Bitva u Chlumce 2.

…Měl však obavy, že se levé křídlo odtrhne od jeho hlavní opory- masívu Krušných hor, tento úsek svěřil 1. gardové divizi generálporučíka Alexeje Petroviče Jermolova, zatímco za střední úsek obrany odpovídal generálporučík princ Eugen Würtemberský, švagr někdejšího cara Pavla I.

Pravé křídlo obrany umístěné mezi Přestanovem a Chabařovicemi, mělo značné problémy, protože se už pro něho nedostávalo pěchoty ani děl. Bylo tedy z větší části tvořené pouze jezdectvem. Jedinou neruskou spojeneckou jednotku v prvním dnu bitvy tvořil rakouský dragounský pluk. Zaujal postavení mezi ruskými kyrysníky, hulány husary a kozáky.

15 000 mužů pod vedením Ostermanna muselo čelit dvojnásobné přesile nepřítele, měl však trojí výhodu v postavení

• Převýšení na zcela otevřeném terénu mezi Přestanovem a Chabařovicemi
• V jeho týlu se nemohla a neměla objevit jiná vojska než spojenecká
• Vandammovy oddíly, seřazené v protáhlém pochodovém proudu mezi Nakléřovem a Chlumcem mohly být nasazeny do útoku jen postupně

Před vypuknutím samotných bojových akcí, se v katastru Chlumce odehrála prudká srážka, která zaskočila vesničany vracející se z ranní mše.

Záznam z pamětní knihy:

"Každý honem utíkal, aby ještě zachránil, co se ještě zachrániti dalo. Zeny a děti, obtížené nejrozmanitějšími věcmi, a muži ženoucí dobytek, spěchali, aby se skryli v blízkých lesích. Zatím už řádil bodákový útok předních francouzských vojů se zadním vojem Rusů, kteří se zoufale bránili u chlumeckého hřbitova." Byla neděle 29. srpna 1813.

Francouzi byli neúnavní, i když na počátku bitvy disponovali jen s malým počtem děl, jejich pěchota se opakovaně vrhala do opakovaných střetů s ruskými pozicemi u Stradova.

Výpověď svědka:

"Vystaveno útokům se všech stran, sem a tam se zmítalo klubko obránců zahrnujících gardové i řadové pluky, spojené v jednu velikou masu, která se podle okolností pohybovala vpřed nebo zpět. Bylo by možno toto žhoucí množství bojovníků nazvat změtí, ve které se bily oddíly obou stran se lví odvahou. Jednotlivé druhy zbraní tu mizely ve všeobecném hluku bitvy."

Francouzská pěchota utrpěla velké ztráty a Stradova se jí nepodařilo zmocnit. Podobný osud je čekal i u Přestanova. Mezi padlé se zařadil i generál Rousse. Francouzi vymysleli nový plán. V 16. hodin se část francouzského jezdectva pokusila obejít pravé křídlo jezdectva nepřítele, neúspěšně. Rusové za pomoci kyrysníků útok odrazili dobře mířenou palbou jedné z ruských baterií. Kolem 17. hodiny Francouzi uskutečnili poslední útok na postavení protivníka, který utrpěl velké ztráty, jeho zálohy se zmenšily na pouhých pár desítek mužů, ale ani druhá strana na tom nebyla lépe, také se ocitla na pokraji vyčerpání. Útok musel být zastaven.

Za první den činily ztráty na obou stranách asi 12 000 mužů. Těžké zraněný utrpěl i sám generál Ostermann-Tolstoj. Vítězi prvního dne se stali Rusové, protože dosáhli svého cíle, zabránit Vandammovu sboru uzavřít hlavní voj "České armády" v Krušných horách.

Štáb, který tím unikl nebezpečí zajetí, začal hned v noci z 29. na 30. srpna připravovat bitevní pozice, podle kterých měl být následující den Vandammův sbor obklíčen a zničen. Velení nad spojeneckými jednotkami, která měly plán zrealizovat, převzal ruský generál Barclay de Tolly. Rozbitá 1. divize ruské gardy byla stažena do zálohy k Soběchlebům. Její místo zaujali ruští granátníci a řadoví vojáci generála Golicyna, podporovaní ruskými i rakouskými kyrysníky.

Barclay de Tolly

27. 12. 1761 – †26. 5. 1818, ruský generál, polní maršál (1814) skotského původu, vojenský velitel ve válkách s Francií a Švédskem, hrdina vlastenecké války roku 1812.

Golicyn Aleksěj Ivanovič

(*1765†1807), sloužil ve vojsku a jako plukovník šel do výslužby.

V centru bitvy přebral velení Michail Andrejevič Miloradovič, pod něhož spadaly i zbytky II. ruského armádního sboru posílené dalšími ruskými útvary - 2. gardovou divizí, dvěma divizemi kyrysnickými a početným lehkým jezdectvem.

Generálporučík Michail Andrejevič Miloradovič byl v porovnání s ostatními veliteli spojeneckých kolon mladíček. Na začátku tažení oslavil své čtyřiatřicáté narozeniny.

Generálmajorem se stal ve svých dvaceti sedmi letech a první velkou lekci válečného řemesla dostal za italského tažení od generála Suvorova, pod nímž sloužil jako děžurnyj generál. Od té doby se také vždycky považoval za Suvorovova žáka a je nutno říci, že byl spolu s Bagrationem nejtalentovanějším žákem starého mistra vojenské taktiky. Několik dní před Slavkovem byl Miloradovič povýšen na generálporučíka.

Miloradovič pocházel z prosté srbské rodiny, jež přišla do Ruska hledat lepší životní podmínky a útočiště před Turky. Našla zde nejen asyl, ale i bohatství a vlivné úřady. Otec Michila Andrejeviče se stal za Kateřiny II. gubernátorem v Černigově. Zanechal svému synovi velké dědictví, ten je však nedokázal dlouho udržet. Jako důstojník carské gardy žil v Petrohradě tak nákladným životem, že se rodinné bohatství brzy rozplynulo a mladý Miloradovič začal tonout v dluzích. Jeho štěstím bylo, že si ho osobně oblíbil car Alexandr a sám za něj několikrát zaplatil "čestné dluhy", jak se tehdy říkalo. Přestože měl Miloradovič v mládí přístup ke vzdělání, zůstaly jeho vědomosti mezerovité.

To je třeba přičíst jeho úžasné povrchnosti, nedůslednosti a lehkomyslnosti. Od dětství měl například francouzského učitele, ale nikdy se nenaučil pořádně francouzsky. Jeho výroky v tomto jazyce s četnými gramatickými poklesky byly vděčným tématem dvorských klepů a anekdot. Přitom měl Miloradovič přirozenou inteligenci a bystrého ducha. Dokázal si vždycky získat dost přátel, byl vynikajícím společníkem, výmluvným, zábavným a často ztřeštěným. Podobal se v mnohém těm mladým ruským důstojníkům, jejichž typ zvěčnil v postavě husara Dolochova L. N. Tolstoj na stránkách Vojny a míru. Pro mnohomluvnost a fintivost přirovnává Jermolov Miloradoviče k maršálu Muratovi, jehož mladý ruský generál tak trochu napodoboval:
"Třetího, jim podobného, nebylo v žádné z obou armád."

Miloradovič, stejně jako Murat, byl ztělesněním odvahy a patetického heroismu. V každé situaci byl veden nezměrnou ctižádostí být za všech okolností první ze všech - v bitvě, na plese, ale i při pitkách a hazardních hrách. Měl všechny rysy sympatického dareby, které mu získaly oblibu prostých vojáků i shovívavý úsměv nadřízených.

Zúčastnil se válek, jež vedlo Rusko v letech 1799 - 1814 proti Francii i proti Turecku, což mu vysloužilo nejvyšší řády skoro všech evropských monarchií a v r. 1813 hraběcí titul. V roce 1818 bude jmenován generálním gubernátorem Petrohradu a v této funkci se také stane přímou obětí povstání děkabristů: 14. prosince 1825 padne zasažen kulkou děkabristy Kachovského ve chvíli, kdy na Senátním náměstí před Zimním palácem volá povstalé pluky k odpovědnosti a loajalitě trůnu, připomínaje jim jejich hrdinství u Slavkova a Borodina.