Báječný den

Když večer usedal k pracovnímu stolu, pomyslel si, že dnešní den byl dokonalý. Úspěšný, plodný, nepromarněný. Vstal ještě za tmy a do brzkého dopoledne dokončil důležitý projekt, na kterém již delší dobu intenzívně pracoval.

Potom dvě hodiny cvičil na housle. Miloval hudbu a byl výborným houslistou. Cítil, že hudba povznáší jeho ducha  a nabíjí ho energií. Hra ho zcela pohltila. Plně se ponořil do labyrintu tónů a zapomněl na běh času a veškeré dění okolo. Všechny starosti  a  problémy tohoto světy odvály Bachovy melodie.  Z vytržení ho probralo až poklepání na rameno. Jeho milovaná žena Lina ho se širokým úsměvem (dobře věděla, jak se dokáže do hry pohroužit)  přišla pozvat  k obědu. 

Po výtečném jídle  a odpolední siestě  se utkal v přátelském duelu s Wernerem.  Werner je vynikající šermíř, téměř rovnocenný soupeř, dnes se mu ale nedařilo a v zápase tahal za kratší konec.  Po utkání si dali skleničku a po chvíli dobrosrdečného přátelského škorpení odjel v dobré náladě domů, na rodinnou večeři. Děti se při ní trochu pošťuchovaly a on musel s laskavou přísností obnovit disciplínu a pořádek.

Děti… Miloval děti. Jejich čistotu, bezelstnost, jejich naivní důvěřivost.

Jeho miláčkem byla nejmladší  Silke. Už žvatlala svoje první slůvka a nejistě se batolila na buclatých nožkách. Myšlenky na ni ho naplnily dojetím. Vstal od stolu a šel k její postýlce. Chvíli poslouchal pravidelné oddechovaní spícího dítěte a vnímal  jeho čistou a příjemnou vůni. Pak se nahnul a políbil dcerku na vlásky. Přál si pro ni lepší svět, dokonalý a bezpečný.

Vrátil se do pracovny a naposled pohlédl na titulní stranu svého projektu. Zítra ho představí úzkému kruhu vyvolených. “ Konečné řešení židovské otázky” –  dobrý  název.  Výstižný. Nalistoval poslední stránku, uchopil pero a do kolonky  “vypracoval”  energicky napsal celé své jméno. Reinhard Eugen Tristan Heydrich.

……………………………………………

“ Dnes to bylo báječné”, přemítala pětiletá Ráchel Sohrová před usnutím ve své postýlce. Celé odpoledne si hráli v lese s partou kamarádů. Ráchel přinesla dětem ukázat takové zajímavé  malé tiskátko, které tajně vzala tatínkovi  ze šuplete. Patřilo prý nějakému pradědečkovi. Zkoušeli s ním tisknout do hlíny, moc to ale nešlo, tak radši běželi sbírat maliny a jahody. Večer doma Ráchel zjistila, že tiskátko asi v lese vytrousila a trošku se polekala – snad se tatínek nebude zlobit… Ale možná si ani nevšimne, že zmizelo. V poslední době je stejně nějaký ustaraný a Ráchel si moc nevšímá. Mamince přinesla z lesa kytičku. Udělala jí velikou radost, poděkovala a krásně se na Ráchel usmála.  Takhle se dřív usmívala pořád. Teď po večerech často tiše pláče, když si myslí, že ji Ráchel nevidí. Ale zítra pojedou na nějaký výlet do ciziny, tak se tam snad rozveselí. Pojedou prý až někam do Polska! Ráchel se těší, až se vrátí a bude ostatním dětem o Polsku vyprávět. To budou všichni čubrnět! I ta nafrněná Klára, která byla jednou s rodiči v Praze a pořád o tom mluví a naparuje se.  S hlavičkou plnou dojmů Ráchel pomalu usíná a v polospánku se těší na zítřek. Život je přece skvělý!

…………………………………………………….

V roce 2018 bylo nalezeno pečetítko s hebrejským nápisem. Nese jméno majitele – Meir Sohr (překlad zajistila velmi ochotně paní Singerová z Židovského muzea v Praze). Dle dalšího zkoumání žil rod Sohrů v lokalitě nálezu až do 2. světové války. Nepřežil žádný z nich. Všichni byli zavražděni v koncentračním táboře. Šalom, Ráchel Sohr…