Bronzová sekyrka s Lobem, Jin a Tomem

Na bronzovém poli s Lobem, Jindrou a jejím Tomem. Mysleli si chudáci, podle mých předchozích úlovků, že jsem neškodný.

Zkrátím to. Tom2 mě pozval na bronzy. Že prý zná jedno pole, které je dává, ale že se musejí odevzdávat archáčům, nejlépe HAndreasovi. Taková že jsou pravidla hry. I přes tato brutální pravidla jsem souhlasil, s vědomím, že nejdůležitější je radost z lovu, nikoliv úlovek sám. Stejně jako když jsem při jiné příležitosti odevzdal luxusní pražský groš.

Mezitím mě lákali Bogan s Krejcarem, ať jedu s nimi kamsi k Rakovníku. Zpupně jsem odmítnul, že přece jedu na ty bronzy. A jel jsem. Budík na šestou, ranní piccolo na Masarykově nádraží, a směr Roztoky u Prahy.

Srdečné pozdravení s Jin a Tomem. Chvíli mě opět vozili se zavázanýma očima po kraji a vyklopili na poli jak výkupné. Jindře jsem nastavil EuroSabre II LS, a šli jsme do boje to bronzové pole luxovat. Kromě šrotu hodinu nic. Pak jsem vypípnul bronzovou sekyrku. Nastalo: zastavení dechu, srdeční zástava, motání hlavy, fleky v obličeji, povolené svěrače, ukápnuto v kalhotech, krev teče z nosu, prasklá plodová voda, znáte to. Čtyři roky skoro nic, a pak najednou tohle...

Volal jsem ihned: archeologovi (HAndreas), mámě, Velikému Náčelníkovi Elmarovi, kamarádovi hledači Nick1, Nick2, Nick3...NickN – to aby byl hledačský polynom úplný. Stejně tak jsem okamžitě rozeslal hromadu nadšených, opěvujících SMSek. Propagandisté Velikého Milovaného Vůdce, Božského Nebeského soudruha Kima, byli v tu chvíli vedle mě hotoví břídilové.

Veliký Náčelník Elmara do telefonu znuděně pozdravil: „Jóó...?“ Měl totiž sobotní službu na prodejně a nemohl proto jít hledat. Smířlivý témbr tónu na posledním „ó“ znamenal, že právě prodal další detektor. Pak pokračoval vyšetřovacím způsobem vedení dialogu, co že je to vlastně zač? Jako z chlupaté deky ze mě postupně lezlo doznání, že sekyrka nemá ani takovou tu vagínu (tulejku) kam se strká zahnutý konec větve a lepí se do ní klejem (březová zahuštěná smůla), ani nemá křidélka jak dámské vložky Always, ale jen jakousi téměř neznatelnou drážku, jako pro pero do vybrání mezi hřídelem a naraženým hnacím kolem. Veliký Náčelník si nakonec posupně odfrknul, že to je sekyrka snad až páté kategorie, co zná, ale jestli chci, že ji mohu nafotit a poslat. Nakonec nařídil: „Mazej zpátky na pole a bez něčeho dalšího, bronzové spony, nákrčníku nebo tak nějak, nejraději obojího, se snad ani nevracej!“ Bylo mi v tu chvíli jak reportérovi CNN, když přijel k případu až po městských policistech. Schlíple jsem zastrčil ten nicotný kus bronzu do kapsy, zapnul Lobo a začal zase luxovat pole.

Sotva jsem ale znovu Lobo nadráždil, přišel šelma sedlák s traktorem bránovat a diskovat. Honil nás s tím monstrem před sebou, až jsme hledali jako o závod. Hlavně já, v čerstvé paměti rozdiskovanou dohledávačku Garrett kdesi u Lysé nad Labem (opět s Tomem, ale i s dalšími svědky, Pilotem, Mambem a Meldou). Jen se na odpérované sedačce zetoru pochechtával a vyvažovacím závažím před přední nápravou nám lechtal lýtka. Připadal jsem si jak ve Spielbergově filmu Duel a dělalo se mi z toho špatně.

Nakonec naštěstí Tomovi vyhládlo, takže nás vysvobodil vyhnáním z pole domů na Jindřinu hrachovku. Byla skvělá. Jindra se ještě stihla, než jsem se zdvihl k odchodu, pochlubit jak jí Tom2 ničí nálezy louhováním, plamenem a voskem. Ve výsledku to nakonec vypadá docela dobře. Poděkoval jsem Jindře a Tomovi za oběd, že mě nechali vyluxovat jejich bronzové pole, odříhnul si a spokojeně odešel na City Elefant, směr Praha Masarykovo. Myslím, že Tom2 ani Jindra mě už za neškodného nepovažují.

PS: Z jedné z mincí, co jsem našel na bronzovém poli jaksi mimo zápis, se pravděpodobně klube stříbrňák.

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit

 

Zvětšit