27.1. Mezinárodní den obětí památky Holokaustu

Valné shromáždění OSN přijalo dne 1. listopadu 2005 jednomyslně rezoluci 60/7 nazvanou “Připomínka holocaustu”. Rezoluce stanoví, že 27. leden bude na celém světě každoročně připomínán jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu. V ten den v roce 1945 osvobodila armáda tehdejšího Sovětského svazu největší nacistický koncentrační tábor v polské Osvětimi. Oficiálně se k připomínce dne holocaustu přihlásila již řada zemí světa, včetně České republiky.

Před začátkem války čítala Židovská komunita asi 350 000 osob (včetně území Podkarpatské Rusi). V poměru s obyvatelstvem nečinila tak velkou menšinu, ale i přesto měla velkou ekonomickou sílu. Více majetní, ale i jednotlivci podporovali činnost různých židovských organizací a spolků především sdružení Židovských náboženských obcí, to jim přinášelo před válkou velkou prosperitu. Holocaust přežilo necelých 10 % českých a slovenských Židů, jejich majetek byl za války nacisty zcela zkonfiskován. I majetek právnických židovských osob od drobných s. r. o. až po průmyslové giganty i bankovní sektory připadl nacistům. Po válce byly veškeré právní akty z dob nesvobody prohlášeny dekrety za neplatné, i přesto však břemeno dokazování majetkových nároků zůstalo na poškozených.

Vyvražďování Židů začalo po 1. lednu 1942, poté co byly nacistickými pohlaváři dohodnuty poslední podmínky tzv. "konečného řešení židovské otázky". Nacisté měli přesně promyšlený systém na evidenci a správu majetku. V roce 1939 bylo vydáno nařízení říšským protektorem, které zakazovalo Židům, židovským podnikům a židovským osobním sdružením nakládat s nemovitostmi bez písemného schválení příslušného obrlandrátu.

Koncentrační tábory

Termín koncentrační tábor byl poprvé použit v roce 1896, kdy španělský generál Valeriano Weyler y Nicolau nechal kubánské obyvatelstvo shromaždovat do speciálních táborů. Koncentrační tábory budovala i britská armáda během druhé búrské války v letech 1900–1902 v Jižní Africe (30 až 40 tisíc obětí). Německá armáda v letech 1904–1909 v Jihozápadní Africe (Namibie) – Gobabis, Lüderitz, Shark Island, Swakopmund, Windhoek (60 až 70 tisíc obětí).

Pokud však lidé slyší koncentrační tábor, drtivá většina si hned vzpomene na 2. světovou válku a na Židy. Tam dostaly koncentrační tábory největší rozměr. Staly se místem, kde lidský život neměl žádnou cenu, místem kde utrpení neznalo hranic, černou dírou v dějinách lidstva.

Židé však neumírali jenom v koncentračních táborech, mnoho z nich zemřelo při výstavbě podzemních továren:

Podzemní továrny v Čechách

Na začátku roku 1944 se prioritou spojeneckých bombardovacích svazů stává německý průmysl. Je rozhodnuto o rozptýlení výroby po celé říši, především do podzemních provozů. V té době se také uvažuje o výstavbě šesti velkých podzemních továren. Objekty, které měly být umístěny pod zem, získaly označení U-BAUVORHABE.

Mezi první podzemí, která byla připravována pro zbrojní výrobu, patří sklepy zámeckého pivovaru v Litoměřicích. Už v letech 1941-1942 se v něm plánovalo umístění podniku Albis-Werke. Podzemní továrny se dále plánovaly v Rájci u Brna, Rabštejně, v jeskyních Moravského a Českého krasu a na dalších místech. Ing. W. Schlemp, který vedl Organisation Todt, Einsatzgruppe VII se sídlem v Praze, požádal v červenci 1944 dopisem Hanse Kammlera, v jehož pravomoci byli vězni Richardu, o převzetí podzemních prostor v tzv. lomu Alcazar (Srbsko u Berouna), kde měla být firmou Junkers na ploše 70 000 m² vybudována továrna a o převzetí lomu Amerika u Karlštejna, kde měla být na

stejně velké ploše umístěna pobočka Daimler- Benz. Dalšími lokalitami pro podzemní průmyslovou výrobu měly být Bránická skála v Praze a Prokopské území.

Jaké lokality však německé projektanty zajímaly? Zjednodušeně řečeno, zvláštní komisi, která byla pověřena vyhledáváním vhodných prostor, zaujalo skoro všechno. Mimořádnou pozornost si vysloužily prostory, které se nemusely dále upravovat. Podzemní výroba se umísťovala především do:

1. Pivovarských a vinných sklepů (pivovary v Litoměřicích, v Českých Budějovicích, atd.)

2. Jeskyní (Býčí skála, Výpustek, Pekárna, …)

3. Pevnostních staveb a kasemat (Hůrka, Adam, Bouda)

4. Lomů (Srbsko, Amerika)

5. Dolů (Richard)

V podzemních továrnách přišlo o život tisíce Židů. Museli pracovat v nelidských podmínkách, často bez jídla. Chodili bosí, protože nedostali ani obuv natož, tak pořádné oblečení, kdo odpadl a nebyl schopen dále pracovat, byl okamžitě zastřelen a hozen na hromadu mrtvol, kterou byli vězni nuceni každé ráno před začátkem směny odklidit. A to ani nemluvě o brutalitě dozorců, kteří dostávali příděl alkoholu, aby byli schopni „dobrého“ výkonu práce.

Tento článek vybočuje z témat, které si vybírám. Má to však svůj smysl. V době, kdy roste antisemitismus a neonacisté se vydávají do ulic, je nejvyšší čas si připomenout, jaké hrůzy se děly a kdo to vlastně nacisté byli. Nikdy bychom neměli na toto období zapomenout a měli bychom ho uchovávat jako vzpomínku na tragédii, která se nesmí nikdy opakovat.