Divočák

Advent je doba, kdy by všichni lidé měli zpomalit a celou tuto dobu až do Vánoc prožít v poklidu. Nevím proč a kdo tedy vymyslel firemní večírky, které se právě těsně před svátky konají. I v naší firmě každoročně takové večírky probíhají a většinou místo konání vybírá můj nadřízený. A tak jednou, když jsme spolu diskutovali o tom nastávajícím, navrhl jsem mu jeden sklípek blízko mého bydliště. On měl ale svůj návrh. Mělo se to konat kdesi na Břeclavsku a sklípek byl od penzionu vzdálen pro něj pouhých 2,5 km. Namítl jsem, že to neujdeme ani za střízliva, natož zpátky. On však oponoval, že aspoň budeme mít možnost se před spánkem trochu osvěžit a nedopadne to jako minule, kdy ubytování bylo součástí sklípku, on neměl důvod jít ven na čerstvý vzduch a před spaním pak musel potupně požádat o kýbl a hadr.

 

Vraťme se ještě o pár měsíců zpátky. Kontaktoval mě jeden z hledačů, že prý se mu líbí moje nálezy. Stěžoval si, že neví, kde chodit hledat. Snažil se zjistit, jak se jmenuji a kde bydlím. Své děti nabádám, aby cizím lidem takovéto věci nesdělovaly a podle stejného pravidla jsem se choval i já. 

 

Když jsem se dověděl konečné místo večírku, rozhodl jsem se, že druhý den si projdu tamější místa s detektorem. Vzpomněl jsem si na onoho hledače a navrhl jsem mu, že bychom tam mohli jít spolu. Tím jsem však porušil to nejdůležitější pravidlo: nikdy si nedávat s cizím člověkem schůzku. Souhlasil a požádal mě, jestli bych mu nepřinesl ukázat jeden slitek, který jsem hodil zde na LP. Byl jsem sice trochu překvapen, ale slíbil jsem mu to. Když se Bratercius dověděl, že jedu hledat na Břeclavsko, oblast římským mincím zaslíbenou, chtěl tam jet také. Domluvili jsme se tedy, že tam pojedu autobusem a vlakem a na druhý den pojedeme domů jeho autem. Na vlakovém nádraží mě měl čekat kolega Petr s autem. Plán to byl skvělý a oba jsme se velmi těšili.

 

O několik dní později už jsem stál na vlakovém nádraží, na rameni mi visel můj batoh s detektorem. Za tu dobu, co jsem jel vlakem naposled, se to tam už dost změnilo. Koupit si lístek a sednout do správného vlaku se mi ale povedlo napoprvé a tak už jsem jenom netrpělivě čekal, až se vlak rozjede. Dlouhou chvíli jsem si krátil pozorování perónu a lidí na něm, kteří na poslední chvíli dobíhali, cvakali si lístky v automatu a já jsem se jim v duchu smál a říkal jsem si, co jsou to za blázni, proč prostě nepřijdou v čas. Při takovém jednom pohledu na člověka, který si venku označuje lístek, mi však ztuhla krev v žilách. Uvědomil jsem si, že i já bych si měl lístek označit. Jako střela ploché dráhy letu jsem vylétl z vagónu a zastavil se až u automatu. Po označení lístku jsem s potem na čele pohlédl na hodiny, abych zjistil, že vlak již měl jet před minutou. Očekával jsem nemilosrdný hvizd výpravčího a už jsem viděl, jak mi zavazadla i s detektorem mizí v dáli. Místo toho jsem se však dočkal jiné, neméně zajímavé situace. Příslušníci vyváděli z vagonu osobu ve zjevně podnapilém stavu. Člověk by neřekl, jak může být takový alkoholik někdy užitečný. Kdybych neměl naspěch, poručil bych mu ruma. Rychle jsem naskočil do vagonu, načež se dala vlaková souprava  do pohybu. Byl jsem šťastný, že to tak nakonec dopadlo. Jediné, čím jsem se trápil bylo, abych pak vylezl z vlaku ve správném městě.

 

To se nakonec podařilo i díky zvukovému upozornění, které oznamovalo aktuální zastávku. Z vlaku jsem zamířil přímo na parkoviště, kde jsem očekával věčného stavitele Petra s autem. Nebylo však jediné, takže než jsem se dostal na to správné, obešel jsem nádražní halu. Nevědomky jsem tak pokazil Petrův vtip, který spočíval v pobíhání s papírem A4 nad hlavou po hale, na kterém bylo napsáno mé příjmení. Petr vlezl do auta a já vedle něj. Když jsem dosedl, ozvalo se pode mnou lehké křupnutí. „To nic, to je jen tabulka skla. Jak pojedu zpátky, tak se stavím ve stavebninách pro druhou,“ řekl klidně Petr. Tabulka naštěstí nepronikla obalem. „Měl jsem si raději sednout dozadu,“ myslel jsem si, ale jen do té doby, než Petr řekl: „Hoď to na zadní sedadlo, ale bacha ať nerozmázneš tu PUR pěnu, co mně tam vyšplíchla.“  Kdyby měl střešní okno, tak s ním snad jezdím ve stoje. „Chrápeš?,“ prolomil Petr krátké ticho. „Myslím že ne,“ odpověděl jsem. „Budeš se mnou na pokoji,“ oznámil mi. Namítl jsem, že budu brzo ráno vstávat. „To nevadí, taky budu brzo vstávat, v devět mně dojede domíchávač s betonem,“ odpověděl klidně Petr.

 

Když jsme dorazili do penzionu, zamířil jsem přímo do pokoje, abych se vyhnul nemístným otázkám ohledně detektoru, který mi trčel z batohu. Zato Petr se zdržel na chodbě, kde se věnoval živé konverzaci s kolegy. Pokoj vypadal celkem slušně, ale dobrý dojem kazil zápach, jehož původ jsem brzy vypátral. Ve sprše chyběla část sifonu. To mi ale nějak zvlášť nevadilo a začal jsem si vybalovat. „Co je to tady za smrad?,“ zněla první Petrova slova hned, jak dorazil na pokoj. Důvod zápachu jsem mu osvětlil a on rezolutně pronesl: „To je blbost, přece tady nebudeme v takovém smradu. Jdem si vyměnit pokoj.“ Nechtělo se mi běhat s detektorem po chodbách penzionu, ale nedalo se nic dělat, Petr byl neoblomný. Když jsme se konečně ocitli v druhém pokoji a já začal vybalovat, Petr se náhle zvedl a oznámil mi, že se budeme znovu stěhovat. „Podívej se na ten propálený ubrus a závěsy, ještě to bude na nás.“ Ač nerad, musel jsem si znovu zabalit a celé martyrium si zopakovat ještě jednou. Když jsme otevřeli dveře už třetího pokoje, s hrůzou jsem zjistil, že tam není televize. „Já už se nestěhuju,“ oznámil jsem Petrovi a sedl si na postel. Petr uznal, že po návratu ze sklípku se na televizi stejně dívat nebudeme a tak jsme konečně zakotvili.

 

Petr se také uvolil coby řidič a tak jsme tu šílenou štreku do sklípku nemuseli absolvovat pěšky. Když se v autě usadil vzadu poslední člověk, ozvalo se povědomé křupnutí. „Hoď to do kufru,“ reagoval bez mrknutí oka Petr. „Doufám, že tá pěna už zaschla,“ pronesl jsem směrem k Petrovi. „Jo, ta schne rychle,“ odpověděl a dodal: „Kdyžtak Laďa zůstane v autě.“ Petr si byl vědom, že jakožto řidič nemůže pít. Vůbec mu to nevadilo a tvrdil, že oddávat se alkoholu je příliš povrchní a zároveň nezdravé a tak se spokojil s asi osmi řízky, plátků šunky nepočítaje. Dále byl upozorněn, že ten bramborový salát je určen všem a ne jen jemu. Sešlo se tam také několik odborníků, kteří kdybyste jim podali pohárek octu, tak by vám bez mrknutí oka určili odrůdu, ročník, trať, složení půdy, přesný datum sklizně a jaké panovalo v té době počasí. Já jsem měl ale jasno: všechna vína, která nám dali ochutnat, byla přesířená. Po několika pohárcích nastala moje nejneoblíbenější část pobytu ve vinném sklípku: odborný výklad. Člověk chodí kolem sudů a poslouchá, co už zná nazpaměť: výrobní postupy, proč je zrovna víno z těchto sklepů nejlepší na Moravě a podobně. Po dobu výkladu se vždy těším na otázky, protože ty bývají vždy na konci. Tentokrát ale to pro mě neměla být zrovna ta nejpříjemnější část. Do té chvíle můj kamarád vznesl k odborné someliérce tento dotaz: „Jeden můj kolega tvrdí,“ přitom se významně podíval přímo na mě, „že jsou všechna vína přesířená.“ V tu chvíli jsem myslel, že se propadnu. Naštěstí nebylo kam, už jsme byli ve sklepě. Naše provázející samozřejmě odpověděla, že to vůbec nepřipadá v úvahu, protože všechna vína jsou vyráběna s tou nejvyšší pečlivostí.  Co se dělo ve sklípku dál, už překračuje slušný ráz tohoto příběhu.

 

Na pokoji jsme se octli někdy krátce po půlnoci. Věděli jsme, že musíme co nejrychleji ulehnout, protože musíme oba brzo ráno vstávat. Když už jsem skoro spal, zaslechnul jsem jakési škrábání. Polil mě pot, protože jsem měl obavy, že jde o myš a další stěhování mě nemine. Petr nereagoval. Když škrábání neutichalo, rozsvítil jsem lampičku. Petr něco hledal. „Co hledáš?,“ zeptal jsem se. „Ovladač od televize,“ odpověděl Petr. Připomenul jsem mu, že televizi na pokoji nemáme. Petr ustal v hledání a po chvíli usnul. Usnul jsem hned také.  A měl jsem krásný sen: byl jsem v lese, přede mnou vykopaná díra a já jsem v ruce svíral zlatou minci, snad Zikmunda Lucemburského. Když jsem ji chtěl v ruce obrátit, uslyšel jsem zvuk řezání dřeva. Nedaleko dva muži řezali švédskou pilou strom. Nestačil jsem se tomu ani podivit, když mě někdo zatahal za rameno a zeptal se mě: „Ty to neslyšíš?“ „Slyším, nekdo tady řeže strom,“ odpověděl jsem, při posledních dvou slovech už jsem byl vzhůru. Kolem mě stálo několik kolegů a jeden z nich se usilovně snažil vzbudit Petra. Petr chrápal tak, že nemohlo spát několik sousedních pokojů. Když se ho podařilo nakonec vzbudit, ještě nám vynadal, co ho budíme, že mu má ráno dojet domíchávač. Začalo se řešit, co s ním. Nakonec jsem se za něj zaručil a ubezpečil jsem kolegy, že ho stačí jednou probudit a že až do rána bude už spát klidně. Použil jsem teorii svého kamaráda, který má stejné zkušenosti se svojí ženou. Kolegové tedy odešli. Petr usnul znovu dříve než já a než jsem usnul také, ještě jsem uslyšel, jak říká ze spaní: „Lej ten beton pořádně!“ Nu, každý máme jiný druh snů. Druhé probuzení bylo neméně dramatické. Lidí na na našem pokoji už bylo nepoměrně více, dostavil se i recepční a tvrdil, že nemohou spát ani nocležníci o patro níže. Toto už se muselo nějak řešit. Recepční si vzpomněl, že v přízemí je jakási komůrka, kterou kdysi obýval topič a teď je prázdná. Všichni věděli, že se to Petrovi vůbec nebude líbit, ale je lepší jeden nespokojený návštěvník, než celý penzion. Znovu probuzený Petr byl o všem seznámen a se vším souhlasil, protože chtěl hlavně spát. Nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo. Byl tedy odveden do komůrky topičovy.

 

Ráno mě vzbudil mobil přesně podle plánu. Sbalil jsem detektor a ostatní věci a odebral se na lokalitu. Počasí bylo krásné, trochu mlha a tak celý dojem kazilo jen hrozné bláto. Na konci silnice jsem uviděl zaparkovaný vůz, který jsem dobře poznával. Jak vidno, Bratercius už byl na místě. Jeho auto je jako mince z pole: nemyté vypadá mnohem lépe. Kdyby s ním nejezdil do servisu a na STK na pravidelnou prohlídku, ani by nevěděl, jakou má barvu. S vypětím všech sil jsem došel až do lesa a podle divokých zvuků kamarádova detektoru jsem ho brzy našel. Netvářil se zrovna dvakrát nadšeně.  Hned jak mě uviděl, tak mi oznamoval, že je možná zle, protože na jednom stromu objevil cedulku s nápisem něco jako: „Barva … 8:30.“ Pokud to měl být začátek honu, tak jsme nahraní. Tvrdil ale, že možná vše zachránil, protože čas přeškrtal a napsal: 14:30. Pokáral jsem ho, že to se nedělá, ale první výsledek se brzy dostavil. Nějaký nadšenec do rallye projel svojí Škodou Favorit celou blátivou cestou až k okraji lesa. V útrobách lesa se dlouho nezdržel, asi jen takovou chvíli, jakou trvá přijít k onomu stromu a zpět do auta. Pak nastoupil do svého vozu a po několika prokluzech předních kol odjel pryč. Bratercius jen těžko skrýval svůj vítězoslavný úsměv. 

 

Hledání jsme se věnovali zatím velmi krátkou chvíli, když jsme se oba octli na louce sousedící s lesem. Tam se nám však naskytl hrozný pohled. Tolik myslivců pohromadě jsem v životě neviděl. Ti movitější se k nám blížili neúprosnou rychlostí po louce v roverech. Ti méně movití šli spořádaně za sebou v nekonečném zástupu, na jehož konci jel malotraktor značky TZ-4K-14, který vzadu vezl jakési podivné zařízení, určené patrně pro odvoz nebohého zvířete. Náhle bylo jasno i Braterciusovi, že toto už neodvrátíme. Tím spíše, když jeden rover přijel až k nám, vylezl z něj myslivec a oznámil nám, že tady bude probíhat lov na divočáka, abychom laskavě opustili les. Braterciusovi se to vůbec nelíbilo a chtěl tam zůstat, hon nehon. Navrhl jsem mu, že můžeme zajet jinam. On ale namítl, že tu lokalitu studoval několik dní a nehodlá ty hodiny nad mapou jen tak zahodit. Nepodařilo se mi ho přemluvit. Zůstal jsem tam s ním, protože jsem se neměl jak dostat domů a nechtěl jsem ho tam nechat samotného. Navrhl jsem mu, aby alespoň zašel do auta pro reflexní vesty, ale zjevně se mu nechtělo jít kilometr tam a kilometr zpátky. „To víš že jo, dáme si eště na sebe vesty, aby se do nás lepší trefovali. Kdoví, jaký tady mají s hledačama vztahy. Esi jak u nás, tak to bysme dopadli dosť špatně. A to sme u nás hledači enom my dva.“ Nedalo se nic dělat. Bratercius hledal v lese a já raději pouze na přilehlé louce.

 

Občas jsem ale nahlédl do lesa, abych měl jistotu, že se Bratercius nebezpečně nevzdaluje dále do lesa. Byl celkem klid, jen občas se ozval někde z dáli výstřel. To nejhorší však mělo teprve přijít. Když jsem tak jednou znovu mrknul do lesa, jestli je vše v pořádku, zahlédl jsem obrovského divočáka. Mířil přímo k Braterciusovi, který byl k němu otočen zády, skloněný k vykopané díře a něco si pro sebe mumlal. Chtěl jsem vykřiknout, ale uvědomil jsem si, že bych mohl zvíře ještě více rozdivočit. Bratercius se náhle napřímil a zamával detektorem, načež detektor vydal charakteristický tón. Divočák zabrzdil, otočil se a ještě větší rychlostí utíkal pryč. Bratercius se znovu sklonil, něco zdvihl a pronesl zklamaně: „Zas plechovka.“ „Nepůjdeme už dom?“ navrhl jsem Braterciusovi. „To ani náhodú,“ odpověděl. „Už sem si kúpil knížku: Jak se neutopit v záplavě římských mincí. Bez římana nejdu dom.“ Nedalo se nic dělat, byl neoblomný. Vrátil jsem se na louku. Po chvíli jsem zaslechl podivné kroky, ale z úplně jiného místa, než kde se Bratercius pohyboval. Byl to člověk, který vypadal jak myslivec, ale něco mně na něm nehrálo. Přišel až k Braterciusovi, namířil na něj zbraň a pronesl polohlasně: „Naval slitek!“ Bratercius jaksi nenacházel slov. „Naval slitek!“ zopakoval útočník. „Já sem našel akorát tři plechovky,“ odpověděl roztřeseným hlasem Bratercius. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat. Snažil jsem si vybavit, jak v takovém případě obvykle reaguje hlavní hrdina z akčních filmů, ale nemohl jsem si zrovna na nic vzpomenout. Napadlo mě, že ho obejdu zezadu a odzbrojím. Jen jsem však vkročil do lesa, šlápl jsem patrně na větvičku, která zapraskala a prozradila tak můj úmysl. Desperát zamířil přímo ke mně a pod hrozbou zastřelením zopakoval svou obvyklou větu: „Naval slitek!“ Vytáhl jsem slitek z kapsy a podal zločinci. Ten si slitek prohlédl, vložil do kapsy a pozpátku pomalu zmizel. Stáli jsme tam jak opaření. Bratercius trochu opařenější, protože zatímco já jsem alespoň něco tušil, on vůbec nechápal. „Jedem dom,“ řekl konečně Bratercius, když se trochu vzpamatoval. Já jsem samozřejmě souhlasil.

 

Zdálo by se, že ten den nemohl nikdo dopadnout hůře než my dva. Nedaleko nás se však odehrávalo ještě jedno drama. Hlavním aktérem byl můj kolega Petr. Ten když se ráno probudil, nevěřil svým očím. Ležel na jakémsi kavalci v místnosti bez oken, zato plné pavučin. „Tak to už fakt přehnali,“ pomyslel si a zamířil k protipožárním dveřím. Ty však byly k jeho smůle zamčeny. Všechny své věci samozřejmě nechal nahoře, takže ani nemohl zavolat mobilem. Mohl leda tak křičet a bušit do dveří, ale to mu nebylo nic platné. Vysvobodit ho přišel až v jedenáct hodin recepční, kterému nejprve bylo divné, že venku stále stojí jedno firemní auto a že v jednom pokoji jsou stále věci, obyvatel pokoje však nikde. Kolega, který ho ráno střídal, mu zapomněl vše říct, zato nezapomněl zamknout místnost, ve které nešťastný Petr spal. Vedení penzionu se Petrovi samozřejmě omluvilo a nabídlo mu bezplatný pobyt na víkend s celou jeho rodinou, ale ten se nechal slyšet, že už ho tam nikdo nedostane, ani kdyby mu nabízeli plnou penzi.