Čištění a konzervování mincí část 2

Je zásluhou zkušených sběratelů, kteří bývají radou nápomocni těm začínajícím, i zásluhou toho odborné literatury, která je k dispozici, a v neposlední řadě i zásluhou prohlubujícího se estetického cítění, že již ani u začátečníků nenacházíme mince vyleštěně až na obnažený kov. Snaha po absolutním vyčištění mincí napáchala v minulosti mnoho nenapravitelných škod.

Nejprve si tedy ujasněme, proč je třeba mince čistit.

1) Prvním a nejdůležitějším důvodem je nutnost zbavit mince všech škodlivě působících nečistot.
2) Dalším důvodem je zlepšení vzhledu, výraznosti a čitelnosti mincí odstraněním všeho, co zakrývá jejich skutečný ráz.
A hned si také povězme, co nikdy čistit nebudeme. Je to pravá, ušlechtilá patina, latinsky aerugo nobilis, německy Edelpatina, ta krásná souvislá vrstvička okysličeného kovu, která vypovídá o stáří mince a která vznikala dlouhé desítky let, někdy i staletí. Pěkná patina zpravidla zvyšuje cenu mincí, zejména u starých ražeb a bylo by neodpustitelnou chybou chtít tuto patinu odstranit.
A ještě pro úplnost dodejme, že nikdy nebudeme čistit mince v ražebním lesku a mince v kvalitě PROOF.
Nejjednodušší čistící metodou, kterou lze každému bez výhrad doporučit a která je vhodná pro všechny mincovní kovy bez rozdílu, je umytí mincí v teplé vodě za pomoci měkkého kartáčku a saponátu. Z mincí se odstraní pouze špína a mincím samotným to nijak neuškodí.
Velice brzy však zjistíme, že s touto jednoduchou a zcela neškodnou čistící metodou vystačíme jen u menší části mincí, zatímco pro většinu to bude nedostačující. Pak nezbude, než použít některý z dalších čistících postupů.

Úvodem však ještě několik všeobecných informaci, rad, pokynů a doporučení.

1. Dřív než se rozhodneme pro některou z čistících metod, musíme bezpečně vědět, z jakého kovu či slitiny mince je. Moderní doba nám přináší i některé komplikace v podobě tzv. dvojkovů, kdy je mince zhotovena ze dvou různých mincovních kovů, na první pohled zřetelně rozlišitelných, např. italská pětisetlira.
Další zvláštností jsou mince plátované, kdy je jádro mince zhotoveno z jednoho kovu a samotné plátování pak z kovu jiného, zpravidla ušlechtilejšího než jádro. Samotné plátování vzniká v průběhu ražby, není tedy zhotoveno galvanickou cestou a je zjistitelné pouze na hraně mince, např. u drobných mincí SRN.
Ve všech těchto případech se však jedná relativně o nové, moderní mince, takže pro sběratele není obtížné získat takové mince v bezvadné kvalitě, která čištění nevyžaduje. Přesto se dá v krajním případě vybrat způsob čištění, účinný pro oba kovy, aniž by se některý z nich poškodil.

2. Ověřujeme-li si nějaký postup, začněme mincí běžnou, nejlevnější.

3. Před započetím práce musíme numismatický materiál odkonzervovat. Postup je uveden v kapitole o konzervaci. Pokud konzervován nebyl, postačí odmaštění pomocí teplé vody, měkkého kartáčku a saponátu.

4. Čištění si můžeme rozdělit na chemické a mechanické, ale pokud máme možnost výběru, dáme přednost čištění chemickému před mechanickým. V praxi tomu bývá často naopak, pro neznalost chemických postupů převládá čištění mechanické.
Chemická lázeň někdy produkt koroze zcela nerozpustí, ale pouze jej oddělí nebo rozruší a vlastní odstranění se pak děje mechanicky. V takovém případě se tedy jedná o kombinaci obou postupů, chemického i mechanického.

5. Při čištění se nesnažme práci urychlit větší koncentraci čistících roztoků, spíše opak zpravidla numismatickému materiálu prospěje.

6. Rozhodneme-li se pro chemické čištění, dbejme, aby společně čištěné mince měly zásadně stejné složení kovů, stejnou ryzost apod. V opačném případě se stane čisticí roztok elektrolytem a mezi mincemi nestejného složení začne probíhat elektrolýza, při které méně ušlechtilý kov začne korodovat.

7. K přípravě čistících roztoků zásadně nepoužíváme kovové nádobky. Použít můžeme porcelánové nebo umělohmotné, nejlépe však skleněné, z nichž nejvhodnější jsou tzv. kádinky používané v chemických laboratořích, ve kterých můžeme připravované roztoky i zahřívat. Pokud se pro zahřívání rozhodneme, dáme z bezpečnostních důvodů přednost elektrickému vařiči před otevřeným plamenem. Při zahřívání na plynovém hořáku musíme nádobku podložit rozptylnou síťkou.

8. Z čistících prostředků předem vyloučíme Sidol, Silichrom a jim podobné přípravky, protože ošetřovaný materiál by získat nežádoucí lesk.

9. Na čištěném materiálu mohou být vedle běžné nečistoty i skvrny organického původu, např. od dehtu, lepidla, potravin apod. Ty odstraníme měkkou látkou, namočenou do některého organického rozpouštědla, např. lihu, benzínu, trichloretylenu, toluenu, terpentýnu, syntetického ředila nebo acetonu, případně minci do rozpouštědla namočíme celou.

10. Vyčištěnou minci musíme dokonale několikanásobně opláchnout vodou a následně vyvařit ve vodě destilované, abychom i z mikroskopických dutinek odstranili zbytek čistícího roztoku, který by později mohl sám působit škodlivě. Potom minci dokonale vysušíme.

11. Přestože jsme zatím stále v úvodu k samotnému čistění podle jednotlivých kovů, řekněme si něco i o čištění numismatického materiálu ultrazvukem, protože tato metoda je jako jediná zcela universální, tj. použitelná pro všechny mincovní kovy bez rozdílu.
Zařízení pro čištění ultrazvukem říkáme ultrazvuková čistička, nebo také pračka. Skládá se zpravidla z plechové skříňky, v které je zapuštěna vanička. V jejím dně je piezoelektrický měnič, který převádí elektrickou energii na mechanické kmity kapaliny. Pod ním je pak generátor vysokofrekvenčního proudu, kterým se tento měnič napájí.
Čistícího účinku se v této čističce dosahuje ultrazvukovým kmitáním kapaliny, nalité do zmíněné vaničky. Účinnost čištění stoupá úměrně se zvyšující se pracovní frekvencí. Homogennímu numismatickému materiálu nehrozí poškození ani při vysokých frekvencích, avšak u materiálu značně porézního nebo neúnosně poškozeného, případně u materiálu s rozsáhlou hloubkovou korozí, které pevnost střížku narušuje, nelze při vyšších frekvencích destrukci vyloučit.
Čistícím roztokem mohou být různá organická rozpouštědla, saponáty, případně i jiné kapaliny.

12. Pokud žádný z čistících postupů nevedl k žádoucímu výsledku a na minci např. stále ulpívá skvrnka neznámého původu a složení, zkusíme ji odstranit jedním primitivním způsobem a sice měkkou kancelářskou gumou. Budeme většinou překvapeni, jak snadno to půjde, jen nezapomeňme, že guma musí být skutečně měkká, jinak hrozí nebezpečí poškrábání mince.

13. Léty se mezi sběrateli ustálilo hledisko, jaký by měl být vzhled mincí s ohledem na jejich stáří.
Tak mince nové, tedy ne starší než 50 let, mají být pokud možno v ražebním lesku, mají vyhlížet nově, zářivě.
Mince ve stáří 50—100 let mohou být slabě zašlé, tedy s nádechem patiny. Mince starší než 100 let mívají již silnější ztmavnutí, patina je již obvyklou součásti takové mince.
I když individuální názor každého sběratele může být odlišný, přece jenom by nám ustálené a vžité hledisko mělo být při čištění mincí určitým, vodítkem.
Tolik tedy úvodem k samotnému čištění. Jen snad ještě dodejme, že pro úplnost popíšeme i čištění nálezů, často napadených silnou korozí a spojených tzv. krustou, přestože se s nimi řadový sběratel prakticky nesetká. Seznámíme se i s metodou čištění pomocí kyanidu draselného nebo sodného, která je velmi účinná, ale pro prudkou jedovatost použitého kyanidu, tzv. cyankali, sběrateli málo používaná.
Naopak zcela pomíjíme metody archaické, například čištění na zinkovém sítě, elektrolytické odrezování apod. a metody drastické, kdy čištěné minci hrozí poškození, například čištění kuchyňskou solí, špičatou kostí, říčním pískem apod., které starší odborná literatura doporučovala.