Dějiny zlata

Zlato patří k nejstarším kovům, které lidé zpracovávali. Protože se v přírodě vyskytuje téměř výhradně v podobě čistého kovu (nikoliv jako sloučenina), nevyžadovalo jeho zpracování zvládnout technologii vytavování z rud. Nicméně již v 5. tisíciletí př. n l. se objevilo rovněž zpracování zlata a dalších kovů prostřednictvím metalurgie. Nejstarší doklady o použití zlata se datují do Přední Asie do doby kolem roku 6000 př. n. l. Z Evropy pocházejí první nálezy zpracovávaného zlata zřejmě z 5. tisíciletí př. n. l. z nekropole v bulharské Varně.

První zmínky

V té či oné podobě zpracovávaly zlato téměř všechny vyspělé kultury lidských dějin. Zlaté poklady egyptských faraonů pocházely především z dolů na Sinaji a v Núbii; přímo v Egyptě se zlato nacházelo u hornoegyptského města Abydos, tato ložiska však byla poměrně rychle vyčerpána. Zlato bylo přivezeno rovněž z námořní výpravy do země Punt (dnešní východoafrické pobřeží), která se uskutečnila za vlády královny Hatšepsut (po 1500 př. n. l.).

Nejznámějším dokladem staroegyptského zlatnictví je poklad nalezený v hrobce Tutanchomóna (14. stol. př. n. l.), která jako jedna z mála nebyla vyloupena a Howard Carter ji objevil v neporušeném stavu. Faraon zde byl pohřben mj. přímo ve zlaté rakvi a jeho obličej pokrývala maska ze zlatého plechu. Vzhledem k tomu, že Tutanchamón byl vládcem na egyptské poměry vcelku bezvýznamným, lze si snadno představit, jaká záplava drahých kovů musela provázet nejmocnější faraony. Předpokládá se ostatně, že právě vyloupení hrobek slavných faraonů Nové říše spustilo v Egyptě inflaci, způsobilo hospodářský rozvrat a stalo se i jednou z příčin, proč Egypt v 1. tisíciletí př. n. l. přišel o své dosavadní velmocenské postavení.

Souběžně s Egyptem vznikla civilizace i ve starověké Mezopotámii. Náplavová rovina Eufratu a Tigridu byla na zlato i jiné kovy velmi chudá, sumerští, babylonští a asyrští vladaři zlato dováželi především z hor íránského pohoří Zagros, z Elamu (dnešní jihozápadní Írán) a z údolí Indu. Bohatství zlatých předmětů, například posmrtné masky, přilby, spony, náušnice a amulety, bylo nalezeno ve známých královských hrobkách v Uru (po 3000 př. n. l.). Sumerové znali cizelování a letování zlata, zlato se zde zpracovávalo rovněž sériově odléváním do kadlubů. Používáno bylo odlévání metodou ztraceného vosku. Mezopotamští umělci dokázali roztepat zlaté fólie do tloušťky tisíciny milimetru a spekuluje se rovněž o tom, že bylo známo dokonce i pozlacování pomocí primitivního galvanického článku.

Pro nestarší státy Blízkého východu bylo právě zlato jedním z motivem pro údržbu obchodních tras i přímou územní expanzi. Zlato a další drahé kovy sloužily od počátku také jako prostředek směny a referenční jednotka; už Sumerové přepočítávali ceny téměř všeho na zlato, stříbro nebo obilí. Jako hlavní platidlo v Babylonii se nicméně uplatňovala měď a stříbro – zlato zde bylo pro každodenní směnu příliš vzácné a drahé. Odvážené kusy kovu byly už ve 3.-2. tisíciletí př. n. l. označovány signováním; tyto značky však ještě nebyly garantovány státní mocí, a proto tato platidla vesměs ještě nepokládáme za peníze v dnešním slova smyslu.

Z Mezopotámie máme i řadu dokladů o tom, jak se měnila cena zlata ve vztahu ke stříbru – ve starověku kolísala v poměrech mezi 1/6 až po 1/15. V Egyptě bylo zlato ve vztahu ke stříbru po většinu doby relativně levnější a třebaže ani Egypťané neznali peníze v našem slova smyslu, zlato zde bylo natolik běžné, aby se jeho role mohla blížit současnému oběživu. V době vlády Hyksósů (před 1500 př. n. l.) zde dokonce došlo k unikátní situaci, kdy cena stříbra byla vyšší než zlata.

Antika

Z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. známe i první zlaté poklady starověkého Řecka – především z hrobů v Mykénách („maska krále Agamenóna“ apod.). Řekové v té době používali zlato především v podobě pečetních prstenů a kultovních nádob. Jedním ze zdrojů řeckého zlata byla černomořská Kolchida, spojená v mytologii s výpravou Argonautů pro zlaté rouno. Množství zlatých předmětů („pokladnice krále Priama“) nalezl i Heinrich Schliemann při objevu Tróje.

Bohatá ložiska (především rýžovaného) zlata se v téže době začala masivně využívat v Malé Asii, kde v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. kvetly říše Frygů a Lýdů. V 7. století př. n. l. byly Lýdové prvním národem, který razil mince v dnešním slova smyslu – použitým kovem bylo přitom elektrum, přírodní slitina stříbra a zlata. Od Lýdů se použití peněz rozšířilo i do řeckého světa; první řecké mince byly raženy v maloasijské Iónii. O bohatství Frýgie a Lýdie svědčí třeba i známý mýtus o fryžském králi Midasovi, pod jehož dotykem se vše měnilo ve zlato. Proslulé bylo i bohatství lýdského krále Kroisa a lýdská metropole Sardy byla přímo označována za zlatou. Lýdského původu byla rovněž značná část zlata, které se dostalo jako dary do Apollónovy svatyně v Delfách.

Římské říše v počátcích své existence větším množstvím zlata nedisponovala. O relativní nouzi svědčí zákony proti přepychu – masivní zlaté šperky či ukládání zlata do hrobu byly pokládány za zvyky budící všeobecné pohoršení. Naproti tomu Římané kromě využití zlata při ražbě mincí a ve šperkařství přišli i jiným využitím, které je běžné dones – v zubařství.

Snaha získat větší množství zlata ovlivňovala technologický rozvoj (nové metody těžby) i římskou zahraniční politiku. Významná zlatá ložiska byla ve starověké Hispánii a souboj o tuto oblast mezi Římem a Kartgágem byl jedním z důvodů vypuknutí druhé punské války, při které dovedl kartaginský vojevůdce Hanibal své jednotky až k branám Říma. Důležitými zlatonosnými území byla v římské době také jadranská Dalmácie, Thrákie a Dácie (zhruba dnešní Rumunsko) dobytá v na počátku 2. století císařem Trajánem. Zlato těžili Římané po ovládnutí části Britských ostrovů i na území dnešního Walesu.

Před přelomem letopočtu se zlaté mince (tzv. duhovky) objevily i na našem území, kde je razili keltští Bójové. Na našem území nejsou z tehdejší doby známé hlubinné zlaté doly, hlavním zdrojem kovu bylo rýžování v tocích jižních a západních Čech. Ražba mincí však ustala s koncem keltského panství v Čechách a příchodem Germánů; ve stejné době byly také podle všeho vyčerpány nejsnáze dostupné zdroje.

Obchod

Fakt, že většina starověkých hrobek byla vyloupena už ve starověku, svědčí o tom, že přes veškerou těžbu a rýžování byla značná část tehdejšího zlata stále „tím samým“ kovem. Obchod antického světa s Dálným východem vedl postupně k vytvoření značné nerovnováhy. Až na několik průmyslových komodit (keramika) totiž římská říše neměla jak za koření a luxusní zboží vyráběné v Orientu platit. Dovoz tedy financovala především zlatem a stříbrem, tento mechanismus však dobře fungoval pouze tehdy, dokud říše rostla a získávala stále nové zdroje (např. jako kořist z nově dobytých měst). Jakmile se expanze zastavila (respektive připojit nějaké území už vyšlo na víc, než byla jeho „hodnota“), Řím se začal propadat bludného kruhu pasivní obchodní bilance. Pokusy řešit situaci zvýšením daní jen zesilovaly negativní trendy. Došlo k prudké inflaci, zlaté mince byly z rozhodnutí posledních císařů „ředěny“.

Po zániku římské říše pak zlato ze značné části Evropy téměř zcela vymizelo a zůstalo pouze součástí tak unikátních předmětů, jako byly korunovační klenoty. Za Karla Velikého byla provedena měnová reforma, ražba zlatých mincí ustala a byly nahrazeny stříbrnými. Zlaté mince se dále razily pouze v Byzanci a v Evropě se kolem roku 1000 nacházejí jen tam, kde existoval kontakt s Byzancí nebo arabským světem. Nalézáme je tedy sice v obchodních centrech Velké Moravy i přemyslovských Čech, když ale za Boleslava II. kolem roku 960 došlo (nepočítáme-li Kelty), k ražbě prvních českých mincí-denárů, bylo jako kov použito stříbro. O tehdejší vzácnosti zlata svědčí i posedlost, kterou věnovali „výrobě“ zlatého kovu středověcí a raně novověcí alchymisté a mecenáši, kteří jejich experimenty financovali. Ačkoliv po roce 1000 byla sice v Evropě objevena nová ložiska zlata (mj. i v Čechách), stále to však nestačilo, a hlad dostatečně neuspokojila ani kořist, která se na Západ dostala coby výsledek křížových výprav (mj. dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204).

K obnovení větších obchodních styků mezi Evropou a Orientem došlo až v době velkých zámořských objevů. Historie doby římské se ovšem neopakovala. Evropské mocnosti tentokrát především spojily obchod s přímou územní expanzí. Tam, kde Evropané byli nuceni za místní zboží platit drahými kovy - například za čínský porcelán a čaj - využívali zlata, které získali v Africe (především v Mali, Ghaně a další bohatých zlatých říších v údolí Nigeru) a při vydrancování indiánských států.

Indiánské zlato

Dobytí Mexika přineslo Cortesovi obrovskou kořist,co se týče zlata však bylo trochu zklamáním. Aztékové si totiž více cenili jadeitu a nefritu (a v roli platidla mimochodem používali kakaové boby).

Hlad po zlatě si španělští dobyvatelé vynahradili v říši Inků. Nejproslulejší památkou říše Inků, která Španělům padla do rukou, byla tzv. zlatá zahrada v Cuzku; jednalo se o chrám boha Slunce, ve kterém bylo všem, včetně obložení stěn, vyrobeno z ryzího zlata. Známá je příhoda, při které konkvistador Pizarro slíbil v peruánské Cajamarce inckému vládci Atahualpovi svobodu, pokud naplní místnost zlatem až do výšky člověka. Svého slibu by Atahuapla dostál, ovšem Pizarro jej nechal pod falešnou záminkou popravit, ještě než se místnost podařilo zcela naplnit. Indiáni, kteří přinášeli zlato, pak značnou část šperků do Cajamarky vůbec nedopravili, ale poklad kdesi ukryli. Dodnes řadu lidí trápí, kde se ony poklady mohou skrývat. Jsou snad v pralesích Urubamby? Nebo byly ukryty v Ekvádoru, někde nedaleko Quita, Atahuaplova rodného města? Záhada je dodnes otevřená a inspiruje řadu hledačů pokladů k novým výpravám.

Na zlato velmi bohaté byly rovněž indiánské říše na území Kolumbie. Místní vládce disponoval takovým množstvím zlata, že se při určitým obřadech celý pomazal zlatým prachem a ten pak ze sebe rituálně smýval ve vodách jezera Guatavita - tento obřad se stal základem legendy o zlaté zemi Eldorádu. Ačkoliv část zlata byla vylovena už v době konkvisty a něco se podařilo získat ve 20. století, značná část pokladu dones nejspíš leží na dně jezera.

Pravděpodobně nejvirtuóznějšími zpracovateli zlata indiánské Ameriky byly předincké říše Mochiců a Chimuů v severním Peru. Zdejší řemeslníci dokázali údajně ze zlata vyrobit tak jemné předměty, že je bylo možné pouhým účinkem lidského dechu nechat vzlétnout.

Zlato, které se tehdy z Nového světa dostalo do Evropy (zčásti do Španělska a zčásti do rukou anglických, holandských a francouzských pirátů), způsobilo obrovskou inflaci, která se stala jednou z příčin konce fungování ekonomiky „středověkého typu“. Kromě obchodu s Dálným východem toto bohatství pomáhalo financovat i počátky průmyslové revoluce a tím otevřelo cestu k moderní technologické civilizaci...

Internet + Bobanx