Čištění a konzervování mincí část.1

Lovcové a ostatní jinak "postižení" kolegové, v tomto oboru jsem naprostým nováčkem, ale když se pro něco nadchnu, pak se snažím získat a také předat maximum informací. Již po prvním kopnutí a vyjmutí mince ze země jsem zjistil, že se budu muset věnovat čištění a to ne ledajakému. Z tohoto důvodu jsem začal hledat informace co a jak udělat. A víte sami, že co "lovec" to jiný názor.

Rád bych Vám všem chtěl nabídnout sérii článků, která rozebírá čištění a konzervaci mincí ze všech stran. Materiál není z mé hlavy, jen je upraven, tak aby nám všem byl uceleným průvodcem.

Každý z nás si z něj vezme to své a samozřejmě to není dogma, kterého bychom se měli držet, ale pouze navržená cesta, tak mne prosím nekamenujte. Čistící chemické lázně záměrně uvedu, až po námi nejčastěji nalézaných mincích, aby se z Vás nestali chemici amatéři, než budete alespoň tušit na co lázně použít.

Seriál se bude skládat z 9 částí:

1) Úvod, tvrdost a hustota materiálu
2) Obecné základy čištění mincí
3) Měď
4) Čistící lázně
5) Zlato + Stříbro
6) Nikl + Zinek
7) Železo + Hliník
8) Cín + Olovo
9) Konzervace

ÚVOD

Denně přibývá informací o zhoršujícím se životním prostředí, ekologickými problémy se začíná lidstvo zabývat stále intenzivněji. Snahou je zajistit pokud možno zdravé prostředí pro člověka, pro živou přírodu.
Bohužel i lovec numismatik stále častěji zjišťuje, že ani jeho sbírka nezůstane před škodlivými vlivy prostředí uchráněna, pokud pro to něco neudělá. K čemu bylo dříve zapotřebí celých staletí, dnes postačí desítky let, někdy ještě méně. Stačí prohlédnout si muzejní expozice mincí. Vystavené stříbrné mince často připomínají spíše cín, nebo olovo.
Nově vydávané stříbrné jubilejní mince vypadají nově nejdéle rok. Stále častěji vznikají oxydační skvrny, zejména na mincích z méněhodnotného stříbra, jsou zcela běžné. Mince z obecných kovů na tom samozřejmě nejsou lépe.

Dříve zůstávaly mince desítky let, ať už byly v depositáři, nebo vystaveny, prakticky bez viditelných změn. Dnes jedině snad zlaté mince mohou s úspěchem zhoršujícímu se prostředí čelit. Ty však většinou představují, co do počtu kusů, nepodstatnou část sbírky.

A tak po čase zpravidla každý sběratel mincí i medailí nutně dospěje k rozhodnutí, že svůj sběratelský materiál bude čistit a konzervovat. Protože se jedná často o cenné položky, které by neodborným zásahem mohl poškodit nebo i znehodnotit, hledá poučení v odborné literatuře.
Za posledních 15 až 20 let pokročila chemie výrazně kupředu a i znalosti a zkušenosti lovců numismatiků se prohloubily. To všechno jsme se snažili do jednotlivých kapitol promítnout. Seznámíme se tedy s metodami nejen klasickými, ale i moderními.

Je třeba však hned v úvodu připomenout, že názor na některé používané metody není ani mezi odborníky jednotný. I E. Nohejlová v Základech numismatiky mimo jiné uvádí, že „na jednom místě se dosud používá způsobu, který je na jiném místě odsuzován“.

V příručce uvádíme pouze ty metody, které jsme sami s úspěchem odzkoušeli. Pokud vede k cíli více cest, dali jsme přednost té, která je schůdnější i pro laika a nechemika pokud možno vlastními silami a dostupnými prostředky.Je samozřejmé, že veškeré určovací, čistící a konzervační práce bude každý provádět na vlastní nebezpečí, ale pokud stanovené postupy dodrží, žádné nebezpečí numismatickému materiálu ani jemu nehrozí.
Snažili jsme se nezabíhat do odborných detailů, nejnutnější teorie je pouze tam, kde je to nezbytné k objasnění některých změn na mincích, případně k zdůvodnění určitého postupu apod.

V příručce uváděné metody se vedle mincí vztahují v plném rozsahu i na medaile a další numismatický materiál, jako jsou žetony, různé kovové známky apod., a to jak ražené, tak lité.Bezpodmínečně nutné však je před zahájením práce znát složení kovu, ze kterého je předmět zhotoven. U mincí získáme zpravidla potřebnou informaci v katalogu, u medailí nám bude často vodítkem zkušenost a cit pro materiál. Přesto se nám občas stane, že budeme na pochybách, o jaký kov či slitinu se jedná. Nezbude, než se pokusit o jeho určení.
U numismatického materiálu však musíme předem vyloučit metody běžně v klenotnictví, které zpravidla spočívají v napilování předmětu a následném zkoušení kyselinami či jinými látkami.

Proto v kapitole o hustotě uvádíme jednoduchou, i když dosud málo používanou metodu, tzv. vážkovou analýzu, pomocí které se nám ve většině případů podaří příslušný kov určit a která nezanechá na zkoumaném předmětu žádnou stopu.Medaile z drahých kovů bývají zpravidla puncovány. Abychom dokázali správně určit ryzost, je příručka doplněna i puncovními značkami, a to nejen československými a rakousko-uherskými, ale i puncovními značkami některých sousedních států, s jejichž numismatickými památkami se i československý sběratel může setkat.
A protože se může stát, že se nám přes veškerou snahu nepodaří zkoumaný předmět blíže určit a budeme tak případně odkázáni na odbornou expertizu někoho zkušenějšího, či přímo některého profesionálního pracoviště, připojujeme i nový jednoduchý návod na rychlé a snadné zhotovení dokonalého otisku, přestože tato problematika souvisí se zaměřením příručky jen okrajově. Ale je vždy nesrovnatelně výhodnější riskovat poškození nebo i ztrátu prakticky bezcenného otisku, než případné numismatické vzácnosti.
Nezanedbatelný význam pro numismatický materiál má i způsob jeho uložení, proto i tuto okolnost stručně popíšeme.
A než se pustíme do práce, mějme na paměti, že většinou nestačí pouhé přečtení návodu, postupy je třeba si osvojit a do problematiky vniknout. Jen tak nás výsledek našeho snažení plně uspokojí.

TVRDOST MINCOVNÍHO MATERIÁLU

Důležitou vlastností mincovních kovů je i jejich tvrdost. Čím je vyšší, tím menší je opotřebení mincí oběhem.
Ale i při čištění mincí je tvrdost důležitá, neboť ovlivňuje výběr mechanických čistících pomůcek. Tvrdost kovů lze zkoušet několika různými způsoby, každému z nich pak odpovídá určitá stupnice.
Pro naši potřebu je však údaj o tvrdosti jednotlivých čistých kovů nedostačující, a to ze dvou důvodů. Jednak v mincovnictví převažují slitiny, u kterých je obtížné tvrdost vyjádřit, a tak ji příslušné tabulky ani zpravidla neuvádějí, jednak i v případě použitého čistého kovu se obecný údaj o tvrdosti většinou liší od skutečné tvrdosti mince z něho ražené.
Rozdíl si vysvětlujeme tak, že při ražbě dochází k výraznému zhutnění materiálu, takže vyražená mince je tvrdší než střížek před ražbou. Zanedbatelná není ani skutečnost, že ke změně tvrdosti dochází i v důsledku tepelné úpravy střížku při ražbě. Zahřátím střížek změkne, ražba je snazší a dokonalejší, po vychladnutí se původní tvrdost vrací, postupem času ji dokonce u některých materiálů předčí.
A tak se ukazuje z hlediska numismatiky jako nejpraktičtější znát tvrdosti jednotlivých reálných mincí.
Podařilo se to modifikací Brinellovy metody. Použili jsme ocelovou kuličku, kterou jsme lisovací silou 4000 N vtlačovali do mincovního pole jednotlivých mincí. Velikost ocelové kuličky i lisovací síla zůstaly po celou dobu zkoušek konstantní.

Výsledkem jsou různě velké jamky, geometricky nazývané kulové úseče, vytlačené do zkoušených mincí. Čím větší jamka, tím měkčí kov. Průměry jednotlivých kulových úsečí jsme změřili Brinellovou lupou, dosadili do příslušného vzorce a vypočetli objem vytlačených jamek u jednotlivých mincí v mm3.
Ve všech případech jsme použili reálné mince a to zejména kompletní korunovou měnu od r. 1892 po současnost. Pouze v případě platiny jsme z pochopitelných důvodů zkoušeli místo mince ryzí platinový plech síly 1,5 mm a v případě cínu a olova nám pak posloužily medaile.
Pro naši potřebu je z praktického hlediska velice důležitě znát i tvrdost mosazi, ze které jsou zhotoveny drátky mosazných kartáčů, numismatiky občas používaných. V návaznosti na mince jsme proto provedli stejným postupem i zkoušku tvrdosti tohoto materiálu.

Z výsledků sestavená tabulka nám dává přehled relativní tvrdosti jednotlivých mincovních kovů. Možná budeme i překvapeni, když se s touto tabulkou blíže seznámíme, pro některé případy budeme i těžko hledat teoretické vysvětlení. Zarazí nás například, že stříbrné mince stejné ryzosti mají různou tvrdost. Tady se musíme spokojit s konstatováním, že se jedná o mince z různých období i mincoven, kdy každá mincovní huť má svoji technologii, lišící se třeba jen zlomky procent použitých příměsí i způsobem tepelného zpracování, které však ve svých důsledcích konečnou tvrdost mince ovlivňují.
Rozhodující jsou však experimentální zkoušky, které opakovaně umístění každé mince v tabulce potvrdily.
Naopak nás asi nepřekvapí, že tabulka začíná platinou, která je nejtvrdší, a že ji uzavírá olovo, které je bezkonkurenčně nejměkčí.

Vedle všeobecné orientace, která je pro každého lovce numismatika nepochybně důležitá, nám tedy tabulka tvrdosti mincovních kovů napoví, kdy můžeme uvažovat o použití mosazného kartáčku při čištění mincí.
I když kovů tvrdších než mosaz je v tabulce uvedeno hodně, neznamená to v žádném případě, že značneme mosazným kartáčem čistit bezhlavě jednu minci po druhé.
Je totiž jedna důležitá okolnost, kterou musíme nejprve uvážit. Prakticky na každé minci je patina, i když třeba někdy téměř neznatelná, jen jakoby nádech, který si ani neuvědomujeme. A právě na patině se může použití mosazného kartáčku projevit nepříjemným poškrábáním, protože patina je zpravidla měkčí než základní kov, na kterém neulpívá dostatečně pevně, a hlavně má jinou, většinou tmavší barvu. A tak i když mosazné drátky základní kov nepoškodí, mince může vyhlížet jako poškrábaná.

Budeme proto vždycky dobře rozvažovat, než se pro použití mosazného kartáčku rozhodneme. Zpravidla to bude až po vyčerpání všech ostatních možností a čištěné mince budou patřit k těm běžnějším, převážně tedy ze železa, zinku, mědi, mědiniklu a niklu.Panický strach však z použití mosazného kartáčku přesto mít nemusíme. Stačí, budeme-li se řídit citem a postupovat rozumně, a brzy poznáme, že varovné vykřičníky, které použití kovového kartáčku často provázejí, bývají přehnané.

Jiná je samozřejmě situace, pokud se týče kartáče ocelového, tomu se velikým obloukem vyhneme. Vznikly by škody skutečně nenapravitelné. Věřme však, že i začátečník je v tomto směru již poučen.
Ale pokud jde o kartáček mosazný, brzy zjistíme, že jsou případy, kdy je nenahraditelný. A většinou budeme příjemně překvapeni výsledkem.
Snad ještě dodejme, že mosazné kartáčky mají průměr použitých drátků buď 0,15 mm, nebo 0,2 mm. Máme-li možnost, rozhodneme se pro drátky slabší, jemnější.

HUSTOTA MINCOVNÍCH KOVŮ

Hustota je důležitá fyzikální veličina, které nám udává hmotnost objemu 1 m3 dané látky v kilogramech, jednotka kg/m3.V literatuře, zejména starší, se setkáme s ekvivalentními výrazy, jako např. specifická váha, měrná hmotnost apod., většinou vyjádřenými pohodnějšími jednotkami, (g/cm3, případně kg/dm3), které takto vyjádřeny, avšak bezrozměrně, udávají zároveň tzv. relativní hmotnost, vyjadřující, kolikrát je větší nebo menší hmotnost určité látky než hmotnost stejného objemu destilované vody při 4° C, (při této teplotě je hustota vody maximální a je rovna přesně 1 kg/dm3).

Hustota je jedna z vlastností, charakterizujících čisté látky, tj. chemicky jednoznačně definované prvky nebo sloučeniny.Určitá hodnota hustoty tedy odpovídá např. i jednotlivým čistým kovům. Avšak u slitin nelze hustotu předem přesně stanovit, ani když známe přesně složení i hustoty jednotlivých složek, proto bývají hodnoty hustot technicky důležitých látek i chemických individuí tabelovány.

Z hlediska numismatiky je pro nás důležité znát hodnoty hustot mincovních kovů, proto je v této kapitole uvádíme v tabulkách. Tyto údaje nám totiž usnadní naše rozhodování, zda např. zkoumaná medaile je zlatá, nebo jen pozlacená, zda novoražba čtyřdukátu Františka Josefa I. je skutečně ryzosti 986/1000 a ne 900, 750, či dokonce 585/1000, nebo i méně, a tak podobně. Bezpečně tedy rozlišíme drahý kov od obecného, a to nejen u ražeb ze zlata.
Metoda, kterou použijeme a s níž se dále seznámíme, je jednoduchá, spolehlivá a nedestruktivní, což je zejména v numismatice nesmírně důležité. Této hydrostatické metodě říkáme také vážková analýza, nebo metoda dvojího vážení.

Obr. č. 1 Závěs pro hydrostatické vážení

A jak už název napovídá, neobejdeme se bez vah s přesností vážení min. 0,1 g, které ostatně vedle lupy a posuvného měřítka patří mezi základní pomůcky numismatika.
Dále budeme potřebovat tenký silonový rybářský vlasec pro navázání mincí, nejlépe o Æ 0,1 mm, a vhodnou skleněnou nebo jinou průhlednou nádobku, umožňující svými rozměry umístění nad misku vah, jak ukazuje obrázek č. 3.
Nejprve zkoumanou minci opatříme závěsem ze zmíněného silonového vlákna podle obrázku č. 1. Je možný samozřejmě i jiný způsob navázání, na výsledek vážení to nemá vliv. Poté minci zavěsíme na jedno rameno vah a zvážíme, jak znázorňuje obr. č. 2.
Zjištěnou hmotnost označíme M1 a poznamenáme si ji. Minci necháme zavěšenou, ale podstrčíme pod ní průhlednou nádobku s vodou a to tak, aby byla celá mince bezpečně ponořena ve vodě a nedotýkala se stěn ani dna nádobky, jak znázorňuje obr. č. 3. Nádobku s vodou můžeme držet rukou, v případě častějšího vážení si zhotovíme vhodný můstek, na který nádobku postavíme. Minci ponořenou ve vodě opět zvážíme. Zjištěná hmotnost, kterou si označíme M2, bude menší než při vážení na vzduchu.
Rozdíl obou hmotností je síla, kterou je těleso ponořené v kapalině podle Archimedova zákona nadlehčováno. Pro naše účely můžeme zanedbat korekci na teplotu vody i hmotnost silonového vlákna a považovat rozdíl hmotností mince vážené na vzduchu a ve vodě přímo za její objem.
Hustotu pak vypočteme podle vzorce:

Pro názornost si uveďme konkrétní případ v reálných číslech. Poslouží nám běžná stříbrná pětikoruna z období vlády Františka Josefa I.

Obr. č. 2 Vážení na vzduchu

Obr. č. 3 Vážení ve vodě

Zvážením na vzduchu zjistíme její hmotnost M1, která je 23,9 g. Hmotnost zjištěná vážením ve vodě M2 je 21,6 g. Hustotu uvedené pětikoruny zjistíme, když vyšší hmotnost, v našem případě 23,9 g, dělíme rozdílem obou hmotností, tedy číslem 2,3. Výsledkem je hustota zkoumané mince, v tomto případě tedy h=10,3.
Nahlédnutím do tabulky č. IV. zjistíme, že se jedná bezpečně o minci stříbrnou, minimální ryzosti 900/1000. Záměnu s olovem, které v tabulce hustot č. I. se stříbrem sousedí, jistě i při minimálních zkušenostech dokážeme vyloučit.

Pro zajímavost uvádíme v tabulce č II. hustoty náhodně vybraného numismatického materiálu, zjištěné popsanou metodou, kde byla vzata v úvahu korekce na teplotu i hmotnost závěsu a váženo s přesnosti na čtyři desetinná místa.
Díky vysokým hustotám drahých kovů, jako je platina, zlato a stříbro, poskytuje uvedená metoda nejspolehlivější výsledky právě v těchto případech. Tak například zejména u binárních slitin zlato - měď lze určením hustoty materiálu zjistit ryzost s vysokou přesností a bezpečně tak rozeznat např. pravost zlatých mincí, (viz např. tabulku II. položky č. 33 a 36) a to bez jakéhokoliv sebemenšího poškození mince porovnáním zjištěné hustoty s údaji v tabulce III.



Slitiny zlata s jinými kovy, např. zlato - nikl, zlato - palladium a další nejsou v mincovnictví obvyklé, proto jejich hustoty neuvádíme.
Při pečlivé práci můžeme rozlišit i ryzosti stříbrných slitin, uvádíme proto v tabulce IV. přehled hustot binárních slitin stříbro - měď, jakožto nejběžnějšího mincovního kovu.
Rozdíly hustot mezi raženým a litým materiálem jsou menší než 1 %‚ což je zanedbatelné. Popsanou metodou můžeme tedy rozpoznat mince i jiné předměty zhotovené z obecných kovů, jakož i předměty postříbřené nebo pozlacené (doublé, plaqué), neboť jejich hustota je vždy nižší než 9.
Při stanovení hustoty popsanou hydrostatickou metodou je však třeba vyloučit předměty duté nebo takové, jejichž členitost vylučuje dokonalé odstranění uzavřených vzduchových bublin na ponořeném předmětu.

Pokud máme k dispozici srovnávací numismatický materiál, což je v numismatice dosti časté, zvýší se podstatně pravděpodobnost určení např. falz nebo jiných napodobenin, lišících se ryzostí.
Závěrem této kapitoly zbývá vyslovit přesvědčení, že nám popsaná metoda může ušetřit mnohá zklamání, někdy i finanční prostředky, a to i v souvislosti s předměty nenumismatickými.

Chcete také najít nějakou historickou minci? Prohlédněte si naše detektory kovu.