckých výprav. V únoru a březnu 1421 se Jiří ze Štenberka účastní neúspěšné křižácké výpravy olomouckého biskupa Jana Želivského, knížete Přemka Opavského, Rakušanů a Uhrů proti středisku moravské husitské selsko- plebejské opozice (moravského Táboru) v Nedakonicích u Uherského Hradiště.

Po strašlivých porážkách 1. Křížové výpravy u Vítkova a Vyšehradu se Zikmund v březnu až květnu 1421 stáhl na Moravu, kde upevňoval své pozice zejména na četných výsadách zněmčeným královským městům Znojmu, Brnu, Olomouci a Uherskému Hradišti. V Olomouci jednal s Přemkem Opavským a biskupem Janem Železným, kterému předal do vlastní zprávy královská města Olomouc, Litovel, Uničov a klášter Hradisko. V rozhodujícím politickém okamžiku v době konání čáslavského sněmu (červen 1421) dochází do Uher, čímž dovoluje husitské šlechtě v čele s Petrem Strážnickým a Janem z Lomnice, přijmout 4 pražské artikuly a opět obnovit akceschopnost skupiny šlechty nezávislé na zemském hejtmanu Vilému z Pernštejna. Od srpna organizuje Zikmund 2. křížovou výpravu, ale velmi liknavě, takže když 5. října odcházejí křižáci od Žatce, začíná teprve v polovině října obléhat hrad Broumov Bočka z Kunštátu a po něm Uherský Ostroh Haška z Valdštejna.

Jsou to především uherské posádky Mikuláše Perényiho v Přerově, které v září s Pipo Spanovým oddílem obléhají Tovačov Jana Tovačovského z Cimburka a Blagayova v Uherském Hradišti, jež pustoší statky husitských pánů Petra Strážnického a Haška z Valdštejna, stejně jako vedou válku s Nedakonicemi…

Juroj, J.: MORAVSKÝ SEVEROVÝCHOD V EPOŠE HUSITSKÉ REVOLUCE