22.9. 1575 Korunovace Rudolfa II. českým králem

Rudolf II. byl již v roce 1572 korunován uherským králem, tři roky nato přijal českou korunu a v říjnu pak v Řezně zvolen německým králem. Po smrti otce v roce 1576 se stal římským císařem. Od mládí býval zádumčivý a údajně se nikdy hlasitě nezasmál.

V jeho rukou se tedy soustředila vláda nad téměř celým středoevropským prostorem. „A to nad oběma sférami říše. Nad katolickou, ale také nad protestanskou. Nad tou, jejíž síla a vliv zřetelně rostly. Přitom ne vždy se jednalo o vládu formální anebo zastupitelnou. Jinými slovy šlo v tehdejší obecné politické, sociální, náboženské a konečně i vojenské situaci jednoznačně o úkol hodný pravého Titána. Tím však, podobně ale jako většina monarchů, panujících snad ve všech údobích lidské historie, ani Rudolf II. jednoduše nebyl,“ píše Václav Junek v knize Rudolf II.: Císař jehož čas uplynul.

O Rudolfu II. se píše jako o bystrém a vzdělaném panovníkovi. Dokonce měl i vlastní názor na smysl a modus operandi své vlády. Měl tedy svou doktrínu. V první části svého životního běhu se výrazně stranil tehdejším aktuálním protireformačním snahám. V této souvislosti se aktivně angažoval v Nizozemí, ale také ve vleklých, nákladných a přitom málokdy vítězných tureckých válkách.

Rudolf byl malý vzrůstem, ale prý pohledný, byť bledý. Jeho vystouplou bradu kryl plnovous, měl vysoké čelo a v mládí husté vlasy. Dbal o svůj zevnějšek, v osobním styku býval povýšený, ačkoli uměl být milý a měl laskavé oči. Od mládí býval zádumčivý a údajně se nikdy hlasitě nezasmál.

„Kromě své mateřštiny, kterou byla němčina, hovořil také španělsky, francouzsky, italsky, latinsky, možná řecky a částečně i česky. Měl velký zájem o matematiku a přírodní vědy, z nichž ho lákala zejména astronomie a astrologie. Nejprve vyrůstal ve Vídni, ale matce se nelíbilo, že otec mu vybíral vychovatele a učitele nikoliv podle náboženského myšlení, ale podle schopností,“ píše Stanislava Jarolímková v knize Co v učebnicích nebývá.

Matka ho proto v jedenácti letech poslala spolu s mladším bratrem Arnoštem na sedm let do Madridu ke strýci – španělskému králi Filipu II. A to zejména, aby se utužili v katolické víře a poznali, co obnáší panování. Otci se to nelíbilo, protože to vypadalo, že nedokáže syny jaksepatří vychovat sám a navíc musel jejich „výlet“ financovat ze svého. Uspokojovala ho jen myšlenka, že se jeden z jeho synů stane španělským vládcem.

Rudolf II. se nakonec stal římským císařem, uherský, českým, chorvatským králem a rakouským arcivévodou. Zemřel 20. ledna 1612 v Praze.

Zdroje: Václav Junek, Rudolf II.: Císař jehož čas uplynul, Stanislava Jarolímková, Co v učebnicích nebývá, www.wikipedia.org