Býčí skála

K jednomu z pestřejších kamínků dosud nezaplněné mozaiky našich znalostí z pravěku náleží okryv hromadného pohřbu na Býčí skále u Adamova v Moravském krasu, který, který byl sice učiněn už v minulém století, avšak svůj nesporný význam si stále zachovává.

   Jeskyně Býčí skála patřila k místům, která k sobě poutala zvláštní pozornost. Krasová část Josefovského údolí tvoří mezi jeskyněmi Kostelíkem a Jáchymkou rozšířenou lučinatou zátočinu, ohraničenou na severní straně až 50 metrů vysokými vápencovými stěnami. Při pohledu z cesty, vedoucí ze Křtin do Adamova, jsou oba vchody a spodní části skalisek Býčí skály zakryty stromovým porostem. Dravé vody, tvořící říční koryto, vyúsťují z jediného původního vchodu Býčí skály (umělý vchod byl proražen koncem 18. století) a směřují do řečiště Křtinského potoka. Ještě působivější měl být prožitek toho, kdo vstoupil do části jeskyně, příznačně zvané Předsíň, ještě v době, než tato část byla výzkumy porušena. Dr. Martin Kříž, znalec moravských jeskyní z minulého století, tento dojem zaznamenal. Denní světlo, pronikající otvorem nad vchodem, zvláštním způsobem proráželo jeskynní tmu a vytvářelo efekt dokonalého soumraku, velebného tajemství, což působilo mimořádně. Člověk prožíval pocit, jakého se mu dostávalo snad jen v místnostech, v nichž se podle antických autorů za starých časů konaly tajuplné náboženské obřady, přístupné jen zasvěcencům.

   Je zřejmé, že k těmto mystickým dojmům dr. Kříže významně napomohly i lidové zkazky, které se ještě v jeho době živě tradovaly. Jeskyně prý sloužila jako svatyně válečného boha staroslovanských vyznavačů Svantovíta, k jehož slávě tu kněží podřezávali hrdla zajatých nepřátel. Kdysi v noci byla prý jeskyně osvětlena jako v jednom ohni. Tehdy se zevnitř rozléhal rituální zpěv, provázený žalostnými výkřiky, které se nesly velmi daleko. Jeskyně sama prý ukrývá vzácné poklady, střežené duchy. Zevnitř vychází průvody kostlivců na dlouhé pochody a zase se vracejí zpět. Zvlášť obávané byly divoké reje kostlivců. Koho v noci zastihly v jeskyni, na denní světlo už nevyšel. Po nocích se tu zjevoval ohnivý býk. Měl být spatřen ještě někdy koncem minulého století.

   Strach z přízraků nedokázal zabránit některým odvážlivcům v hledání pokladů. Nacházeli zde množství kovových předmětů, jejichž někdejší užitnost si leckdy ani nedokázali vysvětlit, a také lidské skelety, či jednotlivé kosti, což vytvořilo mínění, že jde o dávné pohřebiště. Tuto domněnku v roce 1663 vyvracel kanovník M. A. Vigsius, který usuzoval, že jeskyně se mohla hodit nejspíš tak pro úkryt loupežníků nebo lidí, kteří se zde ukrývali v době válek.

   Odkrytí dráždivě tajemného obsahu jeskyně Býčí skála připadlo dr. Jindřichu Wankelovi, který je pro své zásluhy (nejen v tomto případě) zván "otcem moravské archeologie". Než zahájil první výkopy v roce 1867, měl už tento romanticky založený badatel celou řadu důvodů, které ho vedly právě sem. Především to byly všelijaké drobné nálezy, které tu měly svůj původ. Dále lidové zkazky. Název jeskyně měl podle jeho mínění předznamenávat kultovní místo ze staroslovanských dob. V neposlední řadě i samotné místo působilo na představivost vášnivého archeologa.

   Už první výkopy, provedené hluboko v jeskyni, přinesly dr. Wankelovi mimořádný úspěch. V rozlehlé Jižní boční síni se mu podařilo odkrýt tábořiště lidí plistocénního období, což ve středoevropských poměrech bylo poprvé, kdy byla zjištěna současnost člověka s diluviální zvířenou.

   V roce 1869 dva studenti, kteří o prázdninách navštívili jeskyni, vykopali v prostoru Předsíň rozbitou nádobu se spečeným prosem a soškou bronzového býčka. Dr. Wankel se o nálezu býčka dozvěděl až po třech letech. Hned nato zahájil výkopy přímo na místě, kde oba studenti sošku nalezli. Povrchové vrstvy obsahovaly jen písek a štěrk. O něco níž se objevily obrovské balvany, o nichž bylo zřejmé, že je navrstvila lidská ruka. Pod hrubou vrstvou vápence se pak projevila dvě velká žároviště, z nichž jedno mělo rozsah kolem 30 metrů čtverečních, druhé až šedesát. Kopáním se pak začaly odkrývat žárem spečené střepy a koňské kosti. Na to ak zbytky kdysi nádherného dřevěného vozu, bohatě kovaného železem a bronzem s okázale pracnou ornamentací atd. Na zbytcích vozu byly nalezeny kosti muže, který je podle okolností nálezu označován za významnou osobnost. Jeho vyjímečné postavení mezi současníky dokládalo na 40 lidských koster, lidských obětí, které ležely okolo v různých polohách, pohozené jedna přes druhou, s roztaženýma rukama a nepřirozeně skrčenýma nohama. Některým chyběla odseknutá hlava, jiným ruce nebo nohy. Na zemi ležely i dvě koňské kostry bez hlavy a nohou. Ležící těla byla obklopena pestrou směsicí šperků a ozdob, zlatých i bronzových. Na hrubých deskách ležela kostra mladého muže vedle zbytků vepře. Při stěnách jeskyně byly uloženy bronzové nádoby, z nichž jedna obsahovala lidskou lebku. Oproti žárovišti stál kamenný oltář s dvojicí uťatých ženských rukou, zasypaných obilím. Hned vedle se nacházela polovina lebky, poblíž pak nádoby s potravou. kousek odtud lebka, upravená jako pohár, naplněná prosem. Z mrtvých, označovaných za lidské oběti jakožto součást pohřbu významného jedince, bylo určeno pětatřicet mladých žen či dívek (vysokých a štíhlých), pět mužů mladého věku, jedna dívka deseti až dvanáctiletá a dítě ne starší než 4 roky. Na některých lidských kostech byly prokázány známky kanibalismu. Podle okolností nálezu a zejména podle šperků, zbraní a nádob dr. Wankel poznal, že objev nemůže zařadit do doby, kdy Moravu osídlili Slované, ale že odkrytý jev náleží době starší, počátkům doby železné, tedy období, které u nás zhruba koresponduje s dozníváním pravěku.

   Svou příšerností zaskakující výjev a na svou dobu kacířsky smělá interpretace dr. Wankela, který svůj objev zcela neochvějně označil za pohřeb významného pohlavára a mrtvé lidi kolem něho za oběti, které byly drasticky utraceny při pohřební tryzně svého vladaře, vyvolaly značnou odezvu. Někteří badatelé přicházeli s jinými výklady. Například že v jeskyni došlo k náhlému přepadení lidí, kteří se zde ukryli před nebezpečím, nebo že domácí obyvatelstvo zde překvapilo a vyvraždilo nenáviděné cizince, které sem přilákalo bohatství železné rudy (součástí objevu byla kovárna). Později se uvažovalo o náhlé explozi, při níž odervaný strop zasypal přítomné lidi. Nicméně čas a objevy z jiných míst Evropy daly za pravdu dr. Wankelovi a nikoliv jeho odpůrcům.

   K masakru v Býčí skále mohlo dojít někdy mezi 6. a 5. stoletím př. n. l. Událost tedy spadá do začínající doby železné, do období kultury halštatské, zahrnující značné části Evropy od Francie až po Karpaty a Balkán. Tyto krajiny byly osídleny kmeny, které žily na úrovni barbarského stupně. Tito lidé dosahovali z hlediska pravěkých podmínek vrcholného kulturního stupně, který je výrazně odlišoval od divošských způsobů, avšak dosud ještě neměli úroveň vysokých civilizací tehdejšího světa, jaké tvořily například Egypt a Babylón, odkud však určité vlivy přijímali a praktikovali po svém. Zejména bohatství a okázalost panovníků vyspělejších kultur mohly být pobídkou k určité nápodobě. Tak se v kultuře halštatské projevuje zřetelné oddělování významných jedinců od méně významných (společensky, majetkově i místně) a to v míře o poznání vyšší, nežli tomu bylo v předchozích dobách pravěku. Zvlášť výmluvný příklad podává hradiště Heuneburg v Německu, kde si halštatský velmož nechal přestavět část svého sídelního hradiště po způsobu tehdejšího řeckého stavitelství, přičemž nejokázalejší část opevnění, cihlové hradby s baštami, umístil nikoliv na místa ohrožená cizím útokem, ale proti chatrčím obyvatel. Také velmož, pohřbený takovou pompou v Býčí skále, pravděpodobně žil oddělen od obyčejných lidí. Badatel Jiří Adámek, který se zabýval hledáním jeho sídelního místa v okolí jeskyně, došel k závěrům, že velmož obýval malé hradiště na výšině Skála v Brně, kde mohl žít v obklopení svých nejbližších vrstevníků, dobře organizovaných a opatřených špičkovou výzbrojí.

   Krutost pravěkých náboženských rituálů a jiných zvyklostí se obvykle spojuje s určitou nervozitou doby, kdy se obyvatelstvo, nebo jeho část, cítilo ohroženo. Evropské pravěké barbarství se vyznačovalo nejenom pokusy o nápodobu vyspělejších kultur, ale i značnou bezohledností, která se projevovala mimo jiné i jakýmsi druhem posvěcování loupežných výprav (období tzv. vojenské demokracie). Loupeživý zájem se obracel vždy tam, kde bylo co ukořistit. Toto "posvátné" pojetí se určitým způsobem zrcadlí i v homérských eposech, kde rozhodně není pokládáno za útratu cti, jestliže čestný muž nevynechá žádnou možnost zúčastnit se drancování a loupení za účelem kořisti.

   O lidech, jejichž ostatky dr. Wankel odkryl v Býčí skále, se toho moc neví. Nejsou známa jména, ani nelze s jistotou říci, jakého byli etnického původu. Velmož, spálený na svém nádherném voze, byl bezesporu významnou osobností. Není známo, zda byl suverénním panovníkem, nebo vazalem vyššího vládce, nebo jen místním náčelníkem apod. Podle nalezených předmětů je zřejmé, že jeho sídelním místem probíhaly cesty dálkového obchodu, neboť leckteré předměty pocházely ze vzdálených krajin, např z Egypta, Itálie, Balkánu, západní i severní Evropy atd. K pramenům jeho bohatství mohla mj. přispět i naleziště železných rud na sever od Brna.

   Mladí lidé povraždění na jeho počest, zřejmě náleželi k vládnoucí vrstvě, což je možné usuzovat podle šperků a jiných součástí osobní výbavy. Mohlo také jít o velmožovy příbuzné, jeho osobní družinu nebo služebnictvo, případně otroky. Každopádně zaráží skutečnost, že k takové hromadné oběti vůbec došlo. Akt nepřátelského násilí zde můžeme zřejmě vyloučit. Tito mladí lidé se podle všeho podrobili jakýmsi uznávaným pravidlům, dobrovolně nebo z donucení. To samo o sobě ukazuje přinejmenším to, že pravěké zvykové právo, bazírující na zásadě rovnosti každého člena komunity, zde už postrádalo svůj původní význam. Je tedy nesporné, že soubor vynálezů z Býčí skály u Adamova v Moravském krasu tvoří významný dokument z období barbarského stupně naší prehistorie.

Bobanx  

zdroj: Moravskoslezský večerník - 5.3.1993

.... a ještě dodatek od Orlasiho

Existuje ještě jedna teorie, která je mladší jako uváděný zdroj článku... Někdy koncem devadesátých let byl ve sborníku České speleologické společnosti Speleo uveřejněn dobře zpracovaný a podložený příspěvek , který předložil jednoduchou a reálnou teorii příčiny masakru na "Béčárně"...
Zjednodušeně: z vápence se při vysoké teplotě stává vápno. Rozdíl mezi pevností vápence a vápna známe. Nález velkého ohniště v jeskyni popsal už Jindřich Wankel, vysoký stupeň zvápenatění původního stropu doložili chemickým rozborem autoři článku - amatérští speleologové.  Devastující zranění popisovaná na nalezených kosterních pozůstatcích tedy nemusela vzniknout při rituálním pohřebním obřadu, mohla být způsobena smrtícími  balvany, řítícími se z ohněm narušeného stropu...
A ještě jedna perlička - údajně nejstarší jeskynní kresbou na našem území je tzv. mřížka, objevená také v Býčí skále. Jeden z jeskyňářů, kteří se učastnili vynášení nánosů při průzkumných pracech v této jeskyni, dává již léta k dobru historku, kterak se stal vědecky doloženým nejstarším člověkem planety... Za každý vynesený kýbl usazenin si udělal na zeď čárku, pro představu, jaký bude objem vynošeného materiálu. Čárky dělal uhlíkem nalezeným v sedimentu.  Radiokarbonová metoda, která měla prokázat stáří později "objevené" kresby, prokázala vlastně jen stáří onoho uhlíku ( 2 až 3 tisíce let), kteréžto stáří vědci automaticky přiřkli i kresbě... Když se jeskyňář pokusil omyl vysvětlit bylo již pozdě, nález byl s velkou pompou zveřejněn... Jestli je tato historka pravdivá nebo ne, už asi neví ani sám její autor...  :-)
Orlasi