BARIUM - Část čtvrtá

Přišly vánoce, kdy se Malý Josef odvažuje se Žabkovými na půlnoční mši. Končí rok, je leden a z Prahy ani zmínka a ani nikdo nepřijíždí. A 16. ledna najednou na Žamberk přichází úder, zlý, náhlý, který zničí štěstí životů několika rodin i ovoce několikaleté podzemní práce. Od Hradce po státní silnici k Helvíkovicím se blíží několik aut. Před vesnicí zastaví a ze všech vystupují ozbrojeni automaty a granáty gestapáci a pokračují v cestě pěšky. Cestu jim ukazuje vysoký civilista, který má ruce spoutány a zakryty šálou. U továrny zastavují pana Krahulce a pana Habra a vyzvou je, aby je vedli k Žabkovým. Jakmile přišli na místo, obstoupili celou usedlost, vyzvali pány Krahulce a Habra, aby šli Žabkovi vzbudit. Ti tlučou dle návodu na dveře a žádají Žabku, který se ozval, aby vydal dva parašutisty, kteří dle gestapa tam měli být schováni. Žabka odpovídá, že tam nikdo není. Habrho vybízí, aby vyšel a řekl to gestapákům. Žabka skutečně vychází, ale v tom již volají, aby dal ruce vzhůru. Několik se jich seběhne, šacují ho a v kapse u něho naleznou revolver. Je zle. Ihned mu připínají želízka, a když stále zapírá, že u něj nikdo není, dostává rány pažbami do prsou, rány pažbou pistole do hlavy, až krvácí a kopou ho. Přesto se gestapáci stále neodvažují dovnitř a posílají tam Lepaříka, p. Krahulce a Habra. Lepařík křičí na paní Žabkovou a syna. „Josefové jsou u vás“. Žabkovi se tváří jako by ho neznali a statečně zapírají. „Paní Žabková, vzpomeňte si! Tady u toho otomanu jsme seděli, tady já, tady Josefové, tady štábní kapitán a vy jste nám vařila čaj. Což se nepamatujete?“ gestapo venku již netrpělivě volalo. Lepařík proto vychází, aby jim vysvětlil, a toho využívá paní Žabková a letí nahoru oznámit Josefům, že je tu s gestapem ten parašutista z Prahy. Velký Josef odpovídá „Tak to je konec.“ Dole se vrací Lepařík a opět křičí: „Josefe, kde jsi? Sejdi dolů!“ Malý Josef se rozhoduje, že tomu učiní konec a vyndává revolver. Mladý Žabka se k němu vrhá, objímá ho a prosí: „Nestřílejte se, vždyť vás máme tolik rádi“. Mezitím ale Velký Josef už schází dolů po schodech a před zraky Jidáše – Lepaříka se střílí do spánku a padá v tratolišti krve na zem. Lepařík zbledne jako stěna.“Cos to Josefe udělal?“ V tom již vniká gestapo po zuby ozbrojené, z Hradce v uniformách, z Prahy v civilu. Malému Josefovi dávají pouta a paní Žabkovou strkají do světnice. Za chvíli sem přivádějí otce i syna. Malý Josef je zapřísahá, aby Žabkovým neubližovali, že jsou nevinní. Gestapák z Prahy vybízí Hankeho, aby je vyhnal všechny ven a tam je postřílel. Hanke se chvíli rozmýšlí a rozhoduje, že si je vezmou do Hradce a nařizuje, aby mladý Žabka došel pro souseda a dal Velkého Josefa odvést k doktorovi. Láďa odchází a za ním gestapák s napřaženým automatem ke Krahulcovi a ten hned zapřahá. Ve světnici zatím pokračuje výslech otce. Je tvrdý a vypovídá jen to, co už vědí. Nejsou s tím spokojeni, za to jeden z civilistů přichází k němu a kupodivu šeptá. „Dobře ses držel, jen žádného víc do toho nemíchej“ A druhý již na něj: „Co s ním mluvíš?“ Do dneška nikdo neví, kdo to byl a co mezi gestapem dělal, protože se ani jídla nedotkl, ač ostatní tam pořádali hotové hody.
Pan Krahulec přichází, že vůz je zde. Nakládají Velkého Josefa a dva gestapáci jedou s ním k dr. Suchomelovi a hned za ním odchází polovina gestapáků do města zatknout Markalouse, jehož jméno se neznámým způsobem dozvídají. Je záhada, kdo prozradil jméno Markalouse. Ten je ale včas varován a v poslední chvíli prchá z jejich spárů. Asi v téže době prchá od Žabků jejich devatenáctiletý syn Láďa, který využil vhodného okamžiku, kdy ho poslali do stodoly pro slámu. Utíká zadním východem do lesa, do Boukova a k Dvořákovým, kde si půjčuje lyže, dostává chléb a oklikou jede do Pěčína k příbuzným, kde se brzy setkává se škpt. Markalousem.

Část z výpovědi člena gestapa v Hradci Králové W. Hankeho o paravýsadku Barium:

Asi kolem 20. února 1945 přijel nečekaně z Prahy komisař Leimer se svým „Sonderkommandem“. V jeho doprovodu bylo asi 20 osob, z nichž bylo několik pražských konfidentů. Mimo jednoho SS-důstojníka přijel také známý vrchní tajemník Andrs a tlumočník Nachtmann. Též přijel anglický parašutista Lepařík, který jak známo již delší čas pracoval pro Leimera. Bylo mě nápadné, že Lepařík se nepohyboval volně jako dřív, nýbrž že má na rukou pouta. Když jsem se pak v nočních hodinách dostavil na úřad, byl tam mimo jiných úředníku Schaffer již přítomen a měl právě poradu s Leimerem. Já jsem se odebral na strážnici a bavil se tam s Lepaříkem, který si mě stěžoval, že Leimer nemá k němu již důvěru a že je nyní stále hlídán. Mezitím byla porada skončena a Schaffer mi sdělil, že úkryt Velkého Josefa je již znám a ještě té noci bude provedeno jeho zatčení. Dále mě Schaffer sdělil, že dle údajů Leimera je v Žamberku ilegální organisace, kterou vede nějaký škpt., který je zaměstnán na tamním městském úřadě.
V několika autech se odjelo směr Žamberk, kde se auta nechala státi daleko před městem. Leimer a parašutista Lepařík převzali vedení a šlo se pěšky přes město a pak do osady Polsko. Došlo se až do blízkosti domu rolníka Žabky a Leimer dal pojednou rozkaz, aby dům byl rychle obklíčen. Jelikož bylo viděti, že v domě je již někdo vzhůru, volal Nachtmann, aby majitel domu vyšel okamžitě ven. Toto se také po krátké chvilce stalo a Žabka vyšel ze stavení a šel přímo k Nachtmannovi. Tento Žabku odvedl k opodál stojícímu Leimerovi, kde bylo ihned započato s výslechem. Viděl jsem, jak Leimer udeřil Žabku strojní pistolí do obličeje a že tento počal silně krváceti. Podrobnosti o výslechu Žabky však nemohu udati, jelikož jsem stál nejméně 10 kroků stranou. Naproti tomu mohu potvrditi, že také Nachtmann a jeden mě neznámý pražský úředník, který držel Žabku na řetízku a udeřil jmenovaného do obličeje a kopal do nohou. Jak jsem se později dozvěděl, neprozradil Žabka, že u něho jsou ukryti parašutisté. Leimer pak nařídil Lepaříkovi, aby se odebral do domu a oba parašutisty vyzval, aby se vzdali. Pokud se pamatuji, doprovázel Lepaříka do domu jeden civilista a já jsem měl za to, že se jedná o člena „Sonderkommanda“. Teprve později jsem se dozvěděl, že to byl jen nahodilý chodec, který se ubíral do práce.  Lepařík uposlechl rozkazu Leimera a trvalo to nějakou dobu, když se pojednou ozvala v domě střelná rána. Lepařík na to vběhl před dům a volal, že se Velký Josef právě zastřelil. Leimer na to běžel s několika jeho lidmi k domu, kde se právě ve dveřích objevil Malý Josef. Leimer ho osobně zatkl, nechal spoutat a předal ho Andrsovi. Pak se odebral k domu, kde v bezprostřední blízkosti dveří ležel Velký Josef se střelnou ránou v hlavě. Ihned byly zabaveny saně a Velký Josef byl dopraven do Žamberka. Leimer Velkého Josefa doprovázel a dal teprve nyní Schafferovi rozkaz, aby na městském úřadě zatkli onoho škpt., který je vedoucí ilegální organisace v Žamberku a byl ve spojení s Velkým Josefem…

Osudy:
Tomáš Býček (kr.jm. Tomáš, Olda), třetí člen paravýsadku Barium válku jen zázrakem přežije a dne 23. Května 1945 se hlásí na Ministerstvu národní obrany.

Josef Žižka (kr.jm. Malý Josef) je po zatčení odvezen do Prahy a tam umučen, aniž by prozradil své spolupracovníky. Jiné prameny uvádí, že se oběsil ve své cele ve věznici na Pankráci.

Josef Šandera (kr.jm. Velký Josef) se po těžké operaci mozku potácel mezi životem a smrtí téměř dva měsíce pod falešným jménem František Drbola. Rána se nehojila, hned měl vysoké horečky, hned jim lomcovala zimnice. Dne 9. března 1945 zemřel na zápal plic a mozkových blan. Portrét majora – parašutisty Josefa Šandery na jeho rodném domku v Náměšti nad Oslavou všem kolemjdoucím připomíná, že z toho domku, vyšel muž, který pro naši svobodu neváhal obětovat to nejdražší  - svůj život!

Manželé Žabkovi vězněni v koncentračním táboře v Terezíně. Byli odsouzeni k trestu smrti, ale k výkonu trestu již z časových důvodů nedošlo. Jejich syn, který nacistům utekl do Pěčína se tam ukrýval až do konce války a také přežil.

Lepařík, který zradil a stal se konfidentem (nutno dodat, že za tento čin byl ihned po podepsání spolupráce propuštěn jeho otec z internačního tábora na svobodu) se postavil Leimerovi, že už pro něj odmítá pracovat a byl ihned „odeslán“ do koncentračního tábora, kde byl 28.dubna1945 popraven.

František Markalous (kr.jm. Markrabí) válku přežil. Z úkrytu v Pěčíně, kde byl spolu s mladým Žabkou řídil další odbojovou činnost. Po válce byl v hodnosti majora v posádce v Milovicích, později zástupcem velitele VÚ 2234 v Rokytnici v Orlických horách, byl povýšen do hodnosti plukovníka a ustanoven velitelem pluku, žil v Klášterci nad Orlici a do své smrti byl zcela neznámou osobností.

Toto bylo vyprávění skutečnosti z dobových záznamů i z pozdějších výpovědí zúčastněných osob. Některé detaily (jak si jistě bystrý čtenář všimnul) jsou v různých výpovědích různé. Ani datumy nám z různých zdrojů nesedí. Např. W. Hanke ve své výpovědi uvádí datum zatčení Josefů 20. února a ve svých pamětech sepsaných 15. července 1945 uvádí partyzán (??? – každopádně velmi rozporuplná osobnost) por. Hýbl (kr.jm. Brodecký) datum přepadu 17. Ledna 1945 což je měsíc rozdíl. Nezáleží ale tolik na maličkostech, jako spíš na tom, co tito hrdinové dokázali. 

Použitá literatura:
Emil Trojan: Tak přísahali…  (partyzánský odboj v Orlických horách 1939 – 1945, rok   vydání 2002
PhDr. Josef Krám: Kněženskorychnovský průvodce  http://www.rychnovskypruvodce.info/

wobber