22.2.1759 - Narodil se „napoleonův“ generál Lecourbe

Ve francouzských dějinách si připsal několik zásadních vítězstvích. Nakonec své služby nabídl také samotnému Napoleonovi, se kterým ale neměl moc dobré vztahy. Zastával se totiž generála, který na zmiňovaného státníka připravoval „atentát“. Generál Claude-Jacques  Lecourbe se narodil 22. února 1759.

Narodil se jako syn důstojníka. Studoval na Poligny a následně v Lons-le-Saulnier, odkud však utekl. Odmítl přijmout trest za nedisciplinovanost. V roce 1777 se připojil k pluku Aquitaine a v dalších letech pak sloužil u armády během obléhání Gibraltaru a v bojích o Menorcu. S příchodem revoluce v roce 1789 se Lecourbe připojil k národní gardě, kde působil jako kapitán a o dva roky později byl povýšen na podplukovníka. Následně sloužil u rýnské armády, a to během okupace Porentruy a tábora Neuf-Brisach, dále pak také v Mohuči.

V roce 1791 k moselské armádě a účastnil se bitvy u Fleurus, která byla jedna z nejdůležitějších střetů francouzských revolučních válek. Jeho vojenská kariéra šla ale zanedlouho ke dnu a Lecourbe se musel stáhnout do ústranní. Byl totiž podezřelý ze spiknutí a vytváření konspirace proti republice. Věznili ho v Amiens, poté byl převezen do Arrasu a nakonec do Nantes. V dubnu 1794 jej však revoluční tribunál zprostil veškerých obvinění a znovu se připojil ke svému praporu u Amiens.

Povýšení na divizního generála

Brzy ho znovu povolali do služby, a dokonce povýšili na divizního generála. Poslali ho k Rýnu. Ve Švýcarsku převzal velení pravého křídla armády a napadl Grisons. Následně vyhrál ve Finstermunzu, kde se svými muži zajal 1300 vězňů a poté znovu vyhrál v Martinsbrucku. Na konci května 1799 velel 1. divizi a v červnu Lecourbe porazil Rakušany ve Wasenu, kde utrpěl zranění paže. Začalo se mu říkat „generál ryba“, protože často překračoval s armádou vodní toky.

Později převzal také velení nad 2. divizí a porazil nepřítele v Seedorfu. Dokonce mu bylo nabídnuto, aby nahradil Moreaua jako vrchního velitele rýnské armády, a tak odjel do Štrasburku převzít nové povinnosti. Okamžitě nastoupil do práce, vedl svou armádu přes Rýn a získal Heilbronn i Pforzheim. Jenže byl nakonec nucený ustoupit a začátku prosince 1799 byl ve Wislochu poražen. Poté byl Moreau znovu jmenován vrchním velitelem a Lecourbe převzal velení nad pravým křídlem armády.

Lecourbe pokračoval ve válečném tažení hned na jaře roku 1800. Na konci dubna překročil Rýn a poté v květnu vyhrál v Stockachu, bojoval v Messkirch, získal Memmingen a obsadil Augsburg. A další úspěchy následovaly. V červenci se například zmocnil měst Fuessen a Feldkirche. V září se diplomaté pokusili sjednat mírovou dohodu, ale jednání selhala. A tak se Lecourbe v listopadu a prosinci znovu vrhl do bojů. Mír byl uzavřený až v roce 1801.

Plánovaná vražda Napoleona

V roce 1802 se Lecourbe usadil v Paříži. Jeho kariéra byla však téměř zničena kvůli spiknutí, které mělo vést k zavraždění Napoleona. Prsty v tom měl mít generál Moreau, kterého se Lecourbe zastal, a tak se dostal do nemilosti Napoleona. Lecourbe musel opustit Paříž a žil ve švýcarském kantonu Jura. Konkrétně odešel do Ruffey, kde postavil zámek a zůstal tam několik let. V roce 1813 se generál Moreau vrátil ze Spojených států a připojil se k nové koalici proti Francii. Jakmile se o tom francouzská policie dozvěděla, byl Lecourbe pod dohledem, ale on se do ničeho nepletl.

Po Napoleonově abdikaci v roce 1814 byl Lecourbe povolán hrabětem d‘Artois do Paříže a znovu nastoupil do armády jako generál. Dokonce později nabídl své služby Napoleonovi, protože Francii ohrožovaly cizí mocnosti. Byl pověřen velením 18. vojenské divize a prohlášen hrabětem císařství. Lecourbe převzal velení jednotek v Belfortu a snažil se bránit východní hranici Francie. Navzdory francouzské ztrátě v bitvě u Waterloo se Lecourbe odmítl vzdát rakouské armádě. Po několik týdnů se úspěšně bránil s šesti tisíci muži a blokoval armádu nepřítele o síle 40 tisíc mužů. Vybojoval i několik dílčích vítězství v bojích u Foussemagne, Bourogne a Chevremontu. Nakonec v červenci 1815 podepsal příměří a poté znovu odešel do důchodu. Získal Velký kříž čestné legie. Ve věku 56 let zemřel 22. října 1815, bitvy mu vzaly hodně sil.

Zdroje: www.frenchempire.net, www.napoleon-histoire.com