Barbarští piráti - teror na moři

Zapomeňte na démonického piráta Jollyho Rogera, sudy rumu a na pověstné černé pásky přes oči. Komerční pirátství je totiž opravdu velmi kruté a existuje dodnes. Vzpomeňme jen na šest měsíců starý incident, kdy piráti zajali manželský pár ve středním věku.
Ten následně pomocí televizní obrazovky žádal o pomoc formou výkupného. Jedná se podobnou situaci jako před 400 lety, která se odehrála u Barbarského pobřeží (severoafrické pobřeží od Libye až k Maroku). Mnozí z  barbarských kapitánů byli Angličané. Změnili si jména, šaty a dokonce i náboženské vyznání. Stali se z nich vyznavači islámu. Jejich pirátské akce financovali bohatí organizátoři, kteří se vždy drželi v pozadí. Na oplátku získávali nemalé procento z kořisti. Kromě Angličanů verbovali piráti do svých řad žoldáky z celé Evropy. Dopravním prostředkem pro ně byla tzv. galiota, kterou poháněli veslaři a byla rychlejší, méně podezřelá a lépe ovladatelná než tehdejší plachetnice.

Když se irácký galiot přiblížil k obchodní lodi nebo pobřežnímu městu, zaútočil, vzal rukojmí a rychle se vzdálil. Na moři byla přísná disciplína a každý muž, který si neplnil své povinnosti, byl popravený. V Tunisku čekalo pro piráty vždy vřelé přivítání. Celé město žilo oslavami. Každý muž z posádky dostal část odměny, dokonce i galejní otroci. Tuniští obchodníci odkoupili nakradené zboží, které následně prodali a radovali se nad vysokým ziskem. Zajatci byli prodáni do otroctví. Šlechtici a bohatí obchodníci rychle vrátili zpět za nemalé výkupné.

Na začátku 17. století bylo Alžírsko a Tunisko plné křesťanských námořníků na prodej. V roce 1630 se počet vyšplhal až na 32 tisíc. Z toho tři tisíce byli Angličané. Díky své krutosti byli horší než barbarští piráti, zejména tzv. Sallee Rovers – pirátská skupina, která číhala v anglickém kanále a podnikala nájezdy na pobřežní města. Zajaté ženy, muže a děti prodávali do otroctví. Devatenáctého června 1631 ve dvě hodiny ráno bylo téměř celé obyvatelstvo vesnice Baltimore (County Cork) vyhnáno ze svých postelí a násilně donuceno nastoupit do lodí. Piráti unesli celkem 22 mužů, 33 žen a 54 dětí.

 V roce 1645 zase piráti zaútočili na dnešní pobřeží Turecka a unesli celkem 240 lidí. Protože situace se již zdála být neúnosná, dostal Edmund Cason mandát k vyjednávání od Alžírska. Jeho protivníkem na straně pirátů byl Pasha Yusuf. Cason usiloval o osvobození anglických otroků. Vyjednávání s piráty však nebylo vůbec jednoduché. Nakonec usmlouval třicet liber za jednoho muže, za ženu byla cena údajně ještě vyšší. Během osmi let osvobodil Cason většinu otroků, jeho úspěšné vyjednávání s piráty přerušila až jeho smrt.

Hodně osvobozených otroků se ovšem domů nikdy nevrátilo. Usadili se na území severní Afriky, kde muži pracovali ve stavebnictví nebo v přístavu a ženy uklízely v domech bohatých pánů. Někteří otevřeli obchod v Souq (označení pro trh).
Nejúspěšnějším se stal William Okeley, který prodával tabákové výrobky a obchodoval s vínem, kvůli kterému postavil i nádherný sklep. Ovšem nejzajímavější je na něm příběh, kdy utekl před piráty, který později vyšel také v knižní formě. Protože se obával pirátských nájezdů, rozhodl se společně se šesti přáteli postavit loď. Když byla práce hotová, naplánovali si termín útěku. Tím se stal jeden z červencových dnů rolu 1644. Plavba trvala šest dnů. Jejich cílem byla Mallorca. Paradoxní je, že málem umřeli hladem. Záchranou se pro ně stala podřimující želva, která posloužila jako pokrm. Okeley pak napsal slavnou knihu, v níž děkuje za pomoc Bohu.

Obchod s lidmi trval až do roku 1816. Britové a Holanďané neustále bombardovali Alžír, dokud nebyl poslední pirát mrtvý. Ovšem mnoho z nich nakonec přežilo a dnes existují jejich nástupci.