Bramborový pozdrav – aneb Tři Bavoři na Šluknovsku

Zajímal ho samozřejmě dosah a chování detektoru v různém prostředí. Vytáhl jsem tedy kamaráda na pole, potom jsme se přesunuli na louku a skončili v lese. Na poli a louce padali běžné věci, mincičky a drobnosti. Převážně mně, protože Milanův osmiletý Adventis trpěl zřejmě lehkou stařeckou slepotou – prostě mince v patnácti a více cm už neviděl. Když jsme potom vlezli do lesa, kamarád začal brblat, že už toho má dost a jdeme domů.

Cesta domů s překvapením

Namířili jsme si to přímo k autu. Po cestě zpět to bylo samé: „Nevěřím, že v lese něco kopnem, v lese jsem nikdy nic pořádnýho nenašel. Já to asi zahodím...“. A tak dále ve stejně pozitivním duchu. Vešli jsme smrkového porostu. Šel jsem v předem určeném směru, stylem cik-cak podle pěšiny. Znáte to, tzv. „na pocit“. Najednou signál. Sehnu se a kopnu. Hrabanka a pod ní krásně nadýchaná sprašová půda. Vypadlo na mě zelené kolečko. Milan se hrnul ke mně. Začal jsem se radovat – agéčko po delší době, konečně! Navíc na lokalitě tolik známé a naskrz prochozené? Nevěřil jsem vlastním očím.

Radost byla, co mám povídat. Celý den skoro nic a pak tohle. Zvedl jsem se. Ze zvyku jsem ještě líně máhnul nad dírou. Zase signál... Hm... To už Milan běhal kolem a mával tak zuřivě, až jsem se bál, že pokosí i ty třicetileté smrčky v porostu. Zajel jsem rukou do sypké suché hlíny a vyhrnul jsem další dvě krásně vybarvená kolečka. To už jsem lehce zrudnul, cítil jsem nával adrenalinu a pln rozechvění honem mávnul cívkou ještě jednou. Už nic... Škoda. Takže nakonec 3 stříbrňáčky v jedné díře, to se mi do té doby ještě nepovedlo.

Kule sem, kule tam, co já s nimi udělám?

Mezitím Milan začal kopat, signálů měl spoustu. Kolem nás se to signály doslova hemžilo. Sbalil jsem pečlivě ágéčka a uložil posvátně do kapesníku (čistého, jak jinak) a jal se hledat s Milanem. Ten den už žádná další mincička nepřišla. Zato v okruhu zhruba 30 metrů od pomyslného středu nálezu mincí, padala jedna stará olověná kule za druhou. Ten den jsme jich tam vytahali každý několik desítek. Je to k neuvěření. Úspěšně jsem se vyhnul „nástrahám“ v podobě desítek olověných kulí a došel jsem si bez jediného rušivého signálu přímo pro ty „mé“ mince!

Exkurze do historie

Doma jsem je pečlivě očistil. Jaká radost! Mince jsou vcelku zachovalé, krásně čitelné. Šlo o bavorské deseti-krejcary kurfiřta Maxmiliána Josefa z let 1765, 1767 a 1768. Protože se trošku zabývám historií našeho kraje, vzpomněl jsem si, že při bramborové válce (o bavorské dědictví) z let 1778 – 1779 vrhla pruská armáda o síle 89 000 mužů (z nich část Sasové, část Bavoři a jiní žoldnéři) pod velení prince Jindřicha (Henri) do Šluknovského výběžku. V několika rozdělených proudech posléze směřovala do českého vnitrozemí, kde se měla spojit s armádou jeho bratra – pruského krále Friedrycha – proti sešikovaným vojskům rakouským pod velením gen. Laudona.

Sbírám staré mapy a vím, že v jedné z nich mám detailně zakreslen postup Jindřichovi armády. Na mapě jsou totiž zapsané nejen pozice ležení a táborů, ale i přesná data tažení Šluknovskem. Dohledal jsem si lokalitu nálezu na staré mapě z roku 1778 a světe div se! Místem skutečně táhl jeden z oddílů Jindřichových vojsk. Konkrétně husaři gen. Bellinga – což byl významný a svého času uznávaný pluk odhodlaných a hrdých vojáků.

Rozuzlení

Krom potvrzení lokality jsem se dozvěděl také přesné datum. Lokalitou mého nálezu táhli Bellingovi husaři přesně 29. července 1778! Tím se můj nález posunul na další úroveň, neboť, co jiného, než přesné určení a dataci nálezových okolností, si amatérský badatel historie může přát? Z obyčejných deseti-krejcarů se rázem stala jasná, hmatatelná a lidská historie. Trošku i mírná „tragedie“, protože ony tři mince, které některému vojákovi 29. 7. 1778 z kapsy vypadli, museli docela mrzet. Já jsem za ně ovšem rád. A věřím, že i vás můj článek potěšil. Přeji vám, abyste i vy mohli své nálezy dohledávat, datovat a objevovat jejich další, tedy lidský a kulturně-historický rozměr.

Zdraví, GM4PRO.