9.1.1916 - Konec bitvy o Gallipoli

Osmanská říše bojovala po boku Centrálních mocností proti carskému Rusku na Kavkaze, kde byla ruská vojska početně slabší a špatně zásobená. Rusko proto žádá  o 2. ledna 1915 Velkou Británii o pomoc v této oblasti. V případě úspěchu této operace mohl být přímo ohrožen Istambul a otevřela by se nová zásobovací trasa spojenců do Černého moře pro  ruskou frontu.

První námořní bitva o Dardanely byla zahájena 19. února 1915 ostřelováním tureckých pevností, nacházejících se na vstupu do Dardanelské úžiny. Spojencům se však ani přes usilovné ostřelování pevností nepodařilo ani jednu z nich zničit a několik spojeneckých lodí bylo vážně poškozeno.

18. března 1915 následoval další čistě námořní útok, 16 spojeneckých bitevních lodí vplulo do úžiny s úkolem ostřelovat pevnosti Hamidie, Rumeli Mecidie a Namazie do jejich úplného zničení. Kolem břehů úžiny byly však rozestavěné turecké baterie, které ihned začaly s palbou na spojenecké lodě.

Spojencům se podařilo rozstřílet dvě pevnosti ale palba tureckých baterií a děl z ostatních pevností byla přesná a po poškození  několika lodí se spojenecké flotila dává na ústup. Bohužel ústupová trasa vedla přes nedávno vytvořené turecké minové pole.

Když se francouzská loď Bouvet  najela na minu, převrátila se a potopila. Jelikož velitelé ostatních lodí podlehli mylnému dojmu, že příčinou byl zásah do skladiště munice od některého z pevnostních děl, ostatní spojenecké lodě pokračovaly v původně zamýšleném obratu dál do minového pole.

Bylo potopeno mnoho britských i francouzských lodí, boje neustály např. Irresistible nebo Ocean a mnoho dalších bylo značně poškozeno, velkým poničením trpěly slavné lodě Inflexible i Gaulois. Právě tyto ztráty přiměli velitele Churchilla, Fishera a Kitchenera k rozhodnutí, že je potřeba pobřežní pevnosti zničit kombinovanou operací lodstva s výsadkem pozemni armnády.

Pro operaci bylo na počátku k dispozici přibližně 128 000 mužů, pro samotné vylodění asi 80 000. Armádu tvořila britská námořní divize, australsko-novozélandský sbor (ANZAC), britská pěší 29. divize, francouzský expediční sbor a jeden ruský armádní sbor. Za úspěšné vylodění zodpovídal generál Hamilton Datum invaze bylo stanoveno na 22. dubna na 5 hodin ráno, ale kvůli bouři byla přesunuta na 25. dubna ráno. Turci se na vylodění připravovali a zbrojili společně s Němci. Obranu poloostrova řídil německý generál Liman von Sanders.

25. dubna brzo ráno započalo ostřelování turecké pevnosti Kum Kale. V 7 hodin začal útok 1. divize francouzské pěchoty. Boje u Kum Kale trvaly celý den a celou noc. 26. dubna ráno byly obě strany již značně vyčerpány a Turci vyvěsili bílý prapor a následovalo chvilkové příměří. Po Hamiltonově uznání, že pevnost je již dobyta, byly nadbytečné síly převeleny, čehož využili Turci a pevnost dobyli zpět.

25. 4. 1915 – 29. britská pěší divize – zátoka Morto – obří ztráty, ale nakonec se Britům daří pevnost Ertogrul dobýt.

24. – 25. 4. 1915 – australsko-novozélandský armádní sbor ANZAC – vylodění v oblasti mysu Gaba Tepe, kde na ně čekala 19. turecká divize pod vedením Mustafy Kemala – boje a zákopová válka po dobu 8 měsíců

27. dubna 1915 – se na pláži V mezi mysem Helles a pevností Sedd el Bahr vylodila 1. francouzská divize, ta samá, která se dříve vylodila i Kam Kale. Ocitnula se pod silnou palbou dělostřeleckých granátů od pevnosti Kum Kale, kterou Turci opětovně obsadili. Jedinou podporou jim je křižník Henri IV. 1. května je ale poškozen a stahuje se z boje.

Po květnových bojích byly obě strany naprosto vyčerpány. Hamilton zaznamenal obrovské ztráty (cca 14 000 mužů) a minimální zisky.Von Sanders stáhl na poloostrov všechny dostupné vojáky. Od května do srpna nastala fáze zákopové války, kdy ani jedna ze stran nepodnikla žádný velký útok.

Na srpen spojenci naplánovali novou ofenzívu, v plánu byl nečekaný útok IX. britského sboru generála F. W. Stopforda v Suvelské zátoce, kde Turci nebyli na útok připraveni. Bylo možno se odtud probojovat k australským pozicím, postoupit do vnitrozemí a odříznout turecké jednotky na jihu poloostrova.

V noci z 5. na 6. srpna se Angličané vylodili. Von Sanders byl zaskočen a nevěděl, jestli má dostatek času na přesun jednotek. Spojenci ale chybovali vinou generála Stopforda. Ačkoliv jediný odpor v této oblasti představovalo 1 800 německých polních četníků s 20 polními děly majora Willmera, který pouze párkrát provedl ostřelování z bezpečné vzdálenosti, většina Britů zůstala na pláži a odpočívala. Stopford jako velitel selhal. V noci z 8. na 9. srpna dorazily do oblasti turecké divize pod vedením Kemala. 9. srpna ráno Britové zahájili útok, ale turecké linie odolaly.

Turci následně stáhli na Gallipolský poloostrov veškeré dostupné jednotky. Na poloostrově propukla stejná zákopová válka jako ve Francii. Fronta se posouvala jen o pár metrů za cenu těžkých ztrát. Celá operace byla v troskách. Boje ale pokračovaly až do začátku příštího roku.

V říjnu 1915 byl Hamilton nahrazen generálem Monroem, který rozhodl o evakuaci vojsk. Bitva o Gallipoli byla neúspěchem, za který byl zodpovědný ministr války Kitchener a první lord admirality Winston Churchil. Evakuace největšího množství vojáků a techniky v historii byla naplánována na 19.-20. prosince, ale poslední boje v oblasti úžiny Dardanely proběhly 7. ledna 1916. Dlouhá bitva o Gallipoli byla ukončena 9. ledna 1916, kdy Turci dorazili na již evakuovanou pláž.

Dohoda přišla o 252 000 vojáků (Britové 205 000, Francouzi 47 000) a  značné množství techniky, konkrétně šest řadových lodí a sedm ponorek.

Důsledkem celé bitvy bylo přiklonění Bulharska na stranu Centrálních mocností a dočasný politický pád prvního lorda admirality Winstona Churchila.

Jindřich Krejčí - PilotK
Detektory Pilot