České země a první světová válka I.

ČESKÉ ZEMĚ A PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Před rokem 1914 byly české země, resp. Země Koruny české už několik staletí součástí rozsáhlé mnohonárodnostní habsburské monarchie, po roce 1620 ovšem s pouze formální samostatností. Myšlenka českého historického státního práva začala znovu ožívat poté, co česká společnost v první polovině 19. století úspěšně završila proces českého obrození a navázala na něj rychlým zráním v oblasti hospodářství, kultury a politiky. Snahy o obnovení samostatného českého státu v rámci habsburské monarchie však narážely na trvalý odpor Vídně, protože jakékoliv zesílení pozice českého slovanského obyvatelstva habsburské monarchie bylo považováno za krok vedoucí k zániku říše.

 
Jedním z důsledků vývoje české společnosti během posledních desetiletí 19. století se staly zjitřené vztahy mezi Čechy a českými Němci, dvou hlavních technik, která po staletí společně obývala české země. Ve druhé polovině 19. století vyvolal proces rychlého všestranného rozvoje českého národa, který navíc zaznamenal značný populační nárůst, na straně Čechů snahu o přiměřené vyrovnání dosud omezené pozice a na straně českých Němců naopak sílící pocit ohrožení a z toho vyplývající odpor vůči českým emancipačním tendencím. V roce 1910 žilo v Čechách 4,2 mil. Čechů a takřka 2,5 mil. Němců, na Moravě více než 1,8 mil. Čechů a 720 tisíc Němců, ve Slezsku 180 tisíc Čechů a 325 tisíc Němců. Kromě toho tu bylo 235 tisíc Poláků ve Slezsku a necelých 15 tisíc Poláků na Moravě. Řevnivost obou hlavních etnik byla zvláště patrná v Čechách, kde neúspěšná česko – německá vyrovnávací jednání dokonce rok před vypuknutím světové války vedly k rozpuštění nefungujícího zemského sněmu.

Před neúspěchy státoprávních snah českého národa bylo uvažování nejdůležitějších českých politických reprezentantů velmi dlouho zarámováno hranicemi habsburské říše, která se při všech nedostatcích zdála být slušným garantem zachování české svébytnosti. V Rakousku – Uhersku si měla česká společnost vybojovat pozici rovnocennou dosud dominujícím Němcům a Maďarům za pomoci sice poněkud omezených, nicméně funkčních parlamentních mechanismů. Teprve krátce před první světovou válkou vedly neuspokojivé výsledky tohoto postupu k několika neoficiálním, většinou značně nerealistickým českým pokusům o vlastní zahraničně politická jednání. Postavení a poloha českých zemí byly živnou půdou pro vznik silného a nekritického rusofilství, pozornost českých politiků v roce 1914 proto nejvíce přitahovalo carské Rusko. Nejznámějším příkladem českých zahraničně politických aktivit z této doby je projekt slovanské říše v čele s ruským carem představený nedlouho před sarajevským atentátem ruskému ministrovi zahraničí S. D. Sazonovi vůdcem mladočechů Karlem Kramářem.

Zpráva o zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho choti 28. června 1914 se v českých zemích dočkala jen omezeného ohlasu, v němž se nezbytné projevy soustrasti prolínaly s uspokojením nad eliminací osobnosti, která pro český národ zůstávala velkou neznámou. Rozhodně nebylo nikoho, kdo by byl schopen a ochoten vnímat tragicky sarajevský atentát jako první krok na cestě k rozhoření ničivé světové konflagrace. Poslední válkou vedenou přímo v prostoru českých zemí byl prusko – rakouský konflikt v roce 1866, poslední válka tzv. civilizované Evropě (do níž nebyl počítán Balkán) se odehrála krátce poté v roce 1870, a třebaže v následujících letech nechyběly vyhrocené mezinárodní situace, do nichž více či méně zasahovalo i rakousko – uherské soustátí (např. anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908), doposud vždy se je – při demonstrativním využití vojenské síly – podařilo urovnat diplomatickými prostředky.

Ve vládách předlitavské (rakouské) části monarchie měli sice Češi už nějaký čas své ministry, nikoli však v čele silových či klíčových resortů. V létě 1914 se proto zástupci českého národa fakticky nemohli podílet na rozhodování o vyvolání války se Srbskem, kterou zodpovědní rakousko – uherští činitelé naplánovali jako izolovanou „trestnou výpravu“ proti státu, s nímž se habsburská monarchie od nástupu dynastie Karadiordievičů v roce 1903 dostávala do stále větších kontroverzí. Nikdo z české politické reprezentace netušil – a tím spíše česká veřejnost, že všeobecně vítaná vstřícná srbská odpověď na srbské ultimátum z 23. července 1914 už na záměrech Rakouska – Uherska nemůže nic změnit. V sobotu 25. července podepsal císař František Josef I. rozkaz, jímž byla v habsburské monarchii vyhlášena částečná mobilizace. Veřejnost se o ní začala dovídat na svatoanenskou neděli 26. července 1914, stále ještě s důvěrou, že k vojenskému konfliktu nedojde. Tato naděje byla zmařena hned v úterý 28. července 1914, kdy Rakousko – Uhersko vypovědělo srbskému království válku, o němž bylo obyvatelstvo informováno proslulým manifestem „Mým národům“. A zatímco se muži povolaní do vojenské služby a jejich blízcí uklidňovali tím, že válka nemůže trvat dlouho – pokud vůbec dojde k boji, až příliš pevně propojený mechanismus obou hlavních mocenských uskupení (Trojspolek versus Dohoda) se dal do pohybu, na jehož konci stál svět v největší a nejničivější válce, jakou od té doby prodělal.

Bezprostředním impulsem k rozpohybování aliančního systému byla ruská mobilizace zahájená 29. července. Rusko bylo srbským spojencem a hlavním protivníkem habsburské říše a tento jeho krok se dal očekávat, nicméně Rakousko – Uhersko do poslední chvíle doufalo, že k němu nedojde. Však stalo se, c. a k. ozbrojené síly se hned na počátku války ocitly ve velmi nepříjemné situaci. Habsburská říše postavila své rozhodování na dřívějších dohodách s Německem svým hlavním a silnějším spojencem, které jí podle nich mělo pomoci zajistit bezpečné vedení izolované války proti Srbsku a jeho věrnému sousedovi Černé Hoře. V tomto smyslu také c. a k. ozbrojené síly zahájily částečnou mobilizaci. Při ní na jih začal přesouvat i sled B v síle zhruba jedné pětiny rakousko – uherské armády, jenž byl jakousi strategickou zálohou, která měla posílit příslušný hlavní sled na aktuálně ohroženém bojišti: při izolované válce se Srbskem bylo její místo na jihu, při izolované válce s Ruskem či s oběma státy najednou měla nastoupit na východě. Německo naproti tomu hodlalo rakousko – uherskou brannou moc, po mobilizaci čítající necelých 1,5 milionu mužů, od počátku využít k dočasnému podržení mohutné ruské armády do doby, než bude rychle a vítězně ukončeno tažení na západě. Výsledek: východní hranice habsburské (ale také německé) říše byly kryty podstatně slaběji, než bylo na sklonku července 1914 nezbytně nutné.

Na počátku světové války se skládala rakousko – uherská branná moc ze tří hlavních složek: společného císařského a královského (c. a k., respektive k. u. k.) vojska; dvou zeměbran (v Předlitavsku nazývané k. k. Landwehr), které byly během války využívány jako rovnocenné společnému vojsku – reflexí toho bylo na jaře 1917 provedeno přejmenovaní zeměbraneckých útvarů na střelecké a dvou zemských domobran (v Předlitavsku k. k. Landsturm), jejichž úkolem byla podpora společného vojska a zeměbrany, nicméně během války se záhy ocitaly – často s tragickými výsledky – v první linii. Čistě české útvary bychom v rakousko – uherské armádě hledali marně, což souvisí s národnostním složením českých zemí a s předválečným doplňovacím systémem rakousko – uherské branné moci. Z celkového počtu 15 teritoriálních obvodů odpovídajících stejnému počtu armádních sborů byl v Čechách dislokován VII. pražský a IX. litoměřický sbor, jižní část Moravy spadala pod II. vídeňský sbor a zbytek Moravy a Slezsko pod I. krakovský sbor. Češi byli v útvarech společného vojska zastoupeni ve 24 pěších plucích (z celkového počtu 102), 9 praporech polních myslivců (z celkového počtu 32), 10 dragounských (z celkového počtu 32) a 2 hulánských (z celkového počtu 6) zeměbraneckých pluků. Ve velkém počtu byli čeští vojáci zastoupeni u dělostřeleckých útvarů a u technických a týlových jednotek doplňovaných na území českých zemí. Našli bychom je ovšem např. také u námořnictva, v justiční službě, v řadách vojenských lékařů (unikátní zkušenost získávali čeští lékaři během balkánských válek) či ve vojenské duchovní správě. Nezanedbatelný byl i počet Čechů mezi c. a k. důstojníky z povolání.
Ještě ve druhé polovině 19. století platilo, že české pluky patří k tradičním oporám branné moci habsburské monarchie. Na počátku 20. století se však tato situace začala měnit. Důvodem bylo především zavedení branné povinnosti. V Rakousku – Uhersku k tomu došlo v roce 1868, v důsledku čehož se do dříve apolitické a nadnárodní c. a k. armády začaly přenášet aktuální národnostní a sociální rozepře. Nejvýraznější předzvěst možných potíží s českými záložníky přinesly projevy nesouhlasu některých českých jednotek s částečnou mobilizací proti Srbsku během první balkánské války v roce 1912.

Po těchto zkušenostech očekávalo Vídeňské ministerstvo války podobné problémy i při částečné mobilizaci v červenci 1914, která se vztahovala také na VIII. a IX. armádní sbor. K ničemu takovému však tentokrát nedošlo. Za hladký průběh částečné mobilizace mohlo vedení rakousko – uherské branné moci děkovat mj. právě svému špatnému odhadu dalšího vývoje událostí. Češi začali ke svým útvarům nastupovat s tím, že je čeká tažení proti Srbsku, zřejmě skutečně zapletenému do přípravy nešťastného atentátu na následníka trůnu, a to pro ně přes jejich relativně silné praslovanské myšlení nebylo zcela nepřijatelné, resp. Nedokázalo to narušit vědomí povinnosti vůči Rakousku – Uhersku. Českým zemím se na přelomu července a srpna 1914 dokonce nevyhnuly ani celou Evropu zachvacující projevy poválečného nadšení, jejichž společenská spontánnost byla ovšem dost diskutabilní. V Praze sice na poválečných demonstracích nechyběly ani české hlasy, nicméně většina české veřejnosti tyto akce vnímala jako zmanipulované, příliš velkoněmecky orientované a také hojně navštěvované Židy, vůči nimž vládla v Čechách již delší čas silná nevraživost z důvodu jejich neskrývané prorakouské loajality.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…….

Wiest, A.: OBRAZOVÉ DĚJINY PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY
Budínský, L.:DESET PREZIDENTŮ