21 let spolu

O koho že jde? No přeci o moji ženu. Je naprosto skvělá , tolerantní a hlavně trpělivá. Tu trpělivost zdůrazňuji. Ale nepředbíhejme. Je to víc jak rok, co jsem začal gůglovat různé detektorářské webovky. Neangažovaně, pozvolna, občas. Jenomže to "občas "se začalo měnit na "čím dál častěji "až to přerostlo v "každou chvilku, večer, víkend ".Usadil jsem se zde na lovci, protože pro mě, laika to zde bylo nejvíce srozumitelné, jasné, přehledné a tak dále. Jenomže v tom byl háček. Spíš megaháček.
Znáte to. Běžný večer po šichtě. děti kolem osmé do hajan. Začíná trocha toho klidu. V TV kulový.
Otvírám telefon, abych zjistil, co je na lovci nového. Po chvilce se zvedá žena a už si to šine ku mě. Že toho věčnýho mlčení po večerech má tak akorát. Na co furt čučím do toho telefonu a bůh ví, jestli nemám nějakou buchtu.

Zůstala v úžasu , když zjistila, že se vůbec nebráním. Ba naopak vysvětluji ochotně, co si již delší dobu po večerech přelouskávám. Neříká nic,jenom mě poslouchá. Po dlouhém monologu zjišťuji, že ji to zajímá.
Mám parťáka, paráda. Tak to jde dál s tím, že už komunikujeme a bavíme se o novinkách zde na webu,popřípadě co jsem si přečetl v dané sekci  (čištění, focení atd ).
A hle, jsou tu vánoce. Pohodička, klídek, jídla a pití až dost. Takže večeře a po ní úprk ke stromečku.
Je radost vidět děti, jak jim při rozbalování dárků svítí očka. "Taťko, máš tu dárek. Velkej a tvrdej "hlásí děti. Přebírám dárek a vážně netuším. Po rozbalení si sedám na zadek já. Můj první detík! V tu chvíli se přivine paní a šeptá : "skládací, aby se nám vešel do futrálu na čtyřkolku ".
Milujeme výlety na čtyřkolce. Mám téměř slzy v očích. Ráno se jde na věc. Všechny přesvědčuji o tom, jak perfektní jsem teoretik. Po vložení baterií a zapnutí detíku zjišťuji, že praxe je úplně jiná.
Od té doby každý den venku. Zima nezima. Taháme domů tuny železa. Přeci když už jsem něco přečetl  o tom čištění, tak je zapotřebí to uvést do praxe. Tak to jde den za dnem. Jenže pak nás začalo zajímat jaký to je, když pípne něco jiného, než železo. Samozřejmě mezi tím sleduji různé mapy co se kde dělo, kde byly různé staré cesty a podobě. Narazím na po válce strženou hospůdku. Slovo dalo slovo a sobota je jistá. No, vzhledem k tomu, že byl únor a vodorovně padal sníh hnán šíleným vichrem to bylo rozhodnutí  (vzhledem k naší zvědavosti )správné.

Najít ruiny oné hospůdky nebyl problém. Ovšem překvapilo nás, že na zbouraništi byly naveženy tuny bordelu. Byli jsme z toho smutný. Paní si vzala na chviličku detík s tím, že proběhne kousek louky nad tou hospůdku.
Šine si to v té sibérii nahoru k lesu když na mě křičí, že to pípá jinak než jindy. Dojdu ji a povídám že se to asi zbláznilo v tomto počasí. Byla neoblomná. Beru krumpáček, zakleknu a jedu.
Ve dvaceti číslech nevidím nic. Díru vypucuju a povídám jí, že tam nic není a ani detektor není  na takové hloubky. Najednou čučím a na stěně díry se něco blejskne. Opatrně hrabu a vytahuji krásnej stříbrej přívěsek. Oba na to koukáme jako opařený.
Tak už konečně víme, jaký to je, když nepípá železo. To se jí povedlo . Měla detík v ruce asi 20 minut. Paráda!
Přijedem domů, přívěsek očistím vodou a kartáčkem a protože to šlo hezky ukládám ho do krabičky. Jenže mi to nedalo spát.

Na přívěsek se dávno zapomnělo. Tedy :jak kdo.
Mrkněte, co jsem s ním nechal udělat a jako takové malé zadostiučinění ho dostane ona od "ježíška".
Naprosto nic netuší, tak snad ji to překvapí.
Do té doby  PŠŠŠŠT!!!
Vždyť jsme spolu krásných 21 let.