25.9. 1396 Bitva u Nikopole

V bitvě u Nikopole v září 1396 střetli osmanští Turci s křižáckým vojskem. Do boje zasáhl i Zikmund, který se musel zachránit útěkem po Dunaji do Černého moře, odkud se dostal do Konstantinopole a pak oklikou před Dubrovník domů.

Sultán Bájezíd, Muradův nástupce na pozici osmanského vládce, byl energetický válečník zvaný „Blesk“, který oblehl samotnou Konstantinopolis. Protože se obával, že jeho země bude dalším cílem Bájezídovy armády, vyzval uherský král Zikmund francouzský dvůr ke křížovému tažení proti Turkům.

Když dosáhly Francie a Anglie míru, existovalo mnoho rytířů dychtivých po příležitosti, jak prokázat svou hrabivost. Hrabě de Nevers, syn burgundského vévody, vyrazili spolu s dalšími urozenými a 8000 muži do Uher. Zde se setkali se Zikmundovou armádou a společně postupovali dolů po řece Dunaji do Osmany kontrolovaného Bulharska.

Síly johanitských rytířů se plavily po Rhodu, aby se k výpravě připojily. Křesťané oblehli tureckou pevnost Nikipolis, přičemž byli přesvědčeni, že Bájezíd je dostatečně daleko. Avšak sultán spěchal ostrým pochodem na sever a zaujal pozici jen několik kilometrů před Nikopolí.

Francouzští rytíři nedbali Zikmundových výzev k opatrnosti a trvali na zahájení bitvy útokem. Mnozí z nich byli sraženi ze sedel ostrými kůly vsazenými do země ve směru útoku nebo palbou šípy, ale pokračovali udatně v pěším boji, dokud nebyli obklíčeni osmanskými sipáhíji.

Poté vstoupil do voje Zikmund se záložními jednotkami, ale byl svědkem vítězství nepřítele, když Bájezídovi srbští spojenci vedení Štefanem Lazarevičem podnikli jízdní úder, který donutil křesťanské rytíře uprchnout. Jen pár uniklo pěšky nebo po moři. Asi tři tisíce rytířů bylo zajato a většina z nich následující den pobyta.

„Každý válečník dostal rozkaz zabít svého vlastního zajatce a namísto těch, kdo se zdráhali rozkaz splnit, jmenoval král Bajezíd jiné muže,“ uvedl tenkrát sedmnáctiletý Johann Schiltberger, který byl kvůli svému věku ušetřen.

Sám Zikmund se musel zachránit útěkem po Dunaji do Černého moře, odkud se dostal do Konstantinopole a pak oklikou před Dubrovník domů. Pádem Nikopole skončilo i panství Ivana Stracimira a samostatnost Bulharska definitivně skončila.

„Několik pokusů zastavit turecký postup proběhl také v 15. století. Za mnohé jde vzpomenou například novou křížovou výpravu spadající do čtyřicátých let. Do čela se postavil Vladislav III. Jagellonský, vládnoucí od roku 1440 rovněž v Uhrách. Dalším vůdcem tažení se stal sedmihradský vévody Jan Hunyady (Korvín). Začátek výpravy vypadal slibně, než udeřila zima,“ píše Jan Rychlík v knize Mezi Vídní a Cařihradem: Utváření balkánských národů.

Zdroje: R. G. Grant, Bitvy: 5000 let válčení, Jan Rychlík, Mezi Vídní a Cařihradem: Utváření balkánských národů, www.ancient.eu