Deník vojáka část 5

Mluvil jsem tam od nás s jedním kadetem raněným, vyprávěl jaké kruté boje se vedou v Karpatech. Navečer sme přijely na místo, ohlásil sem se na Karpskomando a odevzdal listiny. Byly sme ve mlýně na půdě. Na jedné straně my a  na druhé několik zajatých Rusů. Mezi Rusy byl jeden uměl dobře česky, v civilu byl sazeč písmen, říkal že dělal také v Praze. Mluvit sme s nimi nesměli, ale jak tam žádný nebyl hned vše ožilo, vyprávěl nám, že před několika dny zajali Rusové mnoho našeho vojska a důstojníků. Byl sem tam 2 dni.

22/2 Ráno poslali mě do Homona Oliko tam, že je naše komando, byl tam náš trén a naše kuchyně. Náš pluk byl na kopci kraj Dukla Pasy, našel sem kuchyni naší setniny, kuchaři nemohli mě poznat. Vypadal sem špatně. Jeden den sem si odpočinul a druhý den sem šel ke své setnině. Bláta bylo mnoho po silnici nemohl sem jít a po poli nemoh sem  unést boty. Cesta mi trvala 4 hod. Hlásil sem se panu poručíkovi, který mě přivíta,l ale koukal na mne nějak divně a pravil, že nejsem k poznání. Tak špatně sem vypadal. Zhledání naše bylo smutné z naší setniny zbylo jen 30 mužů. Co mě vyprávěli muselo být hrozné. Hned jak do Karpat přijeli po pás ve sněhu, museli  bojovat. Boje musely být veliké poněvač u celého pluku bylo málo vojska, ze dvou setnin byla dělaná jedna, když sem odcházel do nemocnice na moje místo nastoupil desátník, byl jednoroční dobrovolník. Ten byl zajat s celou moji patrolou. Vůbec co byli moji známí a kamarádi byli většinou zajati, někteří zraněni a taky mrtví. Vše co sem viděl a slyšel mělo na mě velký dojem. Dostal sem patrolu jinou, ale nic mě netěšilo. Denně sme měly tuhé boje, my sme byly na jednom kopci a Rusové na druhém. Stráně byly příkré a po kolena sněhu, mezi oběma stranami  pod strání leželo mnoho mrtvol, pro které žádný nemohl.

Od našeho pluku měly sme tam celý hřbitov i důstojníci jsou tam pochováni. Ještě v našem postavení byl Uherský pluk ten měl ještě větší ztráty, a také na tom místě co sme tam byly se vystřídaly 4 pluky. Bylo to hrozné, vojáci také měli strach a mnozí pomyšleli na útěk k Rusům. I tak se stalo.

5/3 měsíc , Od našeho pluku byl vyslán jistý desátník se čtyřmi muži na zvědy, na cestě se všichni domluvili, že se raději nechaji zajat. Poslali nějakého Navrátila napřed až přide na přední Ruské stráže, tak by jim řekl, aby nestříleli, že se chtějí nechat zajmout. Zatím on se spletl směr a narazil na přední  stráže naše ale jiného pluku. Volal na ně tak jak se domluvili. Stráže ho chytly a byl předán našemu pluku, bylo s nim zavedeno vyšetřování ,když se ke všemu přiznal byl vyspovídán a našich osum vojáků ho zastřelilo.

Desátník se třemi muži k Rusům přešel. Všichni byli zaznamenáni. 11/3 měsíce  šel náš pluk do zálohy by si po těžkých bojích odpočinuli. Byly sme u vesnice v lese, já sem byl přidělen k plukovnímu lékaři jen po tu dobu co bude pluk na místě odpočívat . 

19/3 měly sme jet drahou pryč my a 88 pluk, kam to žádný nevěděl. Ve vesnici Izbugia Radivany byly sme do rána  jednu noc a čekaly sme na odjezd. První měl odjet 88 pluk, příští noci již bylo nějaké vojsko ve vlaku pojednou byl vyhlášen velký poplach. Rusové v noci dělali útok a prorazili levé křídlo. Místo odjetí vlakem sme museli znova do kopců ačkoliv bychom je rždi již opustily. Právě jsme dostali novou posilu vojáky věku 20- 36 let co letos byli odvedeni, šli sme na Javirsko. Přitáhli sme tam k večeru, kde nám byl vydán rozkaz k útoku na kotu na hoře ( 340 m ). Naše setnina byla na levém křídle, na pravem křídle bylo bojováno kdežto my jsme o boji nic nevěděly. Když sme postoupily do poloviny kopce bylo již hodně tma tak, že byl útok zastavena kopec měl být před nepřítelem udržen. Já sem šel s moji patrolou k potoku, kde sme si udělaly oheň a udržovaly ho až do rána neb silně mrzlo.

Ráno vaříme kávu v tom napravo strhla se palba, vtom slyšíme křik a vidíme kterak naši noví vojáčci běží s kopce dolů  a zahazují torny pušky každý co u sebe měl a křičí Rusi, Rusi, měli sme co dělat bychom je udržely by se nám nerozeběhli. Žádný se jim nedivil, vždyť to byl jejich první boj. Museli sme se pak s chutí zasmát když sme si spoměli, ktrerak byli vylekaní. Naše setnina se s nepřítelem nesetkala, ale na jiných  částech fronty měli mnoho strát. Ani nebylo tolik raněných jako mrtvých na obou stranách fronty. Do odpoledne byl kopec v našich rukou. Šel jsem sem pomáhat s naší patrolou k druhým setninám snášet mrtvé naše  vojáky na hromadu, že je pochováme. Byli mezi nimi moji soudruzi, kteří se mnou sloužili tři roky. Bylo mě do pláče. Pomodlil sem se u nich očenáš a přál jim lehké odpočinutí. Levé i pravé křídlo naše ustoupily k večeru my byly nuceni bez rány opustit těžce vydobitý kopec. Ubožáky nemohli sme ani pochovat. Ustoupily mse na kopec protější a hned sme se musely zakopat a kopec před nepřítelem hájit. (kopec Kobyla).

23/3 byl tuhý boj na celé bitevní linii. Vykopaly sme si velikou jámu přes ni dali silné dřeva bychom byly trochu chráněni před nepřátelskými šrapnely. Setnina byla před námi asi 120 kroků, postavení sme měli špatné byly sme na nejvyžším bodu holého kopce viděni ze všech stran. Nejvíce sme se obávaly atalerie Ruských to děl.

V noci padal sníh až do 27/3 napadlo ho hodně odpoledne náhle rozpustil. Jak náhle se sníh rozpustil tak rychle nám v zákopech se voda zvedla.Vojíni skusili mnoho, ještě ke všemu začalo pršet a dost mrzlo, v botech každý měl mokro a pláště mokré mrazem zmrzly byly jak prkno. Zimou nemohl žádný vydržet nebylo jinak než v zákopech udělat malé ohně a trochu se ohřát. Tu dobu sem měl ve své patrole jen dva muže oba svobodné a veselé mysli. Tak že v nejhorších chvílích mě rozveselili. Voda nám rychle v krytu stoupala. Trávu a listí vše mokré co jsme měli pod sebou sme museli vyházet a udělat v koutě jámu a odtud vodu vybírat. Na zem sme dali silnější kusy dřeva na to roští abychom neměli mokro pod sebou.vV druhem koutě sme udělali malý oheň byly sme celý umrzlý,vvše dělali sme v noci.vSotva sme se trochu zahřály tak sme tvrdo usnuly.vK ránu probudím se zimou oheň uhaslý a my také celí mokří.  Probudím kamarády a zase sme musely vodu vylévat, začalo se hezky rozednívat když sme byly hotovi bylo to dne 25/3.

Chtěli sme uvařit si kávu, ale k tomu nedošlo Ruská atalerie začala na kopec silně byt .Granáty vrtaly do kpce velké jámy a šrapnely pukaly nepřetržitě. Před našim úkrytem stál strom, viděly sme když jej granát přerazil.  Schouleni v koutě očekávaly sme kdy bude naše poslední hodinka. Každá rána zatajila nám dech ,ani sem necítil že mi voda nohy močí, měl jsem je strnulé ani hlavu sme nemohli vystrčit. Palba trvala celé 3 hodiny a co strachu sme sobě zažily popsat se nedá. Naštěstí byl jen jeden lehce raněný ne od boje, ale od dřeva jak na něj v zákopu spadlo. Pak sme měli celý den pokoj, sotva se trochu udělal klid již bylo všude plno smíchu a hovoru, jako by ani válka nebyla. Jen když se nikomu nic nestalo. Byl li přesto někdo jen lehce raněn tak tomu říkali tys to vyhrál, dej na tuplák. Každý si přál by byl raněn ovšem jen lehce.

Boje byly prudké denně. Již mě bylo vše jedno, nejhůře ale když sem vzpoměl na svou milovanou rodinu. Deně sme očekávaly správy, kdy měl býti uzavřen mír, ale nic nepřicházelo a nám připadalo, že válka teprve začíná ,deně sme měly raněné a mrtvé.

28/3 dělal Rus proti nám útok,  v zákopech sme měly strojní pušky ( kulomety ) které strašně řádily. Před našimi dráty za půl hodiny leželo mrtvých 186 Rusůjeden vedle druhého. Dne 30/3 ráno o 3 hodině sem byl probuzen křikem přiběhl za námi jeden s prostřelenou rukou. Sotva sem byl s ním hotov, přiběhli jiní dva a tak to šlo až do odpoledne.

Pokračování  v pátek