22.7. 1942 Začala deportace Židů z varšavského ghetta

Vypadalo to na obvyklou razii a nábor nových lidí do nucených pracovních útvarů, ale tentokrát jako by atmosféra byla nabita předtuchou neštěstí. V červenci 1942 začala deportace Židů z varšavského ghetta.

V červenci drží všichni Židé den smutku. Ve varšavském ghettu pocítili svůj smutek ještě tíživěji než Židé v ostatních zemích. Byl den zničení jeruzalémského chrámu Babylóňany a Římany. Právě v roce 1942 ale takzvaný Tiša be'av připadl na okamžik, kdy bylo rozhodnuto o urychlených přípravách na „konečné řešení“ židovské otázky. Zatímco varšavští Židé truchlivě vzpomínali na svá dávná i nová utrpení, přijeli do ghetta německé služební vozy a zastavily se před domem, kde sídlila židovská rada.

Ze začátku si mysleli, že jde o obvyklou razii a nábor nových lidí do nucených pracovních útvarů, ale tentokrát jako by atmosféra byla nabita předtuchou neštěstí. Němci si vybírali jen velmi staré a velmi mladé lidi. „Když shromáždili starce a děti, které vytrhli z náručí ustrašených matek, propukla v ghettu panika,“ píše Leon Uris v knize Exodus.

Nacisté vytvořili ze starých lidí a dětí na „shromáždišti“ zástup, který vedli k seřazovaní koleji, kde stál připravený nákladní vlak a kde se již tlačil zaražený a zděšený dav příbuzných. Na rodiče, kteří se chtěli vrhnout ke svým dětem, namířili nacisté zbraň. Několik jich zastřelili. Děti se bzry rozveselily a začaly zpívat.. Německé stráže jim slíbily, že pojedou do přírody. „To bylo něco báječného! Většina dětí si už vůbec nepamatovala, jak to vypadá za zdí obklopující ghetto. Vlak se dal do pohybu. Cíl, k němuž mířil, byla Treblinka a konečné řešení,“ popisuje ještě tehdejší události Leon Uris.

Do konce září 1942 bylo z varšavského ghetta do Treblinky transportováno přes čtvrt milionu Židů. Před definitivní likvidací ghetta v dubnu 1943 se rozhodli varšavští Židé k povstání, které německá armáda potlačila až po měsících bojů. Podobná povstání proběhla i v menších ghettech jako například v Bělostoku i vyhlazovacích táborech. Jde jmenovat třeba vzpoura v Sobiboru v říjnu 1943.

Po zahájení masových deportacích Židů do vyhlazovacích táborů se někteří Poláci začali více zajímat o osud Židů. „V roce 1942 tak například začala v Generálním gouvernementu působit Rada pro pomoc Židům (Źegota), díky které byly zachráněny tisíce Židů,“ píše Kateřina Králová v knize Návraty: Poválečná rekonstrukce židovských komunit v zemích středovýchodní, jihovýchodní a východní Evropy.

Vztahy mezi Židy a Poláky na východních polských kresách byly ještě složitější. Mnoha Polákům po 17. září 1939 utkvěl obraz Židů, kteří s ovacemi a květinami v rukou vítali Rudou armádu, což ještě prohloubilo protižidovské postoje založené na stereotypní představě o židokomunitě. V očích Poláků byli Židé spolutvůrci sovětského režimu, a tedy i polského utrpění.

Mnoho Židů přitom za sovětské okupace trpělo podobnými osudy jako Poláci. „Ze stovek tisíců polských občanů deportovaných do Sovětského svazu tvořili Židé podle odhadů polských historiků 20 až 30 procent. Deportace na Sibiř nebo do středoasijských republik jim nakonec často paradoxně zachránila život. Jen v prvních měsících po německém útoku na Sovětský svaz totiž zahynulo až 600 tisíc Židů,“ uvádí ještě Králová.

Zdroje: Kateřina Králová,  Návraty: Poválečná rekonstrukce židovských komunit v zemích středovýchodní, jihovýchodní a východní Evropy, Leon Uris, Exodus, http://ww2today.com/