5.9. 1723 Karel VI. korunován českým králem

V roce 1723 se císař Karel VI. rozhodl splnit svůj jedenáct let odkládaný slib, který dal po nástupu na trůn českým stavům, že se dá korunovat na českého krále. Korunovace se odehrála ve Svatovítské katedrále.

Pokleslý význam české korunovace se projevil také za panování Josefova bratra a nástupce Karla VI. (1711 až 1740). Jeho uherská korunovace se konala rok po Josefově smrti v roce 1712, zatímco jeho korunovace v Praze se odehrála až v roce 1723, tedy dvanáct let po nástupu na trůn, a byla interpretována jako výlučná panovníkova milost českým stavům.

„V roce 1723 se císař Karel VI. rozhodl splnit svůj jedenáct let odkládaný slib, který dal po nástupu na trůn českým stavům, že se dá korunovat na českého krále. Pohnulo jej k tomu kromě žádoucího posílení panovnické moci v zemích Koruny české i usnesení českého zemského sněmu povolující věnovat mu na korunovací dar 100 tisíc zlatých,“ uvádí Karel Richter v knize Evžen Savojský: Pán bitevních polí.

Karlova korunovace se odehrála ve Svatovítské katedrále po holdu českých stavů, kteří svému králi líbali ruce. Vláda Karla VI. byla poznamenána dynastickou krizí. Ani Josef I., ani Karel neměli žijící mužské potomky a nebezpečí, že habsburská monarchie vymře v mužské linii, které hrozilo již v 17. století, se začalo naplňovat.

„Tuto situaci měla řešit takzvaná pragmatická sankce, která zaručovala v případě neexistence mužských nástupců v monarchii rakouských Habsburků nástupnictví připadnout nejprve dcerám Karla VI., poté dcerám Josefa I. a případě i dcerám Leopolda I. Toto ustanovení se stalo právním podkladem nástupu dcery Karla VI. Marie Terezie do čela habsburského soustátí po otcově smrti v roce 1740,“ píší Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma v knize Dějiny českých zemí.

Tento nový zákon měl ještě další funkci. Kromě zmíněného ženského nástupnictví měla zaručit nedělitelnost habsburské monarchie, která na počátku 18. století představovala dynastickou unii tří státních celků, a sice rakouských zemí, zemí Koruny v českých zemích a Uher. V každém z těchto celků panoval habsburský panovník z titulu dědického vládce.

„V době vydání tohoto zákona v roce 1713, mohla Karel VI. ještě počítat s narozením mužského potomstva, a proto dlouho neusiloval i jeho všeobecné uznání Teprve ve 20. letech nechal pragmatickou sankci přijmout směny jednotlivých zemí monarchie a současně začal složitý diplomatický zápas o její mezinárodní uznání,“ uvádí ještě Pánek s Tůmou.

Zdroje:
Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma, Dějiny zemí českých zemí
Karel Richter, Evžen Savojský: Pán bitevních polí
www.wikipedia.org