25.6. 1608 Uzavřen Libeňský mír

Na Libeňském zámku v červnu 1608 uzavřel římský císař Rudolf II. a arcivévoda Matyáš Habsburský mír. Alespoň na čas se urovnala krize uvnitř habsburského rodu a nedošlo k válce.

V roce 1606 uspořádal arcivévoda Matyáš Habsburský, bratr Rudolfa II., ve Vídni schůzku arcivévodů, na které byl neformálně uznám hlavou habsburského roku. Rudolfem II. byl pověřen, aby vyjednal příměří s Turky a povstalci. To se mu sice povedlo, ale podmínky byly pro Rakousko natolik nevýhodné, že je Rudolf II. odmítl podepsat. Napětí mezi bratry narůstalo.

Na konci roku 1607 Matyáš získal vojenskou podporu moravských, uherských a rakouských stavů výměnou za příslib náboženské tolerance. Vojsko pod vedením Matyáše přitáhlo k Praze a rozložilo se poblíž Štěrbohol a Malešic. Otevřenému konfliktu sice zabránila podpora českých stavů, Rudolf II. však byl 25. června 1608 v Libeňském zámečku přinucen podepsat smlouvu dnes označovanou jako Libeňský mír.

Ve smlouvě Rudolf Matyášovi svěřil vládu nad Moravou, Uhrami a Horními i Dolnímu Rakousy, ve své oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko, a přislíbil mu stát se nástupníkem českého trůnu. „Poté na uherském sněmu v Bratislavě v září 1608 vyhlásil Matyáš v Uhrách úplnou náboženskou svobodu a rovnoprávnost katolické i protestantské šlechty při získávání zemských úřadů,“ píše Ivan Kazimour v knize Dlouhá cesta k dočasnému Československu.

Ve stejný den sněm zvolil Matyáše II. 16. listopadu 1608 uherským králem, a naplnil tak usnesení libeňského míru. Aby si Rudolf II. zachoval podporu českých stavů, vydal 9. července 1609 svůj Majestát za náboženskou svobodu známý také jako Rudolfův majestát, jímž náboženskou svobodu v českých zemích zavedl také.

Tím potvrdil Českou konfesi, kterou přislíbil už v roce 1575 jeho otec Maxmilián II. „My Rudolf Druhý činíme tímto listem, aby jak stav panský, rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volné a svobodné beze všech překážek vykonávat mohli,“ zněl úvod listu.

Císař se však se svým pokořením nesmířil. Když jeho synovec tyrolský arcivévoda a pasovský biskup Leopold shromáždil žoldnéřskou armádu pro válku o Julišské vévodství na Rýně, tajně ji pozval do Čech. „Koncem ledna 1611 překročili Pasovští české hranice a časně ráno 15. února zaútočili na Prahu, pronikli na Malou Stranu a obsadili Pražský hrad. Jejich útok na Staré město vedený před Kamenný (nyní Karlův) most se však městským oddílům nepodařilo odrazit,“ píše Jan Bauer v knize Převratné události v českých dějinách.

V boji byl zraněni i velitel stavovské jízdy Matyáš Thurn, který se uchýlil do Pernštejnského paláce pod ochranu nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěch Popela z Lobkovic. Zatím si na Staroměstské radnici české stavy zvolily třicetičlenné direktorium a obrátili se na uherského krále Matyáše s žádostí o ochranu. Před hrozbou rychle se přibližující armády opustili v březnu Pasovští Hrad a Malou stranu a císař Rudolf II. se uvolnil přijmout delegaci českých stavů.

„Nakonec čeští stavové pozatýkali řadu lidí z císařova okolí. V dubnu 1611 generální sněm zemí Koruny české rozhodl, že se Rudolf musí vzdát českého trůnu ve prospěch bratra Matyáše,“ uvádí ještě Bauer.

Zdroje: Ivan Kazimour, Dlouhá cesta k dočasnému Československu, Jan Bauer, Převratné události v českých dějinách, https://m.praha8.cz/