Devocionalie - pohledem sběratele část 1

Jistě se již každý někdy setkal s tímto slovem, a co to slovo vlastně v sobě ukrývá? Devocionálie je v podstatě společné pro svátostky, křížky a medaile s křesťanskou tématikou. Moje sběratelská vášeň v tomto oboru v podstatě vznikla za pomoci detektoru kovu. Lze jednoduše říci, že nález, který jsem před lety učinil, byl pro mne prazvláštní a podivný (ani mince ani vyznamenaní - proste něco zajímavého). Tím nálezem byla tehdy pozlacená medaile řádu Benediktinů. A jak už to tak chodí, začal jsem z dostupných zdrojů zjišťovat, oč vlastně jde, účel, podstatu a staří nevyjímaje. Následovaly i další podobné nálezy a já postupně přicházel na to, že je to směr, kterým se chci vydat

A co by to bylo za sběratele, který by se o svou sbírku nedovedl postarat a rovněž správně zařadit postavy světců, poutních míst, výjevů na kovových medailonech a vést poctivou evidenci? Je tomu již 7 let co mne dělí od prvního nálezu a za tu řádku se sbírka rozrostla natolik, že jsem se rozhodl přiblížit Vám zdlouhavou, pomalou ale přesto velice zajímavou práci s nálezy. Čištění, konzervování, určování a katalogizací celé sbírky.

První co nálezce bude zajímat je to, co vlastně nalezl - tedy křížek, medailon, (svátostku) obecně.  Pro určení je důležité to co je na svátostce, potažmo i na křížku vyobrazeno! Velkou měrou je i vodítko v obsahu opisu (pokud se ovšem dochoval alespoň částečně čitelný text). Nutno dodat že ne vždy je text zřetelně viditelný.

ROZVOJ

Největší rozmach a výroba svátostek spadá do období Baroka - což odpovídá 17-18. století. To ovšem nevylučuje nálezy mladších i starších exemplářů. Vlastně až dodnes se vyrábějí medailónky k různým příležitostem (konaní poutí, svěcení kostela, soch, výroční apod.).  Nejběžnějším materiálem v období Baroka je použití mosazi, mědi, bronzu, stříbra, různých slitin těchto kovů a zřídka i zlata (ovšem velmi výjimečně). V ještě starších dobách se hojně používalo olovo a cín. Od počátku 20. stol. je hojně zastoupen hliník, následně i další kovy, jako například zinek a jeho slitiny. Není dnes ani výjimkou použití velmi ušlechtilých materiálů jako je: Titan, nerez, chirurgická ocel, různé ryzosti stříbra a zlata. Ale to už je spíše módní záležitost, která s původním účelem a uctíváním nemá nic společného.

Tedy zpět ke kořenům. V době kdy lidé křesťanstvím a zbožností žily, tyto medailonky však plnily důležitou funkci - nositel byl tehdy skutečně věřící a medailonům se přisuzovala, ochrana před nemocemi, víra v uzdravení, hojnosti úrody, ochrana před ďáblem, suchem, povodněmi a podobně. Nezřídka byl medailonek to nejcennější, co mohla kupříkladu věnovat na památku svému synu, který se nedobrovolně vydal vstříc válečným vřavám. Aby nezapomněl, vzpomenul ve chvílích krušných a zároveň jej medailonek ochraňoval

IDENTIFIKACE

Běžně jsou zobrazeny postavy světců a nesčetně i poutních míst.  Zde je třeba zmínit, že poutních míst v celé ČR je poměrně mnoho a rozpoznání daného místa je poměrně jednoduché, většinou to bývá v opisu a vyobrazení poutního místa. Složitější je však identifikace jednotlivých postav světců.  Bohužel neexistuje dostupná a ucelená literatura, která by popisovala jednotlivé postavy svatých a jejich atributy. Snad jediným dostupným materiálem, který se dá použít i dnes je „Soupis československých svátostek, katolických medaili a jetonů“ od autora Bedřicha Přibila která vyšla v roce 1938. Dalšími autory prací, z nichž lze čerpat je PhDr. Martin Omelka, Mgr. Otakara Řebounová a Mgr. Věra Šlancarová ve zpracování výzkumu „Souboru křížků ze zaniklého hřbitova při kostelu sv. Jana v Oboře (Praha - Malá Strana) I. Obecné formy kříže“ a „Souboru křížků ze zaniklého hřbitova při kostelu sv. Jana v Oboře (Praha-Malá strana) II. speciální kříže“. Existují i zahraniční publikace, ty jsou však bohužel jen omezeně použitelné pro nálezy a výskyt devocionálií na našem území.

Nutno podotknout, že i devocionálie jsou jistým odkazem naší historie a mělo by se s nimi i tak zacházet - každá z nich je v podstatě součástí národního kulturního dědictví a vypovídá i o uctívání různých kultů a zbožnosti jednotlivých postav světců v každém koutu naší krásné země.

Příklad správného určení v poměru ke skutečnosti : Chrám Panny Marie z La Salette (Francie)

DATOVÁNÍ

Dalším oddílem je datování - a to je velice ošemetná otázka! Vodítkem je způsob ošacení svatých a způsob vyobrazení. Pokud je ovšem reliéf dobře viditelný a případný opis čitelný. Bohužel ve většině nalezených exemplářů tomu tak není. Ovšem to neznamená, že nemá historicky vypovídající hodnotu neboť i ze zdánlivě "mrtvého" nálezu se dá číst.

Samotné datování je pak možné odvodit od způsobu výroby (lití, ražba, válcování). Zařazení exempláře do určitého časového úseku je ale opravdovou perlou. Poměrně přesně lze určit stáří v případě nálezu hrobu, pokud jsou devocionálie přítomny, (to už je ale jen a pouze v kompetenci kvalifikovaného Archeologa). Zde se dá odvodit dle pohřebního ritu, případně metodou rozpadu uhlíku v organickém zbytku (tzv. Radiokarbonová metoda - je založena na výpočtu stáří z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku ¹⁴C v původně živých „organických“ objektech) tedy jen nebožtíka, nikoliv medailonku nebo křížku!

Co je vlastně pohřební ritus? Jde o pohřbívání právě s věcmi, které za živa nebožtík uctíval a nosil při svém denním životě. Tedy onen medailon, křížek, růženec apod. Existují však i případy kdy nošený křížek nebyl přidán do hrobové výbavy, ale byl rituálně poničen, tak aby bylo zamezeno jeho opětovnému nošení.

Datování, lze přiblížit i podle určitých markantů vyobrazení na listech, sochařských dílech, obrazech apod. V takovém případě je ale nutné znát letopočet vzniku takového díla. Držel bych se ale střídmosti a opatrnosti. Existují samozřejmě i svátostky  které mají vyražený letopočet ve svém opisu - zde je určení stáří tedy velice jednoduché. Jedná se však převážně o exempláře novější (19. století až po současnost)! Některé však mohou mít značku výrobce (potažmo medailéra), a občas se objeví i na mnohem starším kousku než je již zmíněné 19.stol a to i v případě že v opisu rok není uveden. Takovýto kousek lze datovat právě díky značce výrobce (pokud se ho ovšem podaří vypátrat).

Příklad značky výrobce, v tomto případě (vlčice) tedy rod Hamerani (Itálie) 1600 - 1796

ČIŠTĚNÍ

Nežli přistoupíme k samotnému čištění předmětu, měli bychom si dopředu ujasnit, co přesně chceme docílit, jaká podoba a stupeň očištění je pro daný exemplář vhodný. Bohužel se stává nejčastěji to, čemu říkáme „přepálit“, je to ve své podstatě již od samého začátku špatně zvolený postup který v konečném výsledku vede k tomu, že dojde k úplnému odstranění ušlechtilé patiny. Ušlechtilá patina je totiž to nejdůležitější v tom co historický kousek dělá Historickým! Pokud se nesprávným postupem, ať již chemicky nebo mechanicky, zbavíme patiny, není již návratu. Co vlastně „ušlechtilá patina“ je?

Patina (ital., z lat. patena, miska) označuje změněný povrch kovových i jiných předmětů, způsobený dlouhodobým vystavením vlivu ovzduší, vody a podobně, anebo jen dlouhodobým užíváním. Patina nebo také (měděnka) je v užším slova smyslu zelený až čokoládově hnědý  povrch, který vzniká působením různých kyselin a oxidantů na měděných, mosazných a bronzových předmětech. Jde o směs hydroxidu, chloridu a uhličitanu mědi, která povrch kovu zároveň chemicky pasivuje a chrání před další korozí. Nejběžnější příklady přirozené patiny jsou bronzové sochy, mosazné či měděné pamětní desky, měděné střechy kostelů apod. Trochu jiná se však vytváří na stříbře a to díky černému povlaku, který tvoří černý sulfid stříbrný. Nezaměňovat patinu za „Zinkový mor“ ten vytváří na povrchu zelenkavé skvrny a to je zárodek pro rozpad materiálu!

Správně zvolený postup se odvíjí od materiálu, ze kterého je exemplář zhotoven. Obecně nejšetrnější metoda je namáčení (louhování v destilované vodě), pouze to ale nestačí. Po určitém cyklu louhování je potřeba předmět očistit a to je již mechanická část očisty. Mechanické očištění se neobejde bez kartáčků z nejrůznějších materiálů (nylon, teflon, mosaz, nerez a další).

Proč vlastně Destilovaná voda a ne obyčejná kohoutková? Jednoduše proto že „destilka“ je voda chemicky neutrální, bez příměsí a rozpuštěných látek. Její jedinečná vlastnost tkví v tom, že je schopna zpětně nasycovat minerály a chemické látky právě z rozpouštěných částeček krusty a jiných nečistot ulpělých nad vrstvou patiny.

Uvedu několik příkladů na několika druzích materiálů, která sám používám.

Metoda je v použití dnes již velmi dostupných „Ultrazvukových čističek“, u této metody je možné opakovat čištění několikanásobně a konečný výsledek je závislý na počtu cyklů. Nikdo se však nemusí obávat, že by při tomto postupu přišel o povrchový vzhled. Skutečně kvalitní patina je poměrně tvrdá a konzistentní.

V případě mědi a mosazi lze použít k mechanickému čištění i kartáč, mosazný, nejlépe jemný. Při jakémkoliv namáčení nebo pobytu v ultrazvukové lázni totiž dojde ke změknutí nečistoty a ta se pak daleko snadněji odstraňuje právě tímto nástrojem. Tahy na povrchu předmětu by však měly být jemné a prováděné s citem! Pokud zůstává nečistota v záhybech a rozích, lze nečistotu odškrábnout i pomocí jehly nebo lépe bambusového nebo plastového párátka.

Červeně označené oblasti je tvrdá krusta, kterou je třeba mechanicky odstranit.

Plochy po mechanickém očištění.

Bohužel tímto postupem nelze odstranit z povrchu tzv. „MOR“. Ten je pro materiál velice nebezpečný a váže se na něj atmosférická vlhkost, jenž napomáhá k rozpadu materiálu. Na obrázku je vidět jak takový mor vypadá. Povrch je poset světlými modrozelenými skvrnami.

Morem napadená medaile Palladia

V tomto případě je jediná použitelná metoda pomocí Elektrolýzy. Osobně používám stabilizovaný stejnosměrný zdroj o napětí 12V 0,8 - 1.3 A.

Postup je následovný. Používám destilovanou vodu, do které přidám a rozpustím jedlou práškovou sodu, případně (sodu do pračky). Poměr na 1litr vody je 3 polévkové lžíce sody.
Na (+) plus kontakt od nabíječky mám připojenou elektrodu z nerezové oceli. Na (-) mínus kontakt připojím čištěný předmět. V lázni se kontakty nesmí dotýkat!. Po zapnutí zdroje se na předmětu objeví šumění (bublinky). Je nutno zkontrolovat správný kontakt na (-) pólu tak aby šuměl jen čištěný předmět. Elektrolýza by teď podle velikosti měla několik hodin pracovat. Průběh čištění je potřeba průběžně sledovat a případně opakovat.

Po dosažení kýženého výsledku očisty, předmět opláchnout vodou a jemně okartáčovat nylonovým případně i jemným mosazným kartáčem. Výsledek po 2x 2 hod v elektrolýze viz obrázek.

Bohužel se mi již několikrát stalo, že jsem do sbírky získal exemplář, který se již někdo snažil nevhodně očistit. Je to především za použití chemických lázní typu: ocet, kyselina citronová, solné a podobně agresivní lázně. Rezolutně říkám NE – tyto látky nikdy nepoužívejte! Dojde k tomu, že předmět a jeho povrch nenávratně zničíte! Pokud již takový předmět máte, dá se do určité míry vzhledově alespoň částečně navrátit uměle vytvořenou patinou. K tomu je potřeba mít chemickou látku „Sirná játra“ což je Polysulfid sodný. Roztok si připravíme tak že obyčejnou převařenou vodu nalijeme do sklenice s uzávěrem. Uzávěr je nutný z toho důvodu, že výpary z lázně velmi páchnou (podobně jako zkažená vejce). Protože sirná játra se prodávají v podobě sušených lupínků, je potřeba pár lístečků rozpustit v převařené vodě (již vychladlé) cca na 1dcl 6-10 šupinek (podle velikosti). Do sklenice s vodou cca 1dcl, vložíme předmět, který chceme patinovat (odmaštěný jarem na nádobí a vodou). Poté začneme po kapkách přidávat roztok sirných jater do té doby, než po občasném promíchání uvidíme náznak černání předmětu. Takto sklenici uzavřeme a uložíme na 24 hod. na místo, kam nesvítí přímé světlo. Po vyjmutí předmět opláchneme vodou a osušíme, můžeme i přeleštit kartáčkem. Tímto je předmět připraven pro konzervaci. Viz. Foto.

Před patinací

Po patinaci

(pokračování zítra)