24.6. 1276 Vyhlášení klatby nad Přemyslem Otakarem II.

Přemysl Otakar II. odmítl uznat volbu Rudolfa I. Habsburského za římského krále. Ten nad českým králem vyhlásil říšskou klatbu. Kdokoli na území sousedních zemí nyní mohl Otakara zajmout a odsoudit

Přemysl Otakar II. si během své vlády znepřátelil mocný rod Vítkovců, když v jejich državách založil klášter Zlatá Koruna a věnoval mu území o rozloze téměř 1000 metrů čtverečních. Vítkovci tento čin považovali za zásah do vlastní suverenity a správně rozpoznali, že vedle Českých Budějovic (královského města) se má Zlatá koruna stát další základnou k rozšiřování panovnické moci.

Mnohaletý odboj Vítkovců se nakonec českému králi v roce 1276 podařilo potlačit a jejich tehdejšího předáka Boreše z Rýzmburka nechal o rok později popravit. A právě tehdy se do popředí dostává osoba Záviše z Falkenštejna, který s dalšími Vítkovci před královou pomstou uprchl do sousedních Rakous, kde jim tamní šlechta patřící k odpůrcům českého krále, poskytla azyl. Rakousy se navíc tehdy dostaly do držení již zmíněného římského krále Rudolfa I. Habsburského. Šlo do docela jednoduše...

Přemysl Otakar II. totiž volbu Rudolfa I. Habsburského za římského krále nechtěl uznat, sám o tento významný post neúspěšně usiloval a jeho volbu považoval za spiknutí proti své osobě. „Nový panovník Svaté říše římské však reagoval tím, že nad Přemyslem Otakarem II. vyhlásil říšskou klatbu, čímž ho vlastně postavil mimo říšské zákony a kdokoli na území sousedních zemí nyní mohl českého krále zajmout a odsoudit,“ píše Vladimír Liška v knize Šedé eminence evropských dějin.

Klatba poškodila Přemyslovu domácí i mezinárodní prestiž, ale také jeho dosud elitní postavení mezi středoevropskými vladaři. Nakonec králi nezbylo nic jiného než se Habsburkovi poddat jako jeho vazal. „Zároveň se však musel vzdát Rakous, na které si římský panovník činil nároky. Mnohem horší však bylo, že český král pak přijal svou zemi z rukou Rudolfa I. Habsburského jako říšské léno, čímž stvrzoval svou podřízenost,“ uvádí ještě Liška.

Český král jednal pod tlakem okolností. Svědčí o tom fakt, že přijetí Království českého jako lenního území bylo v rozporu s ustanovením Zlaté buly sicilské, která proklamovala nezávislé a suverénní postavené přemyslovských králů vůči sousední německé říši, takže římský panovník neměl právo jednat s Otakarem jako se svým leníkem.

Následky klatby byly pro českého panovníka strašlivé . Když v srpnu 1278 zemřel, nesmělo být jeho tělo pochováno do posvěcené půdy, a tak zůstalo u minoritů na márách až do 2.dubna 1279, kdy Rudolf Habsburský povolil jeho převoz do Znojma. „Zde pak bylo za přítomnosti královny vdovy Kunhuty pochováno. Teprve v roce 1296 však dal Přemyslův syn král Václav II. otcovo tělo vyzvednout a slavnostně pochovat v tehdejší bazilice sv. Víta v Pražském hradě,“ píše Jan Bauer v knize Jak umírá král.

Zdroje: Vladimír Liška, Šedé eminence evropských dějin, Jan Bauer, Jak umírá král, www.wikipedia.org