Bitva u Chlumce 1.

Ačkoliv Napoleon dosáhl svých největších vojenských úspěchů na území Čech, jsou často tyto bitvy zmiňovány jen okrajově, jako by byly bezvýznamné. Ale není to škoda? Musím se přiznat, že i mé znalosti o bitvě u Chlumce byly dost mizivé, a tak díky za námět na článek. No, ale teď už k samotné bitvě…

Napoleon se rozhodl táhnout do Ruska. Ale ještě před hranicemi své vojsko, tedy lépe řečeno, trosky vojska opustil. Do konce března 1813 sestavil novou armádu, která se měla postavit na odpor rusko- prusko- švédské koalici a německému národně osvobozeneckému hnutí. V květnu 1813 zaznamenal vojenský úspěch u Groß-Görschen a Budyšína, kde porazil rusko- pruská vojska a zatlačil je do Slezska. 4. června spolu uzavřeli příměří.

Kníže Metternich (rakouský státní kancléř) vystupující v roli diplomatického zprostředkovatele navrhl, aby se v Praze uskutečnil mírový kongres. Mírové podmínky vyvolaly „zemětřesení“ na obou stranách. Ruského a pruského cara zaskočily svou umírněností a pro francouzského císaře byly zcela nepřijatelné. Další vojenský střet byl tedy nevyhnutelný. Neuplynulo ani půl roku a promluvily zbraně.

V srpnu 1813 se Rakousko veřejně přidalo na stranu Napoleonových odpůrců. Napoleon byl nucen provést výzkum bojem 17. -24. srpna francouzským armádním sborem maršála Józefa Poniatowského. Důvodem byla neprodyšně uzavřená severní hranice Čech, ale Napoleon měl v úmyslu vpadnout do Čech a popřípadě ohrozit i Vídeň. Průzkum se však změnil v zábor velké části severních Čech až po Liberec, Mimoň a Českou lípu.

19. srpna 1813- Napoleon je v Čechách, pobýval v Jablonném pod Ještědí. Tady si ověřil zprávu, že v českém vnitrozemí se shromažďuje armáda o síle cca 200 000 mužů, kterou tvořily ruské, pruské a rakouské jednotky. Jejím velitelem se stal kníže Karel ze Schwarzenberga, na základě velkého tlaku trojkoalice vydal rozkaz vyrazit do Saska. Joachim Murat (francouzský maršál) porazil 26. června u Drážďan „Českou armádu“. Byl to další úspěch Napoleona v Čechách.

Karel I. ze Schwarzenberga

(1771-1820), slavný vojevůdce. Bojoval v tureckých válkách a největších úspěchů dosáhl v bojích s Napoleonovými vojsky, s nimiž se nesčetněkrát utkal. Účastnil se bitvy u Slavkova i u Lipska, kde velel všem armádám protinapoleonské koalice. Pronásledoval pak Napoleona až do Paříže. Za to byl vyznamenán nejvyššími řády téměř všech evropských států. Karel I. byl také iniciátorem výrazně pročeské orientace orlických Schwarzenbergů. Byl to i zkušený diplomat a dokázal dlouhou dobu udržet ve shodě velmi rozdílné názory ruského cara Alexandra I. a pruského Fridricha Viléma III. Nebyl to žádný fanatický vojevůdce, uvědomoval si, že "válka je ohavná věc", a dbal, aby se krev zbytečně neprolévala.

Poražená armáda byla pronásledována generál Vandamme (velitel I. francouzského armádního sboru), který disponoval cca 30 000 muži. Jeho úkolem bylo proniknout Nákléřovským průsmykem do Čech a obsadit Teplice. Tím měl docílit přerušení hlavní komunikace mezi Drážďanami a Prahou. To se mu však nepodařilo stejně jako další úkol, rozdrtit II. ruský armádní sbor vedený generálem pěchoty hrabětem Alexandrem Ivanovičem Ostermannem-Tolstým.

Nakléřovský průsmyk

Nakléřovský průsmyk (679 m.n.m.) od sebe odděluje Děčínskou vrchovinu a Krušné hory. V minulosti to byla jediná obchodní i válečná cesta ze země a ven, proto byla hlavním strategickým bodem při válečných střetech. Ve středověku byl průsmyk úzký a strmý. To bylo velkou komplikací pro formany, kteří museli na úpatí Krušných hor přepřáhat a čekat na protijedoucí vozy, aby se vyhnuli. A to znamenalo značnou časovou ztrátu. Průsmyku se začalo říkat „ Čekací údolí- Tschekenthal“ nebo také „Holzgrund- Dřevěné údolí“. Tento název vznikl, protože Vartenberkové po potoce (zárodek Jílovského - Klíšského potoka) plavívali dříví z vrchu hor až do 30. let 20. století. Poté co byla postavena silnice, plavení skončilo. V průsmyku stojí ještě bývalá pašerácká hospoda, která je dnes rekreačním objektem.

Artefakty v této oblasti můžete hledat pomocí našich detektorů kovu

Vartenberkové byli příslušníky markvartického příbuzenství, ke kterému patřili rovněž páni z Lemberka, Valdštejna, Michalovic, Zvířetic a jihočeští Velešínové. Markvart I je bezpečně doložen roku 1159 jako královský komorník. Markvartovi potomci náleželi již od počátku své historické existence mezi přední velmože v zemi. Mladším bratrem Havla z Lemberka (manželka bl. Zdislava) byl Markvart III řečený z Ostrého. Ten nebo jeho syn Beneš nechal na svých statcích vystavět hrad pojmenovaný dle dobového zvyku německým jménem Wartenberg a dal tak pojmenováni celé odnoži Markvarticů.

Noc z 28. na 29. srpna 1813- boje vypukly v Petrovicích a 29. Srpna bylo slyšet hřmění boje u Nákleřova a Přední telnice. Pokud by ruské jednotky byly nuceny ustoupit přes Chlumec a Přestanov k Teplicím, znamenalo by to další neodůvodněné riziko ohrožení hlavních sil „České armády“. Generál pěchoty Ostermann Tolstoj byl rozhodnut svést boj do posledního muže. Nařídil zaujmout obranu napříč Nové teplické silnice, zhruba na čáře Unčín-Přestanov-Chabařovice s předsunutým postavením u Stradova. Měl však obavy, že se levé křídlo odtrhne od jeho hlavní opory- masívu Krušných hor, tento úsek svěřil gardové divizi 1. gardové divizi generálporučíka Alexeje Petroviče Jermolova, zatímco za střední úsek obrany odpovídal generálporučík princ Eugen Würtemberský, švagr někdejšího cara Pavla I.