Deník vojáka část 6

Měli sme 3 mrtvé a 13 raněných. Před našim úkrytem vykopal sme sami hrob a navečer sme je pochovali. Přišel taky náš pan Poručík a hlasitě se všichni u hrobu modlily. Druhý den sme udělali kříž a upletli z jalovce věnec pan poručík napsal tabulku se jmény, kterou sme přibily na kříž. Hrob sme okrášlili kamením, na památku si každý  z věnce uthnul kosek jalovce (je všit v tomto deníku). Nastávali nám svátky velikonoční, říkali kjsme si jaké asi budou tyto svátky.

Dne 2/4 na velký pátek před polednem dělal Rus útok, děla začala opět hřmět na všechny strany a všude byl tuhý boj. V levo od nás  slyšíme křik a vidíme, kterak naše vojsko v divokém zmatku utíká a Rusové za nimi. Nezbývalo nám nic jiného neb nejrychleji kopec opustit. Kdo měl co těžkého tak zahodil a každý utíkal kam mohl, žádný se o druhého nestaral. Utíkal sem také, ale držel sem se ponejvíce kde byl silnější les. Někteří utíkali dolinou, ale tam začala pálit atalerie. Kdo nebyl zabit od šrapnelů byl postřílen Rusy nebo zajat. Také náš plukovní lékař byl raněn, já sem si namířil přes kopec a můj jeden muž se mnou. Přiběhli sme šťastně na druhý kopec, pod kopcem byl velký křik. Rusové stáli již u potoka s napřaženými bodáky proti kopci a křičeli. Jachaj do nas, vzdaj sa. Na útěk nebylo již pomyšlení, vojáci promíchani odevšech pluků jak slezli z kopce tak musel každý svou zbraň položit na zem a Rusové je seřazovali a odváděli prič. Nevěděl sem co počít, vyčkal sem chvíle, našich šlo dolu strašné množství pokládali zbraně na zem i my sme položily naše nosítka, jak nás začali seřazovat jedním skokem sem skočil do potoka kamarád za mnou asi 10 kroků byl silný buk za ten sme se schovali. Rusové tolik času neměli by nás pronásledovali neb by se jim další část vojska již zajatého mohla rozutéci. Strom od stromu plížily sme se dál  poněvač do těch míst rusi začali pálit, by jim tudy nikdo utéci nemohl. Štastně sme se dostali na druhý kopec, který byl obsazen našimi vojsky. Každý hledal svoji setninu ale byly setniny slabé. Mnoho našich Rus zajal taky strojní pušky. Druhý den přišlo nám na pomoc vojsko Německé.

Tudíž 3/4  měli sme dobyti kopec zpět. Hned ráno sme pomalu postupovali, odpoledne sme přišly k vesnici  Bálintpusta. Naše a Německé dělostřelectvo bylo  bez přestání po celém kopci a lese. Rusové před strachem z ohně od altilerie houfem přicházeli k nám. Na zpáteční cestě ke (Kobyle) viděli sme strašné podívání. Dolinou z kopce, kterou naši utíkali každých pár kroků ležel mrtvý. Ve vesnici bylo plno raněných, které jsme musely ošetřovat a pak odvážet.

V neděli 4/4 postupovaly sme dále na pravém křídle byla divize německého vojska. Palba dělostřelectva byla strašná. Ruská atalerie, byla do nás ránu za ranou, jenže museli častěji přestávat skrze naše atalerie, které za námi mnoho stálo a takový hustý oheň na kopec zasílali, že nemohli Rusové chvílemi svoje děla vůbec obsluhovat. Do večera sme dorazily do hustého lesa, kde sme nacházely naše těžce raněné vojáky, kteří museli přestát hrůzy, již třetí den tam leželi bez pomoci na sněhu polozmrzlí. Časně ráno začal divoký boj znova, země se třásla jako by se mělo vše propadnout. Rusove ze zoufalství začali do nás střílet již kartáčama. Před polednem nepřítel boj zastavil a ze zákopů začali vystrkovat bílé prapory. Pojednou nepřítel oheň zastavil  a všichni se vzdávali. Bez výstřelu došly sme na kopec, kde se nám objevilo strašné divadlo. Rusové beze zbraní houfně k nám přicházeli naproti a říkali já nepucal ja do vas sam jachal. Oni měli strach by je naši nezastřelili. Vrchol kopce byl samá jáma jedna vedle druhé od granátů co tam dopadly. I naši kamarádi co jsme je tam pochovali neměli pokoj, granát je z hrobu vyhodil, kříž sme ani najít nemohly. Rusové zanechali tom uplně vše co na kopci měli , děla, náboje, strojní pušky nechál každý na zemi vše ležet  a jen by si život zachránil.

Pohled nahoře naháněl hrůzy, mrtvoly Rusů ležely všade, některé od granátů strašně zohavené ani to nepřipadalo že to jsou lidé. Zůstali jsme tam do rána a druhý den nás vystřídalo vojsko Německé a my sme šly do Radyvani tam sme zůstaly do rána. Byly sme přiděleni k 7 koru.

9/4  sme nastoupily a přehlížel nás jeho císařská milost Karel František Josef. Poté jsme byly vysláni na levé křídlo, přišly sme do vesnice Felže Olschvalže a tam sme byly celý týden, chodily sme spravovat cesty a dobře se nám tam vedlo.

Dne 18/4 byly sme přiděleni k 17 koru a šli sme do zákopů, kde sme vystřídaly landsturm. Počasí bylo  krásné a co se nám nejvíce líbilo tak to že na celé bitevní linii byl úplný klid. Z dlouhé chvíle sme hráli karty bavili se žertovali, ale radost nám kazilo to, že k nám nepřicházela pošta a my nemohli podat našim milým žádné zprávy o sobě. Také sme si tam za zákopama udělaly pěknou boudu okolo osadili květiny by se nám tam líbilo a dali sme ji jméno Vila Luft. Taky nás tam pan poručík Barfus, záložní to důstojník, pocházel z Brna fotografoval.

Dne 4/5 ráno prišly nám radostné zprávy o našem velkém vítězství, na celém úseku sme začaly zpívat Rakouskou hymnu

5/5 po 10 hod . dopoledne jsme nastoupily k pronásledování Rusů. Šly sme za nimi dva dny a dvě noci ale nepřítele sme nikde nezahlédli. Ten jak ustupoval tak ve vesnicích zapaloval domy ve kterých měl zásoby které nestačil vzít sebou.

Po cestě byly rozházené rozličné věci co sebou nestačil nepřítel pobrat . Při pronásledování jsme se zastavily v lese a tam přečkaly do rána. Ráno nám byl vydán nový rozkaz a by sme nastoupily cestu nazpět neb tam na pronásledování Rusů bylo již dosti vojska . Mašírovaly sme tři dni do města Eperjes. Pochody velké, měly sme přes obce kudy sme táhly tak vše docela zpustošené i kostel a ně domů pobořeno. V lepších budovách co byl kdysi krásný salon ustájeni koně, hnuj všude okolo, kdysi krásný nábytek tak porozbíjený a skoro již spálený. Čím blíže jsme se blížili do Uher, tím lepší se nám otvíral svět, vždyť jsme celý ten čas jako od světa odtrženi  v té frontové linii.

Ani bídy žádné sme nikde neviděly, ve městech živo jako by ani válka žádná nebyla, kavárny a hospody otevřené ,k jídlu dostal koupit každý co kdo chtěl. V krámech vše i bílý chláb a bílé pečivo, kdeže my musely jíst na frontě kukuřičný, ani maso nebylo drahé. Byly sme tam jeden den a pak sme se naložily na vlak a jeli sme do Beskyd. Tam vlak dojel třetí den ráno a potom sme až do večera leželi u lesa pod kopcem, večer sme mašírovaly po dráze do obce Rožanka, kde bylo Divizionskomando a pak sme zase do rána byly  v lese . 

Dne 13/5 dostaly sme zase rozkaz nastoupit k pronásledování Rusů, několik hodin sme mašírovaly po silnici a potom sme dostaly rozkaz prohledat lesy a kopce, ve dne bylo náramně horko a v noci zase velká zima. Kopec byl vysoké přes 1000 metru a než sme tam vylezly trvalo to celé den, pak sme šly na vedlejší ten byl ještě větší 1120 metů Druhý den sme myslely, že už na žádný kopec nepudeme, ale mašírovaly sme celý den až do večera až k nějaké spálené pile ta byla vyhořená. Rusové ji při ústupu zapálili. Mysleli sme že už na žádný kopec nepudeme ale táhli sme znova na les a zase do kopce. Přešly sme jakýsi Uherský pluk, který tam tábořil u potoka ,pak sme došli ke stavení okolo něko byla vysoká a silná ohrada, abychom to nemusely obcházet tak sme ju prolomily a pomalu začaly lézt zase na kopec až sme došly na rovnější polohu byl tam domek par kousků polí a louka. Tam sme zůstaly do rána.

Ráno sme myslely, že sme na vrcholu, ale my byly jen na prvním výtržku kopce těch vytržků měl pět, a byl vysoký 1360m. Všechny výtržky byly dost prudké, již na čtvrtém ale ležel sníh kterého bylo mnoho. Na vrcholu byly vysoké a mohutné stromy a také hodně  jich bylo po zemi vyvrácených a dost už i shnilých. Vysoké zvěře tam bylo dost, hojně sme nacházely jelení parohy. O 10 hod. dopoledne sme vylezly na nejvyšší kopec bylo z něho krásně vidět na všechny strany ale na východ sme moc neviděli  neb tam Rusové zapálili v (Drahobiči) petrolejové doly a celá krajina byla zaplavena tmavým smradlavým kouřem.

Komentáře

Je to super. Další díl dáme v neděli a pak ještě jeden v úterý. Ten bude bohužel poslední :)

Nemám slov :-) :,-(

No já si dovoluji být nespokojen, jako v úterý poslední? Konečně mě po letech zase chytlo čtení a chcete mi ho vzít? :,-( :,-( :,-( :,-( :,-( :,-(

Více toho bohužel není. Ale chtěl bych poděkovat krokohotovy, za to že to přepsal. Jeden můj praděda bojoval v Itálii a druhý s legiemi v Rusku. Tímhle vším si procházeli celou válku.

je to neskutečný, k poděkování se připojuji ;-) ;-)

Přepisoval jsem to po večerech tak se omlouvám za chyby které se vloudily .Můj strejda ( bratr moji mámy) tak byl odveden v 18 . letech na Italskou frontu a padl 10 dní před koncem vály je pochován na hřbitově v rokli Franzella na bývalém bojišti.Je to z archivu padlých vojáků .Deník psal děda mého švagra ,rodina o něm nic nevěděla bohužel není žádné foto vojáka ani jak se vrátil z války ,vůbec nic ..Až na výročí nechala jeho vnučka vytisknout z deníku knihu . Chtěl jsem ji přeskenovat do P C bohužel kniha je vytištěna na lesklém papíru a je to skoro vše s lesklými nečitelnými místy .Je tam napsané vše co jako zdravotník na frontě zažil . Jo abych nezapomněl tak všem děkuju za komentáře .

Mam doma podobni denicek.Pradeda byl zajat na ruske fronte,pak slouzil na statku nekde na zakavkazku.Jak bylo zvykem,kdyz byli chlapi na fronte o hospodarstvi se starali zajatci.Pak se pesky vracel domu.Sepsal o tom knihu pod nazvem Pet let v zemi revoluce.Popisuje boje po vystoupeni ruska z valky,boje belogvardejcu z rudejma.atd.Bohuzel se zachoval pouhej sesit.Dle tatinka toho byli cele stosi na pavlaci.Po vystehovani cele nasi vesnice kuli stavbe atomove elektrarni se zachoval jen tenhle stripek knihy a fotka pradedecka ktery se dozil hezkych 95 let a umrel tak jak bychom chteli asi vsichni,po nedelnim obede kdyz si daval odpoledniho slofika ve spanku.

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru