Bitva tří císařů č.7

Opožděný příchod druhosledových jednotek Bernadottova armádního sboru dostal první sled – Vandammeovu divizi- do kritické situace. Rivaudova i Drouetova divize se nečekaně dlouho zdržely při předcházení přes úzké a chatrné lávky přes rozbahněnou Rokytnici u Jiříkovic. Přešly od Žuráně za potok až po dvanácté hodině….

Mezitím zasáhla do krátkého, ale velmi urputného a krvavého boje na polích mezi Jiříkovicemi a Blažovicemi ze zálohy císařova jezdecká garda pod vedením prince Murata.

Na obou stranách jsou veliké ztráty. Zbytky ruské kavalergardy jsou pod tlakem přesily nuceny ustoupit. Největší ztráty měla 4. a 5. eskadrona, v nichž sloužili většinou příslušníci ruské šlechty. Byl zajat i velitel ruské jízdní gardy Rjepnin. Padl velitel francouzských jízdních myslivců plukovník Morland a spolu s ním kapitán Heudelin z 16. pluku. K obětem na rakouské straně patřil velitel 1. kyrysnického pluku major Auersperg. Po rozdělení spojenecké armády a obsazení Prateckého návrší se bitva, původně zasahující celý prostor bojiště, rozptýlila na několik oddělených míst, kde byla porážka spojeneckých vojsk dovršena. Poslední výstřely dozněly s příchodem tmy v místech, kde bitva ráno začala, v obci Telnice.

Zbývala už jen třetí fáze bitvy, ústup ruských a rakouských vojsk, pronásledovaných francouzskou jízdou. Na bitevním poli zářily do tmy pohasínající ohně. Na bojišti zůstalo ležet na dvacet tisíc padlých, umírajících a zraněných. Čekali na svůj hrob, na ránu z milosti, na doušek vody…

Pluk jízdních myslivců

V Napoleonově armádě bojovali také mameluci, afričtí vojáci, kteří se dali do císařova vojska najmout při jeho tažení do Egypta. Jejich exotický zjev podtrhovaly zelené turbany s bílými šátky, červené kalhoty a zelené kabátce. Napoleon si z nich vybral 250 nejlepších mužů, ze kterých sestavil pluk jízdních myslivců- součást své gardy.

Mameluci vynikali v jezdeckém umění, byli rychlí jako blesk a mávali zakřivenými šavlemi tak obratně, že dokázali setnout nepříteli hlavu jedním máchnutím. Dlouhými ostruhami bodali koně do slabin. Bojovali divoce a nevšímali si žádného nebezpečí.

Od počátku bitvy měl Napoleon ze svého velitelského stanoviště na Žuráni před sebou jako na dlani rovinu od Jiříkovic k Blažovicím a Holubicím, kde došlo ke srážce francouzské jízdy s rusko- rakouskou.

Jeden z mameluků třikrát vyjel v prudkém trysku z bitevní vřavy až nahoru k Napoleonovi a pokaždé nesl ukořistněný ruský prapor, ještě celý potřísněný krví. Když dorazil potřetí, poručil mu Napoleon, aby se už nevracel. Mameluk však přesto odjel pro novou kořist. Ta třetí však měla být poslední- víckrát už se nevrátil…

Zlý den telnického faráře

Telnice si už užila vojáků dost. Francouzské jednotky procházely obcí do Rajhradu, Měnína a Židlochovic už od 20. Listopadu a stačily zrekvírovat všechen chleba, maso a další potraviny. Čtyři dny před bitvou se na faře objevil dokonce samotný Napoleon a dvě hodiny si tu na slámě odpočinul. Ve vesnici se opevnila Legrandova divize.

Právě tady měla bitva časně ráno 2. prosince začít. Už v pět hodin ráno byla vypálena první dělová rána od kaple svatého Antonína nad Újezdem. Na polích mezi Újezdem a Telnicí začala přestřelka předních stráží. U božích muk před Telnicí si odbyla svůj křest ohněm rakouská jízda i pěchota vedená Kienmayerem. Vesnice byla spolu se zahradami a přilehlými vinohrady dobře opevněna příkopem. Přesto ji spojenci už o půl deváté pod vedením vojáka Dochturova dobyli. V dalším boji se vítězství střídavě přiklánělo na obě strany. Francouzský maršál Davout poslal Legrandovi mohutnou posilu a Telnice se dostala mezi dva ohně. Rusové pětkrát do Telnice vnikli a pětkrát byli zahnáni zpět k Újezdu.

Farní budova se rázem octla ve středu bitevního pole. Dělové koule létaly oknem dovnitř, takže se farář a jeho lidé museli krčit v rohu jídelny. Nikdo z nich nebyl raněn. Zato dělová koule, která vlétla do mlýna, zle poranila zdejšího hospodáře.

Do vesnice vtrhli hned Rusové, hned Francouzi, střídavě bušili na farní vrata a hrozili, že je podpálí, když nebudou vpuštěni. Ve farské zahradě za hřbitovní zdí zůstalo ležet osm mrtvých Francouzů.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne už bylo ticho. Tam, kde bitva ráno začala, tam také skončila. Rusové se dali na ústup a skončili v zajetí na šlapanickém zámku nebo unikli přes Žatčanské rybníky. Ale v zápětí už tu byly houfy vítězů a rekvírování začalo nanovo. Farář přišel o dva koně, čtyři krávy, jednu jalovici, šestnáct prasat, všechnu drůbež, čtyřiadvacet věder vína, dvě stě měřic ovsa, zemědělské nářadí, nábytek, dříví, seno, povlečení, ubrusy…Zkrátka mu zbylo jen to, co měl na sobě- jedna košile, kabát a kožešinové holinky.

Na faru se nastěhoval generál Vandamme, bývalý císařský rakouský chirurg. Farář musel přespávat v kostele na kazatelně, v zimě a bez jídla. Když už tam nemohl vydržet, odešel pod ochranu francouzských důstojníků do domu sedláka Schustera. To bylo jen štěstí v neštěstí, protože právě tu noc vyhodili vojáci do vzduchu dřevěná kostelní vrata a odnesli si oltářní pokrývky a svíce.

(Zdroj: Kux a M. Raška: Historky kolem slavkovského bojiště)