Archeologická pohádka...

...bohužel však se špatným koncem.

Bylo jedno malé království a v něm se archeologové i jejich brigádníci měli co ohánět. Stavělo se o sto šest, tu se koplo, tam se hráblo a tak se na světlo boží dostalo občas i to, co by jinak zůstalo skryto snad na věky.  V pohádkách se to slovo neobjevuje, ale dnes se tomu říká boom, čili v naší pohádce boom stavební.

A tak došlo k tomu, že doslova na jednom plácku byl objeven starý vodní příkop, hřbitov odpadlíků od církve všeobjímající a univerzální, dále pak zahloubený dům či jakési provizórium z počátku vzniku hlavního městečka onoho malého královstvíčka a pak také základ jedné z bran z počátku novověku (z 1. pol. 16. stol.), kterou se vstupovalo do města a která byla za starého mocnářství stržena i se zbytkem hradeb, aby bylo městečko krásnějčí, páč měl na přátelskou návštěvu přijet samotný císař pán. Všechno to objevené bylo řádně vyzkoumáno, zdokumentováno, co šlo vyzvednout a zachránit, bylo vyzvednuto s zachráněno a to ostatní, to vzal čert. Vlastně ne. To bychom satanášovi hodně křivdili, neboť nelze všechno svádět na čerty. Skutečně téměř vše padlo za oběť onomu neuchopitelnému stavebnímu boomu, protože se stavělo na místě vodního příkopu, na místě hřbitova i na místě, kde stála zemljanka. „Něco by se ale přece jen mohlo zachránit a uchovat pro generce budoucí, ne?“ ptali se archeologové sami sebe. A jak se tak bezradně rozhlíželi kolem „No ano, zbyl nám přece ještě ten základ staré brány a ten by mohl zůstat zachován“. Jenže nastal problém veliký, převeliký. I na tom místě se mělo stavět a projekt nepočítal s tím, že bude objeven nějaký základ staré brány, ač se na tuto možnost již dopředu upozorňovalo, protože se vědělo, že tam brána stávala. Navíc členové hutě stavební namítali, že není přece vůbec jisté, že to je základ staré brány. „Co když to je něco daleko mladšího?“ ohrazovali se. A teď babo raď. Bohužel žádná baba nebyla zrovna po ruce a tak se přímo na místo dostavila komise. No, co vám budu povídat. To byla sešlost, radost pohledět. Ani jsem je nestihl spočítat, tolik jich tam bylo. Konšelé, úředníci, podúředníci a stavitelé v oblecích, dámy v kostýmcích, i pan architekt přišel, archeologové  a další jiní odborníci, v džínách a vytahaných svetrech, i z jiných krajů, aby posoudili, zda ten základ je skutečně starý. A přišlo se na to, že skutečně je. Tedy pokud jsem dobře pochopil, s určitotí hraničící s jistotou. Archeologové a památkáři se rozplývali - „Ó, schön, wunderbar, beautiful, splendid.“ No, byl to pohled pro bohy. Zatímco odborníci se usmívali, členové cechu zednického se jen stěží do úsměvů nutili, snad jen ze slušnosti a zdvořilosti.

Obě skupiny se dohodli, že se dohodnou a než se dohodou, ať pány stavitele ani nenapadne, aby se toho základu byť jen dotkli. Uváhy byly asi takové: Zbourat a na místě dál podle plánu stavět nebo zakomponovat do základů nové stavby a to tak, že by se ta nepříjemná věc překryla betonovou deskou, zůstala by zachována, ale zrakům veřejnosti skryta. Toto kompromisní řešení by muselo ale zaplatit to malé chudé královstvíčko a přišlo by ho to bratru asi na dva šťavnaté melouny. Cizokrajné a drahé ovoce.  Ale než rozhodneme, tak nesahat a nebourat, jinak ty ty ty a bu bu bu!!!

Nastala krutá a tuhá zima, sněhu bylo, i nějaký ten mrazík dal o sobě vědět a tak se stejně stavět nedalo a královstvíčko žilo v klidu a míru. Zdálo se, že zlí stavbaři zlobit nebudou. Co se dělo v zákulisí bohužel nevíme. Ani podrobnosti o dalších diplomatických jednáních nám nejsou známy. I přišlo jaro a s ním obleva. Zmrzlá zem povolila a roztál i led na naftě v nádržích stavebních strojů. A že bylo hezky a ptáčkové tak krásně zpívali, oslavujíc pomalý, ale jistý příchod jara, vydal se do ulic i archeolog,  aby se nadýchal čertvého vzduchu a vstřebal tu krásnou atmosféru, která se vůkol linula. Byl šťasten a bylo skoro jaro. Žádné štěstí však netrvá věčně. Štestí archeologovo trvalo jen do té chvíle, než ho jeho kroky zavedly na staveniště, kde na výzkumu s ostatními kolegy a brigádníky prožil stovky hodin za každého počasí. Základ středověké brány byl pryč. A to je ten špatný konec této pohádky. Kde se stala chyba a kde se to zvrtlo? Nevíme? Ať je to jak chce, královstvíčko přišlo o jednu ze svých unikátních památek.

Na první fotografii, ta část s nádechem do zelena, je zbytek základu středověké brány. Další probarvená část je pravděpodobně součást tehdejšího opevnění - barbakán. Díky sněhu a blátu to není moc vidět, ale když bylo sucho a vše bylo pěkně začištěno, působilo to impozantně a zajímavě.

Inoboediens

A ještě pokračování v tisku...

Zničení významné památky

Včera jsem na tyto stránky poslal Archeologickou pohádku, která neměla dobrý, ale špatný konec. Snažil sem se ji napsat s trochou ironie, kulantně, taktně, abych se nikoho nedoknul, nikoho jsem raději nejmenoval. Pohádka má však pokračování, které bylo dnes naplno publikováno v našem okresním tisku, tak ho pro srovnání také předkládám.
Článek jsem převzal z týdeníku Týden na severu, č. 11/2009 ze dne 10.03.2009

Inoboediens